Režisérka, poslední dobou především proslulá autorka série časosběrných dokumentů Marcela, René a Katka, krátkou dobu ministryně kultury a také osobnost veřejně kritická ke stále omezenému postavení žen ve společnosti. Helena Třeštíková.

 

Vsoučasnosti upoutalo pozornost zejména její dvacetileté nahlédnutí do života inteligentního, literárně nadaného, ale nenapravitelného recidivisty Reného. Jeho příběh už není vidět jen na plátně kin, koncem minulého týdne šlo do distribuce také DVD s jeho příběhem a kniha Dopisy z vězení.

 

Náš rozhovor tedy nemohl být o ničem jiném než o této formě dokumentů, o Reném Plášilovi, ale okrajově io politické emancipaci žen, které považuje režisérka za jedno ze svých témat.

 

René Plášil je antihrdinoui hrdinou zároveň. Přemýšlivý divák nad ním obvykle nechce zlomit hůl a při každém jeho pokusu žít vpro něj stálé méně známém světě, kde výhled zoken nenarušují mříže a vycházky neomezuje čas a vysoké zdi, mu fandí. Pokusy krachují, úspěšný není ani vcitovém životě.

Je inteligentní, schopný i literárně nadaný, je schopen hluboké sebereflexe, zároveň je ale dost asociální… A jeho snaha žít jinak? Jeho svět se točí v začarovaném kruhu. Určitě má své charisma, je svým způsobem přitažlivý, ale v delším vztahu s ním může vydržet jen málokdo. Pak to dopadá tak, jak to vidíme ve filmu.

 

 

Režisérka mluví o Plášilově literárním nadání. Ten se projevil ještě před Dopisy zvězení vknihách Běžec na trati k…, která vyšla v roce 1998, a „Bohové, s. r. o.“, jež se na pulty dostala nedlouho poté.

 

Od uvedení filmu René do kin uplynulo více než půl roku, zaznamenala jste mezitím kamerou Reného v nějakých dalších životních situacích?

To je taková zvláštní situace režiséra časosběrných filmů. Film je dokončen, ale život jeho hrdinů běží dál a přináší zajímavé nové situace. A já jsem se rozhodla něco znich dokumentovat, aniž bych teď měla představu kdy, jak a zda vůbec je využiji. Reného jsme natočili při premiéře filmu jako filmovou hvězdu, po čase v nemocnici po těžké bouračce, kterou zavinil, po dalším čase s přítelkyní na ubytovně, která je jeho nevlídným domovem.

 

René se stal od uvedení filmu v kinech osobou známou veřejnosti. Občas je pozván na nějaký rozhovor, lidé ho poznávají na ulici… Ovlivnilo to nějakým způsobem podle vás Reného?

René si své mediální slávy užívá, těší hoa baví. Byl hostem v pořadu Jana Krause „Uvolněte se, prosím“ a zářil tam. Myslím, že předefinovává svou pozici ke světu.

 

Vám se „poštěstilo“ život Reného Plášila nejen sledovat, ale stát se jeho součástí, a to když na počátku devadesátých let vykradl váš byt a ke konci natáčení vám ukradl kameru. Jak jste se stím vypořádala?

Nebudu popírat, že jsem po vykradení prošla různými pocity. Nescházel mezi nimi velký vztek, připouštěla jsem si ale také myšlenku, že je to od něj nějaký vzkaz, zpráva, hodná rozšifrování. Natáčení ale kvůli tomu neskončilo.


Jak jsem už zmínil, obětí stinné stránky Plášilovy osobnosti se stala i vaše kamera,kterou jste mu na konci natáčení půjčila. Vrátili jste se ještě ktomu při dalším setkání?

Že jsem o kameru asi přišla, mi došlo, když jsem na něj čekala vdohodnutém termínu asi dvě hodiny v kavárně a on mi zavolal, že to nestíhá. Vrátili jsme se ktomu při našich následujících sms, kde připustil krádež kamery. Na moji otázku, jestli tím můžu film o něm zakončit, napsal, že pokud to bude zajímavé, tak ano. Rovnou mě ale požádal o dva lístky na premiéru.

 

Otázka, která rozhodně chybět nesmí - na čem v současné době pracujete? A kdy to budou moci diváci vidět?

V současné pracujeme s kolegou Jakubem Hejnou ve střižně na materiálu nasbíraném v průběhu čtrnácti let, kdy jsme sledovali osudy mladé ženy Katky závislé na drogách. Příběh Katky bude třetí částí volného triptychu časosběrných filmů „Marcela“, „René“, „Katka“, a měl by být uveden do kin někdy začátkem příštího roku.

 

 

Režisérkase stalakoncem loňského roku držitelkou prestižního ocenění Evropské filmové akademie Prix Arte nejlepšímu evropskému dokumentu. Tato cena je pokládána za evropskou obdobu amerického Oscara a letos o ni bojovalo deset snímků včetně skvělého Občana Havla. Příběh Reného získal také Cenu diváků na festivalu dokumentů vJihlavě…

 

Za film René jste získala prestižní cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film roku. Existuje ještě nějaké významnější ocenění, na které třeba jen ve skrytu duše pomýšlíte?

Jáse cítím evropským Oscaremtak potěšena a poctěna, že už po ničem jiném netoužím. Myslím, že má potřeba dostávat nějaké ceny byla zcela nasycena.

 

Byla jste krátce ministryní kultury a na Ženě-in seobčas vracíme ke skutečnosti, že žen je ve vládě málo. Vaše rezignace byla po vašem vysvětlení, že jste nechtěla ustoupit různým politickým tlakům, pochopitelná. Přesto se vašim odchodem ženský prvek vkabinetu opět oslabil. Jak vůbec vnímáte nedostatek žen nejen vpolitice?

Že by ženy měly být v politice, je jasné jako facka. Ale politika byla dlouho vytvářena muži, a má proto některé maskulinní aspekty, které můžou ženy dost odrazovat. Zkusit to překonat a posílit ženy ve vládě byl můj záměr. Ženské téma mě vůbec vždycky zajímalo a považovala jsem jej za důležité. Základní problém ženy, která chce něco dělat a realizovat se v tom, a přitom mít manžela a děti a starat se o ně, je věčný a nekonečný.

 

První byly Manželské etudy

Helena Třeštíková (59) natočila takřka šedesát dokumentů a krátkých filmů. Po absolvování pražské FAMU před pětatřiceti lety začala pracovat metodou dlouhodobého, přerušovaného natáčení osudů a dějů, které jsou tématem jejích filmů, a propracovává ji k dokonalosti. První úspěchy sklízí se šestidílným televizním cyklem Manželské etudy (1987), v nichž po dobu šesti let sledovala osudy manželských párů od momentu jejich sňatku. Na tento projekt navázala v roce 1999 dalším šestiletým sledováním osudů stejných hrdinů, které bylo uvedeno v ČT v roce 2006 jako Manželské etudy po 20 letech.

 

O snímku René jste ještě před premiérou na Ženě-in mohli číst včlánku Zvězení do vězení.

 

Viděla jste některý z časosběrnýchdokumentů Heleny Třeštíkové?

Reklama