Okolo dárcovství kostní dřeně kolují různé zvěsti. My jsme zjišťovali, jaké to je kostní dřeň skutečně darovat, přímo od člověka, který to podstoupil. Bolest prý tak strašná není...
Uvažovala jste někdy o dárcovství kostní dřeně? Pokud ano, jistě vás zajímá, jaké pocity po darování budete mít a zda vám to nepřinese nějaké zdravotní obtíže.
Existují informace dostupné na internetu, které zpracovali odborníci, a popisují, jak technicky odběr probíhá. Jenže to není prožitek. Takové informace jsou jistě užitečné, ale kdo jiný než člověk, který kostní dřeň daroval, vám může říct, jaké to doopravdy je...
Abych zjistil, jestli darování kostní dřeně bolí a jaké s sebou nese obtíže, položil jsem několik otázek dárkyni Hance Hlavové, která již odběr podstoupila...
Co darování předcházelo za vyšetření?
Před samotným odběrem kostní dřeně jsem podstoupila řadu vyšetření, které potvrdily, zda jsem opravdu nejvhodnějším dárcem. Jednalo se o odběry krve, která byla vyšetřována. Po příjezdu do Fakultní nemocnice v Plzni následovalo klasické předoperační vyšetření.
Bylo odběr kostní dřeně bolestivý?
To je nejčastější otázka, na kterou se mne okolí po odběru ptalo. Mezi lidmi se stále mluví o tom, že je odběr strašně bolestivý, a lidé se toho bojí. Jak ale stále říkám, přirovnala bych bolest po samotném odběru k bolesti, kterou cítíte, když dostanete ránu od vykopnutého míče. Místo vpichu je prostě jakoby naražené. Myslím si ale, že za to, že můžete někomu zachránit život, se dá snést snad jakákoli bolest. Ale jak říkám, po probrání z narkózy jsem vstala a začala se normálně pohybovat. Proto musím znovu zopakovat to, že odběr šíleně bolí je opravdu jen mýtus...
Vím, že je to už déle, co jste odběr absolvovala, jak dlouho jste se po něm zotavovala?
Úplně přesně vám to neřeknu, ale pamatuji se, že jsem se nezotavovala déle než několik dní. Musím ale říci, že zhruba půl roku se mé tělo zabývalo „obnovením“ mé kostní dřeně, kterou jsem darovala, a proto jsem neměla vůbec žádnou imunitu. Když jsem se dostala do prostředí, kde měl někdo rýmu, chřipku, střevní potíže nebo byl jen nachlazený, okamžitě jsem to chytla. To ale netrvalo déle než šest měsíců. Poté jsem už žádné problémy neměla.
Jaká je následná péče, chodíte někam na kontroly?
Následná péče byla asi taková, že jsem se jednou dostavila na kontrolu ke svému obvodnímu lékaři a jednou jsem šla na kontrolní odběr krve. Možná jsem byla jen lajdák, ale protože jsem neměla problémy, na jiné kontroly jsem nechodila. Pamatuji se ale, že jsem v průběhu následujícího roku nesměla užívat pravidelně žádné léky a nechodila jsem ani darovat krev, abych byla v případě potřeby k dispozici pro příjemce.
Ještě bych chtěla dodat, že kostní dřeň jsem darovala v roce 2005 a v dubnu 2011 jsem se v Obecním domě při slavnostním večeru dárců oficiálně seznámila se svým příjemcem. Vím tedy, že se má kostní dřeň ujala, a človíček, kterému jsem „zachránila život“, je v pořádku a žije! To je určitě ta nejlepší odměna!
Nový komentář
Komentáře
7 měsíců zpět jsem daroval neznámému člověku kostní dřeň ??. V článku popisuju detailně celý proces darování (jak to probíhá, co očekávat, rizika apod.). Také vyvracím spoustu mýtu a polopravd, které se kolem darování šíří. Třeba to někomu kdo váhá se zápisem pomůže se rozhodnout ??
https://www.bronislavmarketing.cz/daroval-jsem-kostni-dren-neznamemu-cloveku-muj-pribeh/
Já nevěřím tomu,že to nebolí.
Ona taky ta Hanka říká, že to bolí. Nevím proč je tam titulek, že odběr nebolí. "Jak ale stále říkám, přirovnala bych bolest po samotném odběru k bolesti, kterou cítíte, když dostanete ránu od vykopnutého míče. Místo vpichu je prostě jakoby naražené. Myslím si ale, že za to, že můžete někomu zachránit život, se dá snést snad jakákoli bolest."
Nicméně se zkuste vžít do situace, kdyby vám doktor řekl, že máte leukémii a nutně potřebujete kostní dřeň, jinak zemřete, a vaše dítě by vám řeklo "já nevím, mami, prej to dost bolí."
Hanka darovala cizímu člověku, to je prostě úžasný.
JITA72 — #5 přesně, mě taky, oblblli mě práškem a přesto mě drželi dvě ženský... přirovnat se to dá k porodu těsně před závěrečnou fází.
Sttrašný..
Já jsem absolvovala malý odběr z pánevní kosti kvůli podezření na leukémii, jen s umrtvením. Později se na hematologii doktoři divili, proč mi až tak náročné vyšetření napsali, prý zbytečně. Dělá se to spíš z hrudní kosti, ta je hned pod kůží. Nepříjemná mi byla hlavně cesta zpátky. A depresi jsem měla z toho prostředí na hematologickém oddělení, kde jsem musela pár hodin čekat, ty bledé propadlé obličeje...Ale když se mě zeptal doktor, jestli to vrtání bylo nepříjemné, odpověděla jsem mu, že od takového hezkého doktůrka bych si nechala vrtat prdelku každý den
Snášení bolesti je individuální, ale tenhleten odběr opravdu bolí, ne, že ne!
moje dcera podstoupila odběr kostní dřeně a řekla ,že radši umře než ještě jednou zažít tu bolest, brali ji to bez umrtvení takže zaživa
pajda — #2 Hanka se seznámila s dárcem na velmi výjimečné akci, která se pořádá jednou za rok za účelem propagace dárcovství a ocenění dárců. Tam se JEDEN dárce seznámí se svým přijemcem. Oceňují se aktuální dárci, ale ti seznámení jsou z doby minulé, kdy už je jisté, že všechno vyšlo.
Vaší kamarádky je mi líto, nicméně je otázka, kda by psychické problémy nebyly větší, kdyby odmítla a sledovala příbuznou, jak umírá. Takhle si může říct, udělala jsem všechno, co se dalo.
Darovat kostní dřeň příbuznému je prostě otázka toho, jak moc si vážím života tety či bratrance ve srovnání se svým bebíčkem. V případě dětí či rodičů snad nikdo neváhá. Anonymní dárcovství je velký altruismus a obdivuju to.
Určitě bych kostní dřeň darovala, kdybych někomu dala naději na záchranu života, ale bohužel už nemám ten správný věk ani nejsem zdravá.
Moje kamarádka kdysi kostní dřeň darovala. Šlo ovšem o darování dřeně příbuzné.
Takže poznatky: za prvé - bolelo ji to, a to dost dlouho. Hýbala se velice špatně a trvalo to několik týdnů. To, že mohla "vstát a chodit" a popřípadě se sama obléci zdaleka neznamenalo, že mohla normálně žít.
Za druhé - opravdu chytla všechno, co kdo kolem měl. Když dělám ve školství, asi bych musela na toho půl roku na neschopenku, protože mezi studenty musím a nemocní jsou pořád.
Za třetí - psychický šok, když příjemce zemřel, ji na několik týdnů vyřadil z běžného života, i když o riziku samozřejmě věděla.
Díky za článek, ovšem znova tu chybí informace, že tento způsob odběru není jediný. Nemusí se darovat v narkóze.
Docela mě zaujalo, že Hanka se seznámila s příjemcem. Na informačním listu jsem četla, že darování je naprosto anonymní, že dárce a příjemce se nikdy nesetkají, mohou si maximálně napsat dopis přes nemocnici, tedy opět anonymně.