Zdravím všechny…
Při přečtení dnešního tématu dne se mi vybavilo jedno ráno minulého týdne. A tehdy mě napadlo to stejné, co napsala Míša: „Lidé jsou dobří a ne, že ne.“
Šla jsem do práce, bylo kolem sedmé hodiny ráno. Z vlaku utíkám podchodem na autobus. A tentokrát u silnice u přechodu, kde běžně přecházím, seděl na obrubníku nějaký muž se skloněnou hlavou.
Nejdřív jsem si myslela, že jsou to pozůstatky předešlé bujaré noci, ovšem pak jsem si všimla, že kolem něj stojí pár mladých lidí. Kousek dál byla menší kaluž krve a pán si držel u obličeje papírový kapesník a bylo vidět, že dál krvácí.
Mladý klučina, který nad ním stál, volal právě sanitku.
Muž měl tendenci vstávat a chodit. Zmateně popošel pár kroků, načež ho dvě děvčata, která u něj stála, zadržela se slovy, že nikam nesmí odcházet, že musí počkat na sanitku.
Záchranka dojela do pěti minut a teprve poté, co si muže převzali zdravotníci, holky odešly.
Pořád se říká, jak jsou lidi lhostejní ke všemu, co děje kolem nich, a že nikomu nikdy nepomůžou.
Znám víc případů, kdy někdo pomohl, i když ten člověk sám byl v ohrožení. Tohle ráno a pomoc oněch mladých lidí na mě zapůsobilo – zraněný muž byl ten typ, kterého si na ulici moc nevšimnete…k tomu hektické ráno, kdy každý někam akorát pospíchá a kdy není čas se ohlížet po lidech kolem sebe…
I přesto si ho však lidi všimli, když se něco stalo, a pomohli mu…
Vaše Heather
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
...krásné. A pak že jsme lhostejní. Ne, jsme čím dál lepší možná, a to je super. Míša
Máte i vy důkaz, že MÁME DOBRÉ SRDCE? Napište mi o tom a podělte se se všemi. Nic nám tak nezpříjemní den i víkend, než právě příběhy plné dobra, které je v nás. Pište na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
13042000 — #6 tak koukám, že hned napoprvé jsem na to šla skoro jako profík, když jsem se jí jen snažila držet, aby si zbytečně neublížila, jen jsem tenkrát hodně litovala, že nejsem chobotnice
Já jsem jednou potkala na náměstí paní, co někdy spolu venčíme psy. Ležela na zemi a nemohla vstát. Pomohla jsem jí a zavedla ji domů, protože jí nikdo jiný nepomohl, mysleli, že je opilá. Paní měla mrtvičku, což by mě fakt nenapadlo (paní nebylo ani 50) a navíc si pádem zlomila zápěstí a klíční kost.
femme — #5 většinou se říká, resp. lékaři říkají - jen dohlížet, aby si člověk neublížil, jinak nechat záchvat proběhnout, nic nestrkat mezi zuby, mohla bys člověku třeba i zlomit čelist a zasáhnout jen v případě, že budeš mít pocit, že by si skutečně mohl ublížit.
Tolik osvěta.
13042000 — #3 není zač
nikdy bych nedokázala od člověka, který potřebuje pomoct, utéct 
i když, jak už jsem psala, jsem měla problém ten záchvat, společně se slečnou, zdolat 
stalo se to už cca před 17-18 lety, ale pamatuju si to jasně, jako kdyby to bylo včera 
13042000 — #3 femme — #1 Poskytla jsem při epileptickém záchvatu první pomoc ve Francii Holanďance, aby se nepokousala a neublížila si o obrubník dlažby. Dostalo se mi nejvyšší odměny tím, že přivolaný lékažř mě pokládal za svou profesní kolegyni z Česka. Jen
, když jsem to popřela.
femme — #1 za všechny takto postižené ti děkuji. Taky se mi to jednou stalo na ulici a někdo mi zavolal sanitku. Dokonce mi ani nic nevzali. (neukradli, dle lékařů v sanitce to prý není nic zvláštního, že takto člověka okradou).
Není čeho se bát, my epileptici neubližujeme.
...a pak, že je mládí zkažené
Naštěstí ne všichni 
to mi připomnělo příhodu, kdy jsem byla na ulici nejblíž k slečně, která zničehonic upadla na zem. Až když jsem se k ní sehnula, tak jsem zjistila, že ji zrovna postihl záchvat epilepsie
byla to hrůza, v životě jsem nic takového neviděla, ale něco jsem o tom četla, tak jsem se snažila ji pomoct. Okolojdoucí paní zatím zaběhla do blízké prodejny zavolat sanitku. Sanitka přijela celkem brzo, i když mě se to zdálo jako celá věčnost 
a mě, celou rozklepanou a potrhanou, slečna měla opravdu celkou sílu 
doktor pochválil za můj zákrok 
mmch, celou noc jsem nespala a klepala jsem se ještě druhý den v práci 