Díky strategii „čím dražší, tím lepší a úspěšnější“, která se stala mottem jejího marketingu, se vypracovala Helena Rubinstein na jednu z nejbohatších žen své doby. Ne, nezaměřovala se na „obyčejné zákaznice“, neprodávala levně. Odpověď bychom možná našli v jejím dětství.

Zdroj fotografií: Beauty Is Power/Helena Rubinstein

Nikdy totiž za svého života nepřiznala, z jak skromných poměrů pocházela! A přitom mohla být právem hrdá na to, kam to vlastně sama bez cizí pomoci dotáhla. Ona se za to ale styděla a o svém původu úmyslně mlžila. Ve svých pamětech Umění ženské krásy, které vyšly rok po její smrti, vykreslila své dětství uprostřed vlivné a finančně zajištěné rodiny jako přímo idylické! Bájila o rodném domě s velkou sbírkou obrazů na VIP adrese v centru města, o bohatství a vlivných rodičích i prarodičích…

Skutečnost však byla jiná. Pravdy se dopátral až po smrti této mimořádně schopné ženy jeden americký publicista. Ten si dal tu práci a prostudoval její korespondenci, navštívil archívy, snažil se vyhledat pamětníky. Možná, že ani mnohé jeho informace nebudou zcela přesné…

Helena Rubinstein pocházela z polského Krakova, který byl v době jejího narození v roce 1870 (často se ale uvádí i rok 1872) součástí rakousko-uherské monarchie. Tehdy se ještě jmenovala Chaya a byla nejstarší z osmi dcer malého židovského obchodníčka, který měl v tehdy chudé čtvrti Kazimierz svůj krámek, v němž prodával petrolej a nádobí. Rodina stěží přežívala, a tak mohla dětem dopřát jen minimální vzdělání.

O budoucnosti nejstarší dcery měl ale otec brzy jasno. Výhodně se provdá! Našel jí ženicha - váženého židovského obchodníka, sice staršího vdovce, ale dostatečně bohatého. Jenže to tvrdohlavá Chaya odmítla! Byla zamilovaná do studenta stejně chudého jako ona, navíc katolíka. To bylo na otce příliš!


Neposlušná dcera proto musela opustit rodné město. Po krátkém pobytu ve Vídni se s chabou angličtinou vypravila ke vzdáleným příbuzným do Austrálie. Tam si okamžitě změnila jméno na Helena. Na farmě u svého vzdáleného strýce byla takovým děvčetem pro všechno.

Z domova si prakticky nic nepřinesla. Vlastně přece jen něco. Matka ji vybavila krémem na obličej, který sama v Krakově používala a který se Heleně v Austrálii hodil. Především jí ale dala rodinný recept na jeho výrobu. Australské ženy, jejichž pokožka trpěla na zdejším prudkém slunci, obdivovaly Heleninu bělostnou vyhlazenou pleť a chtěly znát tajemství její krásy. Tehdy se v její hlavě zrodil nápad. Bude krém vyrábět!

Zákaznicím tvrdila, že ho připravuje ze vzácných karpatských bylin, ve skutečnosti byl jeho základem ovčí tuk, obsahující lanolin. A protože vůně krému nebyla zrovna vábná, snažila se to vylepšit květem vodní lilie, levandule, případně vůní borovice.

Po rozpačitém začátku začal být o krém, který nazvala Valaze, zájem. V roce 1902 se jí už tak dařilo, že se přestěhovala do Melbourne, kde si založila firmu a zřídila kosmetický salon, v němž ženám poskytovala rady ohledně jejich pleti, jako první zavedla pleťovou typologii.

Pak svou pozornost obrátila k Evropě a odjela do Londýna. I tady si otevřela prosperující firmu se salonem. Ještě předtím ale vedení té australské přenechala jedné ze svých sester. V Londýně potkalo Helenu i osobní štěstí. Zamilovala se a provdala za amerického novináře Edwarda Tituse, s nímž měla dva syny Roye a Horace.
V roce 1912 se celá rodina přestěhovala do Paříže. I tam se jí dařilo! Manžel si tu otevřel malé nakladatelství, kde vydal například kontroverzní knihu Milenec lady Chatterleyové, ale nejvíc se staral o propagaci výrobků své ženy. V Paříži se začali manželé zajímat o umění a pořádali tu večírky pro pařížskou smetánku, umělce i intelektuály, což byla skvělá příležitost i k navázání obchodních kontaktů.

Pařížská firma prosperovala, a tak se Helena rozhodla dobýt Ameriku. V začátcích první světové války se tedy i s rodinou rozhodla opustit Evropu a odstěhovala se do USA. Jako správná obchodnice Helena vytušila, že právě tady jsou podmínky pro její byznys ideální. Američanky měly totiž zanedbanou pleť a …. peníze. Na americkém kontinentě otevřela hned několik poboček ve velkých městech a kromě toho své výrobky začala distribuovat prostřednictvím vyškolených specialistek do velkých obchodních domů.


Helena Rubinstein jako první pochopila, jak důležitý je design. Nejen kvalitní obsah, ale i zajímavý vzhled výrobek „prodává“. Proto požádala svého přítele malíře Salvadora Dalího o návrhy nejen kelímků na make-up či krémy, ale i papírové krabičky, do nichž je balila. Vše tedy promýšlela do nejmenšího detailu.


V roce 1928 se jí povedl skutečný „majstrštyk“. Ještě před začátkem světové hospodářské krize prodala svou americkou kosmetickou firmu za 7,3 milionů dolarů společnosti Lehman Brothers, aby ji jako téměř bezcennou v době krize odkoupila zpět za méně než 1 milion dolarů. A firma začala pod Heleniným vedením opět prosperovat, a to i v době hospodářské krize!

Ve třicátých letech se po opakovaných manželových nevěrách rozpadlo téměř třicetileté manželství časově zaneprázdněné byznysmenky. Brzy se ale znovu provdala za o čtvrt století mladšího potomka gruzínského šlechtického rodu Artchila Gourielli-Tchkonia. Ten ji inspiroval k vytvoření pánské kosmetické řady, kterou samozřejmě pojmenovala jeho jménem.

Tato charismatická žena měřící pouhých 147 centimetrů zasvětila kráse celý svůj život. Uvědomovala si, že je to v rukách žen mocná zbraň k dosažení nejrůznějších cílů. Proslula také výrokem, že neexistují ošklivé ženy, jen líné se udělat krásnými.

Až na trpké začátky prožila Helena Rubinstein dlouhý a zajímavý život. Kromě rozvodu s prvním manželem, který nesla velmi těžce, se ani jí nevyhnuly další těžké rány osudu. I když v době války umožnila většině své židovské rodiny uniknout z fašistického pekla, jedna z jejích sester i s manželem skončila v Osvětimi. Helena si to do smrti vyčítala. Ranila ji také smrt jejího druhého manžela, který zemřel v roce 1956 a těžce nesla smrt svého mladšího syna Horace, který zahynul při autonehodě.

Zdroj fotografií: Beauty Is Power/Helena Rubinstein

Helena Rubinstein byla nesmírně aktivní žena, která nedokázala odpočívat. Milovala luxusní šaty a šperky, vlastnila velkou uměleckou sbírku a sama také umělce podporovala. Přesto v ní zůstávalo něco z doby, kdy musela obracet každičký cent. Žila střídmě, do práce si nosila z domu svačinky v papírovém ubrousku!


Když v roce 1965 Helena Rubinstein opouštěla tento svět, zaměstnávaly její firmy po celém světě na 30 000 zaměstnanců. Ještě na smrtelné posteli prý do posledních chvil všem rozdávala úkoly. Svému druhému synovi zanechala ohromný movitý i nemovitý majetek v hodnotě více než sto miliónů dolarů. Roy Titus prodal matčinu značku nejdříve skupině Colgate-Palmolive a v roce 1988 si práva na výrobky značky Helena Rubinstein odkoupila firma L’Oréal Paris. A tak se s touto proslulou značkou můžeme setkávat i více než padesát let po smrti její zakladatelky. Navždy zůstane synonymem vysoké kvality, ale i ceny…

Foto: Wikipedie

Na našem webu jste si mohli přečíst i o dalších zajímavých ženách:

Reklama