Krásný zaláskovaný den všem. Nějak mi to nedá, abych se také nepodělila se svým vlastním Amorem, tedy přesněji Miloslavem. Není to tedy vůbec žádná rarita to naše seznámení, není okořeněné žádnou obzvlášť pikantní historkou, ale pro mne je to to nejdůležitější, co mě v životě potkalo.

Seznámili jsme se 1. 9. 1981, a to si pamatuji přesně, protože jsem nastoupila do 1. ročníku střední školy a ON byl mým novým spolužákem. Bylo nás ve třídě 30 dívek a 5 kluků. Hubený, kudrnatý blonďák s neuvěřitelně modrýma očima a ošklivýma předníma zubama.

První mu vyrazili při sportu a o druhý přišel když dostal „lepáka“ od maminky. No tak dnes už je má hezké, ale víte jak to bylo u zubaře před 30 lety. Sportoval, nádherně lyžoval v mých očích byl prostě dokonalý. V 1. ročníku na lyžařském výcviku jsem zjistila, že tohohle úžasňáka asi „nesbalím“, protože při ukázkách našeho lyžařského umění jsem v červených oteplovákách a lyžema s kandahárem, či co to bylo, potupně skončila s papulou v závěji, zatím co on se velmi, velmi smál.

Probulela jsem celý týden nad svojí neschopností a smířila se s tím, že tahle moje náklonnost nebude mít úspěch.

Omyl, ve druhém ročníku mě Miloslav pozval na fotbalový ples, jen tak, jako kamarád. Pak mě párkrát navštívil doma s výmluvou, že chce doučovat chemii. Ve druhém ročníku jsme opět jeli se třídou na hory a tam jsme spolu začali „chodit.“ On byl z města kde jsme studovali, já jsem dojížděla 30 kilometrů. Nebylo mu líno přijet mi ráno v šest hodin naproti a jet do školy se mnou, denně mi ráno chodil naproti k autobusu, nosil mi do lavice růže, jezdil za mnou na kole, kradl pro mne kytky a poznala jsem s ním lásku. Poznávali jsme vlastně všechno spolu, bylo nám přeci 16 let.

Chodili jsme spolu téměř pět let, dokončili střední školu, Miloslav šel na vojnu na dva roky „na čáru“ a já ho neviděla třeba i 7 měsíců. Prožili jsme spoustu hádek a nedorozumění, ale já ho milovala a on mě, troufám si tvrdit, také. Myslím, že je tomu tak dosud.

Dnes máme dvě dospělé dcery, které studují a nedají na tatínka dopustit. A víte co? Je stále tak báječný jako dřív, je mojí jistotou, partner a kamarád. Někdo, kdo se o mne vždycky postará a kdo mi i po letech říká, že jsem krásná. Umíme spolu mlčet a umíme se spolu i smát. Nebojte se, hádáme se, lezeme si na nervy a občas bych ho bacila po hlavě. S věkem páprdatí a někdy je protivný. Ale je to můj Amor a jsem ráda, že mě potkal a „odbachnul“ šípem.

Hanice

To je hezký příběh a musela jsem zkraje smát. To s tím zubem. Vzpomněla jsem si na kreslený vtip od Vyčítala, kde stojí na silnici dva muži, jeden se drží za tvář, brečí a povídá: „Odpusťte mi to dojetí pane, ale ta vaše facka mi připomněla mojí zlatou mámu“ :-))). Díky za příběh a hodně štěstí. Míša

Celý dnešní den věnujeme náročné práci andílka jménem Amor. Kdepak se strefil do vás?

Pište na redakce@zena-in.cz