Než začnu vyprávět svou včerejší příhodu, dovolte mi začít trochou sebestřednosti. Je známo, že ironie a nadsázka pro mě není cizí pojem a můj černý humor občas nezná mezí (tímto se omlouvám všem, kteří by o to stáli, že ho na Ženě-in příliš neuplatňuji). Mohlo by se zkrátka zdát, že mě - ehm s prominutím - blbý kecy nerozhodí. Ale každý má své slabé místo...

Zdá se, že každý, kdo vyrazí po pražských památkách s foťákem, je většinou zdejších automaticky považován za cizince. A tak se člověk o sobě leckdy dozví, aniž by o to stál, jak se jeví kolemjdoucím. Už jsem si zvykla, žepánové, kteří bývají zpravidla aspoň o hlavu vyšší (zapomněla jsem vyrůst, ale vynahradila jsem si to jinde), sklánějící se nade mnou občas komentují můj dekolt v domnění, že nehovořím jejich mateřským jazykem.

Budiž. Čtyřky jsou čtyřky a schovávají se špatně. Jenže poprsí není jedinou částí mého těla, která neví, kdy přestat růst, a která jednoduše nejde nijak zamaskovat a kterou mi občas někdo dokáže nešetrně připomenout. Jako bych o ní snad nevěděla. Řeknu vám to na rovinu - můj nos je jedna ze dvou věcí, na které jsem zvlášť citlivá. A ne, neukážu vám ho, prozřetelně jsem dneska nechala foťák doma. :-)

A teď k věci. Včera jsem jako obvykle trávila svůj odpolední volný čas focením. Tentokrát na Pražském hradě. Upřeně sleduji obraz v hledáčku a chválím blížící se déšť, díky němuž je prostor před objektivem (i za ním) liduprázdný. A v tom se vedle mě vynořují dvě starší dámy. Načež zjišťuji, že mě mají buď za cizinku, a nebo za blbce, v horším případě obojí.

„Ty jo! Koukni na ten rypák!“ haleká ta první a hlavou kývne směrem ke mně. „Ježiši!“ vysoukala ze sebe ta druhá, zatímco lapala po dechu, jak se smála.

Moje ironické já, které normálně bývá schopno pohotové reakce, bylo to tam a já zkoprněla s pohledem již nevmímajícím obraz v hledáčku a nosem připláclým na displeji pod ním a chtělo se mi brečet - normálně to nedělám. Možná by zasloužily svou přívětivost oplatit stejnou měrou. Ale dřív, než jsem vymyslela, jak dotyčným dámám sdělit své přesvědčení, že stále vypadám lépe než ony, neboť se necítím škaredá, stará ani tlustá, zmizely mi v blížícím se davu.

Přísahám, že příště už budu mít nachystanou pohotovou odpověď. Šance na opakování té situace přece jen existují.

Co byste udělala vy?

  • Chcete vědět, jaké jsou novinky? Jaké články si nenechat ujít? Sledujte nás i na komunitním portále
Reklama