Sportovní image frčí. Plandavé tepláky, botky Adidas či Puma, pod nožkou neposlušné prkno. Zdálo by se, že naše mládež sportem přímo žije – bohužel, je to právě jen ta image. Počet dětí s nadváhou se za posledních patnáct let zdvojnásobil. Přinejmenším polovina prvňáčků má vadné držení těla. Stále méně školáků je s to dotknout se rukama země s napnutými koleny nebo vyšplhat po laně. Problémem může být i docela obyčejný kotrmelec… Je to na pováženou; z malých peciválů vyrostou dospělí s bolestmi v zádech, s nedostatečným krevním oběhem, ochablými svaly a líným trávením.
Jak je to možné? Změnila se doba: časy bezstarostného „lítání venku“, lezení na stromy, fotbálku za domem a zlaté brány otevřené (kdo do ní vejde, tomu hlava sejde) jsou nenávratně pryč. Přibylo aut, plácky a dvorky zmizely, rodiče jsou mnohem opatrnější. Z pohybu se stala organizačně náročná záležitost. Jaký to paradox – rodiče autem vozí dítě na trénink a platí nemalé částky, aby mohlo dvě hodiny běhat… Ale budiž. Do idylických časů Petra Bajzy a jeho rozjívených kamarádů z knížky Bylo nás pět se už asi sotva vrátíme. Podmínky sportování se změnily, ale to neznamená, že svoje děti necháme lenosti napospas.
Běž si hrát a neruš, zlato, začíná mi seriál!
V roce 1994 se na objednávku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy uskutečnil průzkum, který mapoval souvislost mezi rodinným prostředím a vztahem dětí k tělesné výchově a sportu. Prokázal to, co stejně všichni víme: děti sportovních rodičů sportují, děti líných rodičů nehnou zbytečně ani malíčkem. Ještě zajímavějším údajem je procento pohybově aktivních lidí v jednotlivých věkových kategoriích: ve skupině 15 až 19letých alespoň občas sportuje 41 % respondentů, v kategorii 60 až 70letých je to 40 %. To znamená jediné – kdo si jednou na pohyb zvykne, nevzdá se ho po celý život. Je hodně věcí, které můžete udělat, abyste vašemu dítěti pomohli si takový fajn návyk vytvořit:
Dopřejte svému potomkovi dostatek volnosti už odmalička. Neokřikujte ho pořád: Pojď sem, seď klidně, kam zas běžíš, nelez tak vysoko… Ještě pro předškolní dítě je pohyb přirozenou potřebou a nutností. Zbytečně ho nebrzděte, ať pro něj aktivita nezačne být totéž co „zlobení“ (úplně postačí ten šok, až začne chodit do školy).
Zásobujte ho sportovními pomůckami. Ať mu nechybí švihadlo, míč, tříkolka, později kolečkové brusle a kolo. Holčičky ocení obruč na hula-hula. Je-li to jen trochu možné, instalujte v pokojíčku žebřiny, hrazdu, skákací balón, provazový žebřík nebo alespoň matraci na cvičení.
Jděte příkladem! Šťastný kluk nebo holčička, se kterými táta každou sobotu vyráží na výlet do lesa, na vyjížďku na kole nebo na hřiště s badmintonovou pálkou! Nabídněte dítěti jiné způsoby trávení času, než je televize nebo počítač. Ukažte mu cestu.
Máme doma obránce NHL (budoucího)
„Zdravé dítě může dělat všechno,“ říká MUDr. Karel Veselý, primář pražského rehabilitačního centra Veramedica. „Pokud je to v rozumné míře. V rekreační podobě nemůže uškodit žádná forma pohybu. Vrcholový sport naproti tomu jen málokdy zůstane bez následků.“ K tomu není co dodat, snad jen otázku, kolik asi z malých hokejistů, gymnastek nebo krasobruslařek, kteří kvůli tréninku vstávají v pět ráno a nevědí, co to je jít s kamarády jen tak ven, skutečně zažije úspěch a na vytoužený vrchol se dohrabe?
Organizovaný sport může mít mnoho podob, od „hraní si pro radost“ až po bezohledný tlak na výkon a úspěch. Při výběru kroužku či oddílu proto dobře zvažujte nejen druh sportu, ale také ambice trenéra. Jsou v souladu s tím, co od sportování čekáte vy a vaše dítě? Než podepíšete přihlášku, dobře se vyptejte, jaká skutečně bude tréninková zátěž, jak často přijdete o víkend, kolik peněz odteče v podobě výstroje, školného, výdajů na soustředění. Zkuste si promluvit s rodiči jiných dětí. Chodí tam rády, nebo se strachem?
Pokud některé sportovní oddíly nabírají děti od 5 nebo 6 let, rozhodně se nemusíte bát, že by tihle broučci rovnou začali s opravdovým tréninkem. Specializovanou přípravu předchází dlouhé období všestranného „prohánění“, jehož účelem je posílení obratnosti, vytrvalosti, síly a rychlosti. Odborníci se víceméně shodují na tom, že do deseti let by měla všeobecná pohybová příprava převládat nad specializovanými činnostmi; až do patnácti let by neměl specializovaný výcvik zabrat dítěti více než polovinu celkové pohybové aktivity! Rozumný trenér nebo cvičitel „netlačí na pilu“ předčasně. Ostatně, analýzy sportovních výkonů ukazují, že nejlepší žáci či dorostenci se často mezi nejlepšími muži už neobjevují.
Který sport je dobrý pro vaše dítě?
Plavání: hodí se pro všechny věkové kategorie, už od těch úplně nejmenších; je to zdravý sport, který stejnoměrně namáhá celé tělo a při němž nehrozí zranění.
Cyklistika: dopřává dětem potěšení z objevování světa, ze samostatného pohybu, z rychlosti. Podporuje rodinnou sounáležitost, posiluje vytrvalost, působí relaxačně. Svaly nohou a podkolenní vazy mívají při intenzivnějším ježdění sklon se zkracovat; je dobré je protahovat cíleným cvičením.
In-line bruslení: podporuje smysl pro rovnováhu a koordinaci pohybů, posiluje plíce a průdušky. Nevýhodou je riziko úrazu - nejčastější jsou zlomeniny zápěstí a ruky, vykloubení kolena, pohmožděniny na hlavě a na kostrči. Přilba a chrániče zápěstí, loktů a kolen by měly být samozřejmostí.
Orientační běh: téměř dokonalý sport, který představuje nejen všestrannou a přirozenou zátěž, ale také podporuje vztah k přírodě a umožňuje pobyt v lese, který je zdraví velmi prospěšný a příjemný vzhledem k příznivé ionizaci vzduchu. Některým dětem ale bude připadat málo atraktivní a „akční“.
Basket, házená: kolektivní sportovní hry představují poměrně vysoké riziko drobných úrazů (vzhledem k těsnému fyzickému kontaktu mezi hráči), zato ale obrovský psychologický potenciál – učí děti bleskově se rozhodovat, spolupracovat, přizpůsobit se týmu.
Aerobik: dětská forma aerobiku má svoje specifika, která je bezpodmínečně nutné dodržovat, jinak hrozí poškození zdraví (např. se neskáče, jedna noha je pořád na zemi). Zajímejte se o to, jestli má cvičitelka příslušné vzdělání. Dobře vedená hodina aerobiku zahrnuje posilování, protahování i zábavu, utuží správné držení těla i smysl pro rytmus.
Nový komentář
Komentáře
Hehe, sportovat ne, hýbat se ano.... stačí změnit slovo a z představy něčeho zpoceného vznikne představa příjemné rozevlátosti....
Nejsem sportovec ve smyslu trhání rekordů, ale ve smyslu zlepšování se, překonávání svých možností, ano. Myslím si, že tohle je zdravý přístup, v přiměřené míře i pro děcko, už z morálních důvodů. Přiměřeně, ne ho strhat. Pro dospělé tuplem.
Mám dva malé bratrance, školáky.... a sestřenka je vozí z kroužku do kursu a z kursu na trénink, protože má přece zodpovědnost za jejich vzdělání a zdravý vývoj.... a je vidět, že kluci mají problém, když si mají najít nějakou zábavu sami...
Já myslím že létání venku jen tak už děcka nic moc nebaví,protože mají mnohem vícv lepších lákadel doma. Za mého dětství projelo naší ulicí tak jedno auto za den, v zimě se u nás sáňkovalo půl města a nikdo nemusel zastavovat dopravu. Dnes tam frčí jedno auto za druhým mnohem víc než padesátkou, ale policajti tam nikdy nezajedou.
Korálek: Já to tak prožívala každé léto u babičky: dospělí byli na poli a děti se hlídaly navzájem.Nebyl problém pro nikoho,že když jsme měly hlad,vždycky někdo ze stařenek namazal krajíce celé "smečce"a pokračovalo se...
Ťapina:
Moje verze: "Nemyslím si, že by venku bylo dneska víc nebezpečno než dřív."
Vivian: Nemyslím si, že by venku bylo dneska víc nebezpečno, než dřív. Definitivní verze
Ťapina: víc bezpečno než dřív.
Víc nebezpečno, než dřív
Takže to shrňme. V zásadě všichni jsme v dětství nesnášeli organizovaný pohyb a nejradši jen tak blbli venku. Po současných dětech ale požadujeme, aby v zájmu bezpečnosti ven chodili výhradně organizovaně a hrozně se divíme, že tloustnou, protože radši nechodí vůbec Přitom si nemyslím, že by dneska bylo venku víc nebezpečno, než dnes. I nás rodiče varovali, že nemáme mluvit s cizími lidmi, že si nemáme od nikoho nic brát a hlavně s nikým nikam chodit, ne? Takže se asi takové věci děly i tenkrát A přesto nás do toho cizího nebezpečného světa pustili.
dnešní děti prosedí většinu volného času u TV a PC my jsme po škole hodily tašky do kouta a frrrr ven a dom jsem si přišla jen když jsem měla hlad, to jsem vyfasovala jeden krajíc s marmeládou a jeden s hořčicí a už jsem byla, i s těma krajícema, zase v luftě a definitivně dom když se začalo stmívat
lilitheta: já jsem vyrůstala ve městě, naše ulice byla plná tramvají aut a náklaďáků, takže jsem žádné lítání neprovozovala. Se školní družinou jsme chodívali na školní hřiště, kde se často hrály míčové hry, které mi nejdou a upřímně je nenávidím a ze smradu z tělocvičny se mi zvedá kufr. Nesnášela jsem hru na hoňku, jakmile mě někdo začal honit, propadla jsem naprosté panice, zastavila se a nebyla schopna se hnout. Já sama jsem nikoho nedohonila, neb jsem byla pomalá a neobratná (ačkoliv hubená). Jediný, co jsem jako dítě provozovala, bylo skákání gumy, ale i to jen někdy a moc mi to nešlo. Na kole jsem se naučila jezdit až jako dospělá. Nejradši jsem ležela na gauči a četla a zůstalo mi to dodnes.
Sport nemusím, ale venku jsme jako děcka lítali pořád...
Nenávidím jakýkoliv sport, ale jako dítě jsem venku lítala po sídlišti pořád. Ale to nebyl sport, to prostě byla zábava s vrstevníky.
Jako dítě jsem milovala knížky a kreslení a nenáviděla sport. Jenomže tomu lítání venku, které jsem provozovala mimo čtení a kreslení, se sport neříkalo.
Pentlička: Jako malá jsem se venku u nás na vesnici vyřádila až-až. O prázdninách naši o mě celé dny nevěděli a já měla kolo k tomu zadku snad i přirostlé Ale organizované sportování jsem nenáviděla, jak o tělocviku tak i sportovní kroužky. Akorát jsem jednou byla na hodce basketu - byla jsem nejvyšší holka ze třídy a v té době tam chodili "všichni". Myslím, že jsem zdrhla ještě před koncem.
My jezdíme na kole, já i na in-linech, dcera strašně dobře plave atd. Nedovedu si představit život bez hýbání, sedět pořád doma na zadku by nás nebavilo.
Jako dítě jsem měla pohybových aktivit až,až.Postupem času jich bylo méně,ale ted už zase cvičím,atd. až moc.
Ano, ano. Jako dítě jsem sport nenáviděla a nenávidím ho dodnes.