Foto: Profimedia
Haven se narodila 10. března 2003 v provincii Quang Nam ve Vietnamu. Jmenovala se tehdy Do Thi Thuy Phuong. Její první rok života probíhal v chudých, ale láskyplných podmínkách, než došlo k tragédii, která navždy změnila její osud. Když jí bylo teprve čtrnáct měsíců, její otec, zoufalý z nemožnosti oženit se s její matkou, se kterou měli milenecký poměr, provedl děsivý čin. Připevnil sebe, její matku i malou Haven k výbušnému zařízení. Výbuch oba rodiče zabil a Haven vyhodil několik metrů od domu. Měla popáleniny, šrapnely v hlavě a její nohy byly nenávratně zničené. A přesto, přežila.
V nemocnici jí lékaři amputovali obě nohy pod kolenem, aby zabránili infekci. Byla tak malá. A přesto její tělo i duše bojovali. Její prarodiče neměli peníze na léčbu, a tak její přežití záviselo na štědrosti cizinců. A osud tomu chtěl, že tisíce kilometrů daleko, v Americe, se připravovala její nová rodina, i když to tehdy ještě nikdo netušil.
Shelly a Rob Shepherdovi, manželé se šesti vlastními dětmi, slyšeli o možnosti adopce. Shelly cítila, že jejich rodina ještě není úplná. A když se přes známé dozvěděli o malé holčičce ve Vietnamu, která přežila nemožné, rozhodli se jednat. Když Shelly poprvé držela Haven v náručí, bylo jasné, že našli to, co jim chybělo. A tak Haven, tehdy roční holčička bez nohou, našla nový domov.
Život v nové rodině
Haven vyrostla v rušném domě plném smíchu, her a lásky. Její noví sourozenci ji okamžitě přijali jako jednu z nich. Jako malá byla neustále obklopena staršími sestrami, chtěla být jako ony, líčila se, převlékala, napodobovala je. „Byly mi obrovským vzorem,“ říká s úsměvem pro BBC.
Když jí bylo pět let, zeptala se maminky, jak přišla o nohy. Shelly jí v koupelně, když ji zabalovala do ručníku, jemně pověděla celý příběh. Haven se zamyslela a pak prostě odvětila: „No to bylo hloupý. Kde se vůbec ve Vietnamu dá sehnat bomba?“ A pak si šla hrát. Taková prostě je, veselá, přímá, bez zášti. Přes svůj hendikep si Haven nikdy nepřipadala méněcenná. Vždyť jak sama říká: „Měla jsem dvě možnosti. Buď budu zakřiknutá a nešťastná, nebo si řeknu, lidi se na mě dívají, protože mám fakt cool nohy. A já je mám.“
Její život ovlivnilo také prostředí, vyrůstala mezi sportovně založenými sourozenci a brzy věděla, že i ona bude sportovkyně. Zkoušela běhání, ale protézy jí kvůli potu klouzaly. A pak objevila vodu.
Nalezená svoboda
Ve vodě Haven poprvé zažila opravdový pocit volnosti. „V bazénu se cítím svobodná. Sama sebou,“ říká. Začala trénovat v deseti letech, ve dvanácti už plavala závodně. Její výkony nezůstaly bez povšimnutí, americký paralympijský tým si jí všiml krátce po jejích třináctých narozeninách. Od té doby se věnuje tréninku naplno, hodiny v bazénu, silový trénink, kempy v Coloradu. Její největším snem je reprezentovat Spojené státy na paralympiádě. A když na čepici poprvé uviděla nápis „USA“, věděla, že se jí sen začíná plnit.
Kromě sportu ale Haven zvládá i školu, je ambasadorkou pro ostatní amputované děti, navštěvuje vojáky po úrazech, přednáší ve školách a inspiruje mladé lidi k tomu, aby se nebáli být odlišní. A přestože má za sebou těžkou minulost, na své biologické rodiče nezanevřela. Nechová k nim nenávist. Naopak, jejich rozhodnutí bere jako bod, od kterého se odrazila k něčemu většímu. „Vidím ten začátek jako důvod, proč bych nikdy neměla jen sedět a litovat se.“
Dnes je z Haven mladá žena, která září vděčností, odhodláním a pokorou. Rozhodla se být světlem a ne tmou. Je živým důkazem toho, že život, i když začne v troskách, může vyrůst v něco nádherného. A především, nikdy se nevzdala.
Zdroje: BBC, Telegraf
Nový komentář