Ačkoliv jsme s manželem povahově dost odlišní, v roztržitosti jako bychom byli dvojčaty. Náš syn Robert neměl šanci a zdědil ji po nás. Umíte si tedy představit, jak vypadá naše domácnost: v lednici běžně nacházím kartáčky na zuby, zatímco nanukáč tiše taje v kredenci. Občas vyhodím do koše lžičku a před praním pravidelně zapomínám prošacovat klukům kapsy. A že se v nich najde věcí…

 

Před odjezdem na dovolenou byla letos opět hektika. Teprve večer před odletem mě napadlo přečíst si pořádně prospekt cestovní kanceláře, a tak jsem na poslední chvíli zjistila, že první večer ještě nemáme v ceně večeři. Volala jsem proto manželovi, který byl zrovna na nákupu, aby koupil kuře. „Jistě, miláčku,“ odpověděl vesele, „zrovna tady kroužím mezi regály!“

 

Sotva stanul ve dveřích, praštil se do čela: „Kuře!“ Pokládala jsem za nemožné, aby někdo zapomněl naložit do košíku věc, kterou mu přímo při nákupu nadiktujete do telefonu. Můj muž dokázal, že to možné je. Hned poté, co jsme spolu domluvili, se zasekl u regálu s olivami – a zatímco nad nimi deset minut meditoval, kuře nadobro pustil z hlavy. „No dobře,“ povídám, „zítra ráno pro něj skočí Robert.“

 

„Kuře, chleba, sušenky, sodovku na cestu a radši ještě kafe,“ řekla jsem ráno synovi důrazně a sepsala mu ten seznam pro jistotu na papír. „Jasně,“ zahuhlal Robert a šoural se ospale do předsíně. Čtvrt hodiny poté, co odešel, jsem zjistila, že seznam zapomněl na botníku. Pojala jsem jisté podezření… ale mobil nechal Robert doma, takže mi nezbylo, než doufat, že v tomto případě jablko padlo daleko od stromu. 

 

Padlo blízko. Vrátil se bez kuřete. Vytočila jsem se a nasupeně pro něj došla sama, přičemž jsem nešetřila hláškami, jak jsou ti chlapi nespolehliví a co si člověk neudělá sám, to nemá.

 

Kuřátko jsem upekla dozlatova. Mezitím doma vypukla hektika – jako obvykle se balilo na poslední chvíli a jako obvykle nám tekly nervy, když jsme se tři hodiny před odletem rozhodovali nad váhou, co z těch kufrů necháme doma, abychom se vešli do leteckého limitu.

 

Teprve v letadle jsme si uvědomili, že jsme milé kuře zapomněli v troubě. Nebo přesněji řečeno –  že jsem ho tam zapomněla já. A řeknu vám, že otevřít troubu po těch čtrnácti dnech byl pěkně odporný páchnoucí zážitek!

 

Tento článek najdete i v dnešním vydání internetového časopisu: www.superkocka.cz