Hana Zagorová: Šanson mě provází po celý život

„Kdyby se vrátil čas, já bych věděla, co s ním... třeba hned, v sukýnkách svých dívčích let a dětských snů, šla bych bosá za štěstím...“ zpívá v jedné ze svých písniček stálice naší hudební scény, zpěvačka, ale také textařka, herečka a moderátorka Hana Zagorová.

 

Přála byste si vrátit čas?
Ne, opravdu ne. Já nemám ráda takové to, co by - kdyby. Vím, že to není možné, je to utopie, tak i z toho důvodu bych si to nepřála. Neměnila bych.

Pocházíte z malé severomoravské vísky Petřkovice u Ostravy. Tam jste strávila i své dětství?
Ano. Měli jsme dům se zahradou a spoustu zvířátek. Žili jsme vlastně v symbióze s přírodou a bylo to moc příjemné.

Nechybí vám tady v Praze ta příroda a zvířátka?
Ne, nechybí. Já bych ani neměla čas se o ně starat. A také tím, že hodně cestuji, vlastně dvojitě, ještě i s manželem, trávím v Praze pouze tak třetinu roku.

Čím byli vaši rodiče?
Maminka byla učitelkou gymnastiky. Byla velmi kulturní a společenský člověk. Zamlada vyučovala také step. Myslím, že jsem múzická po ní. Tatínek byl stavebním inženýrem. Vždycky doufal, že půjdu v šlépějích jeho technického charakteru. Což se nestalo.

A sourozenci?
Mám o dva roky starší sestru Evelyn, která pracovala v hydrometeorologickém ústavu.

Hledáme nové talenty - svého času velmi populární pěvecká soutěž. Co se vám vybaví ihned při vyslovení tohoto názvu pořadu?
Paradoxně Superstar. Tyto soutěže se totiž v určitých intervalech pořád opakují, jen s jinými názvy. Myslím si, že je to dobrý start pro zpěváčky, protože někde se ukázat musí. A v tak širokém měřítku je to jedině prospěšné, neboť konkurence je fajn. A když vás tam pak osloví ke spolupráci rozhlas a televize, jako se to stalo mně, máte pro začátek vyhráno.

Já jsem tu soutěž zmínila záměrně, poněvadž právě v ní jste na sebe poprvé pěvěcky výrazněji upozornila.
Ano, v té době jsem chodila na gympl. Z hecu jsme se na tu soutěž přihlásili skoro celá třída. Bylo mi asi šestnáct a ve finále už mě doprovázel orchestr Gustava Broma.

V úvodu vás představuji také jako herečku, máte herectví dokonce i vystudováno, a to na brněnské JAMU. Na základě čeho jste se pak rozhodovala, zda být herečkou, či zpěvačkou?
Já jsem chtěla dělat muzikál. Takový ten klidný průběh studií mi však narušila choroba a školu jsem musela na rok přerušit. Tehdy jsem se trošku nudila, takže jsem o to víc zpívala. Najednou mi to šlo ve zpěvu prudce nahoru, byla jsem pátá ve Zlatém slavíku. Přemýšlela jsem tedy o tom, že bych spojila obě tyto profese dohromady. V roce 1969 jsem odešla do Prahy za svojí láskou a čekala jsem, že spadne muzikál. Bohužel, nestalo se. Já vždycky říkám, že spadl až za pětadvacet let, takže mě minul. A tehdy v té době jsem dostala nabídku ke spolupráci s orchestrem Václava Zahradníka, kde jsem účinkovala s hudebním souborem, který se jmenoval Sodoma & Gomora. Hlavními hvězdami tam byli zpěváci Viktor Sodoma a Jiří Štědroň. Vystupovala jsem s nimi dva roky a pak jsem dostala nabídku od Evy Pilarové, takže jsem šla pomalu výš a výš, až jsem už měla pocit, že je čas založit si vlastní kapelu. Oslovila jsem Karla Vágnera a od té doby se traduje naše spolupráce, která trvá prakticky dodnes.

Jako zpěvačka jste tedy odstartovala velmi dobře, ale ani jako herečka jste nezůstala bez povšimnutí.
Máte zřejmě na mysli vystoupení v televizní inscenaci Vančurovy Josefíny. To jste ale ještě nemohla být na světě. Lidi, kteří tu hru viděli, si ji dodnes pamatují. Byla tehdy oproti jiným uváděným hrám výraznější, poněvadž byla i s písničkami. A to nebylo běžné. (televizní premiéra 20. 5. 1968, pozn.red.)

Na světě už jsem sice byla, ale v kočárku, takže tu hru jsem bohužel opravdu neviděla. Přiznám se, že jsem měla na mysli roli učitelky Elišky v Trháku. Ta byla také hodně výrazná.
To jsem dostala nabídku přímo od pana režiséra Podskalského, se kterým jsme se během natáčení hodně spřátelili. Byl to báječný člověk. U natáčení filmu byla velká legrace, i když musím přiznat, že tehdy v tom reálu mi trochu ta nadsázka vadila. Ale teď s odstupem času se na to dívám jinak. Naopak, vychází přesně fajn.

Kdo nebyl v Semaforu, jako by nebyl. Vy jste tam byla. Na základě konkurzu nebo opět přímo oslovena?
Přímo pan Jiří Suchý mě oslovil do Erbenovy Kytice, kterou režíroval herec a také režisér Jiří Císler. Byla to krásná práce. V Semaforu jsem byla dva roky. Mezitím jsem měla také spoustu svých koncertů. Ale na Semaforu mě lákalo to, že je to v Praze a že je to samozřejmě ten bájný Semafor. Avšak ve chvíli, kdy začalo divadlo s Kyticí jezdit i po republice, jsem to vzdala, protože bych to časově nezvládala.

Pojďme nyní opět zpátky ke zpěvu a zavzpomínejme na léta šedesátá, na éru tzv. beatového šansonu. Můžete nám tento pojem blíže specifikovat?
To vymysleli v Ostravě, protože nevěděli, kam mě mají zařadit. František Trnka tedy vymyslel název beatový šanson, ale v podstatě nikdo moc nevěděl, co to je. Byly to písničky, které měly beatový základ, ale šansonové texty.

Poslouchala jste i beat jako takový?
No určitě. Tehdy jsme ho poslouchali všichni. Byl to obrázek té doby.

Díky své úspěšné kariéře jste měla možnost hodně cestovat do zahraničí. Nenapadlo vás nikdy emigrovat?
Nenapadlo. Jen jsem na to byla chvíli připravená v osmašedesátém, kdy jsme vystupovali s Flamingem v Jugoslávii. Tehdy jsem přemýšlela o možnosti zůstat venku, ale nedokázala bych to.

Pamatujete ještě na onen proslulý projev Miloše Jakeše z června roku 1989, kde vás použil jako odstrašující příklad, neboť jste jako jediná z „hvězdné garnitury“ podepsala petici Několik vět?
Pamatuju, protože to tehdy bylo docela těžké období. Dostala jsem zaracha. Ten projev byl tak výrazný, ale zároveň i legrační. On říkal něco, jako že i já, taková hodná holka... a zmiňoval velké peníze, které jsem vydělala, aby proti mně lidi popíchnul. Naštěstí už byl rok 1989, takže to dlouho netrvalo.

Vám se ale před rokem 1989 dařilo dobře. Nazpívala jste své největší hity. Dobývala jste první příčky Zlatého slavíka, měla ohromnou popularitu. Já myslím, že to nebylo zas až tak špatné období.
Pravdou je, že těch pár lidí, kteří byli na výsluní, tak ti měli relativní volnost. I já jsem jezdila hodně ven. Samozřejmě pokud jsem dostala nabídky. Ono je to totiž vždycky otázkou nabídky a poptávky. Když vás venku chtějí, tak i takový stát, jako byl ten náš, vás samozřejmě pustí. Ale řeknou vám: Fajn, pojedeš dělat televizi do Západního Německa, ale pak měsíc turné do Sovětského svazu. A měsíc, to je opravdu strašně moc, při těch špatných stravovacích a ubytovacích podmínkách, které tam byly. Na druhou stranu, vždy tam bylo báječné publikum.

Jsou to Slované, naše kultura.
Přesně tak. A pokud dáte publiku to co chce, tak je vždycky výborné.

Myslíte si, že dnes to mají začínající zpěváci těžší, než jste to měli vy?
Mají to o hodně těžší. A není to jenom konkurencí. My jsme měli kliku, že dříve se hrály převážně české písničky. A když to byl šlágr, tak jste ho slyšela i sedmkrát za den, což je pro písničku velice příznivé a výhodné. Teď slyšíte převážně zahraniční zpěváky, navíc mám ten dojem, že některé stanice hrají plánovitě právě jen je. To je pak těžké i pro českého zpěváka, který právě natočil novou desku. A to je další věc... natočit desku. To taky není jenom tak. Tu desku musí někdo zaplatit. Musí zaplatit studio, techniku ve studiu, muzikanty, autory písniček. Všechno stojí peníze. Je těžké prorazit, třeba do rádií. Navíc hodně klesla prodejnost CD. Za mé éry, to byla ještě elpíčka, a u nich byl můj první náklad 150 000. Dnes se dostává zlatá deska už za 15 000 prodaných kusů.

Vraťme se ještě do let, kdy všechny stanice ovládala Duhová víla. Hit, který jste nazpívala společně s Petrem Rezkem a který se stal v roce 1977 nejprodávanějším singlem. Čekali jste to?
Já myslím, že v tomto případě ano. Hudbu a text složili Karel Vágner a Pavel Žák. Byla to hezká, chytlavá melodie.

Petr Rezek ale už tolik nezpívá!
Ale zpívá! Snad ještě líp než kdy zpíval. On chvíli přestal a já jsem ho pak oslovila. Každý rokem pořádám vánoční koncerty v Lucerně a v roce 1999 mě napadlo, že by bylo fajn pozvat na tento koncert všechny své kolegy, se kterými jsem kdy spolupracovala. Petr Rezek přijel a od té doby zpívá pořád. A je výtečný! Zrovna zítra máme koncert v divadle Kalich, který je už dva měsíce vyprodaný. Což nás moc těší.

Svého času jste také úspěšně vystupovali v triu se Stanislavem Hložkem a Petrem Kotvaldem. Jak přišlo k této spolupráci?
Měla jsem najednou pocit, že bych měla udělat nějakou změnu. Dlouhou dobu fungovala spolupráce, kdy Petr Rezek měl jednu část koncertu a já druhou, a tak jsem k sobě chtěla dva kluky, kteří by zpívali sbor. Tehdy když začali, nikdo z nás nepředpokládal, že jejich vzestup bude tak raketový. Byli výborní.

Co vy a Drupi? Spousta žen vám tehdy hrozně záviděla. Prý byl do vás zamilovaný?
Já si myslím, že ne. Ale byl báječný a já jsem byla České televizi za tu nabídku společného TV recitálu moc ráda. Drupi i teď ještě čas od času přijede a vídáme se.

Kolem vás se vůbec pořád točili a točí samí krásní muži. Promiňte mi tu otázku, ale proč se kolem vás netočí i vaše děti?
Jak to, že to nevíte? Vždyť to se ví, že jsem si chtěla adoptovat dítě. Ale nepovedlo se a pak už jsem si zvykla, že nemůžu mít děti.

Proč se to nepovedlo?
Promiňte, už se k tomu nechci vyjadřovat.

Hodně se toho napovídalo také o vašem zdraví. Pojďme udělat konečně všem fámám konec.
Fámám nejde nikdy udělat konec. Ve chvíli, kdy se mnou Česká televize natáčela pořad 13. komnata, jsem o své nemoci prvně promluvila. Doufala jsem v to, co říkáte, že udělám všem fámám konec. A stalo se přesně opačné. Od té doby se mě pořád všichni vyptávají.

Jedná se o leukémii?
Ne, tu jsem naštěstí nikdy neměla. A také se k tomu nechci dále vyjadřovat.

Tak jinak. Když jste měla třeba před sebou koncertní turné a nebylo vám po zdravotní stránce dobře, neměla jste chuť to zabalit? Že to nezvládnete?
Já jsem neměla důvod si říkat, že to nezvládám, protože jsem to zvládala.

Vašim prvním mužem byl baletní mistr Vlastimil Harapes, druhým je charismatický operní pěvec Štefan Margita. Kde jste se spolu seznámili?
My jsme se znali už z nějakých večírků. Moc jsem si ho jako operního pěvce vážila. A pak najednou přeskočila jiskra a brzy jsme se i vzali.

Brali jste se v roce 1992, takže příští rok oslavíte už 20 let společného života. To je krásné. Víte, že váš manžel má pověst velmi veselého, ale zároveň také skromného a pokorného člověka? To jsou vlastnosti opravdových mistrů, souhlasíte?
Jistě. Manžel má nabídky z těch nejlepších operních domů světa. Často ho doprovázím a setkávám se s jeho kolegy. Jsou to kvalitní lidé a úžasní pěvci a je pravda, že málokdy se stane, aby mezi nimi byl nějaký náfuka.

Jak funguje domácnost dvou naprosto vytížených umělců, kdo třeba vaří?
Domácnost funguje úplně standardně. A vařím samozřejmě já. I když ne tak často, protože jsme často venku, tak se stravujeme převážně v restauracích. Ale když jsem doma, tak uvařím.

Stále si udržujete štíhlou postavu.
No, teď zrovna moc ne. Na jednu stranu jím zdravě, mám ráda ovoce a zeleninu, ale mám také strašně ráda sladké. To máme se Štefanem oba. Takže vždycky jednu část sezóny jíme a jíme a druhou hubneme a hubneme. (smích)

A taky spolu hodně cestujete.
Ano, a já mám to cestování rozdělené na pracovní a cestování se Štefanem, a to je velký rozdíl. Ve chvíli, kdy mám venku koncert, tak znám akorát tamní hotel a sál, na nic jiného není čas. To vidím i teď, když doprovázím Štefana. Já jsem ta, která lítá od rána do večera po městě a dělá mu selekce toho, co stojí za to vidět a co ne. Cestování je daleko svobodnější, pokud tam nejste pracovně.

Teď tedy ne pracovně, ale osobně. Kam byste se podívala nejraději, kde jste ještě nebyla?
Mě by těšilo vidět celý svět, což asi každého člověka. My jezdíme rádi do Španělska, nádherná je i Paříž, Řím, Londýn... a přiznám se, že mám moc ráda Ameriku. Teď pojede Štefan po Madridu do San Francisca, kde s ním budu celý měsíc. To je báječné, moc se těším.

Nezdá se vám Amerika poněkud chaotická a uspěchaná? Tedy jen tak dedukuji, já tam nikdy nebyla.
To je právě tím, že jste tam nebyla. Ameriku musí člověk vidět a poznat na vlastní oči, aby pak mohl soudit. Já po ní taky dřív nijak zvlášť netoužila. Ale je to velmi zvláštní a krásná země. Samozřejmě je velký rozdíl, když navštívíte například Houston v Texasu a nebo San Francisco či New York.

Vy máte s manželem společných spoustu věcí. Například i roli moderátorů ve vašem vlastním pořadu Hogo-Fogo, který vysílala stanice Nova. Ten pořad měl velkou sledovanost, proč najednou skončil?
Už se to nedalo časově skloubit se Štefanovou prací. I když televize Nova nebyla moc ráda, dohodli jsme se na ukončení. Ten pořad skončil vlastně na vrcholu sledovanosti. Dělali jsme ho čtyři roky a podle mě to bylo tak akorát. Ono je lepší přestat v tom nejlepším, aby se lidi ptali, jé, proč už to neděláme, než aby řekli, že už to není ono. Přišel s tím Štefan. Už to bylo opravdu časově náročné.

Z vaší strany to nebyla první moderátorská zkušenost. Všichni pamatujeme na Dluhy Hany Zagorové nebo pozdější dlouhodobě vysílaný televizní pořad Když nemůžu spát. Na všech pořadech jste se podílela i autorsky. Máte v šuplíku nějaké další scénáře?
Ne, já nepíšu do šuplíku, ale nápady nějaké mám. I když ještě nevím, jestli je uskutečním.

V roce 1996 jste se „vrátila“ na dráhu zpěvačky. Vyprodala jste tehdy během chvilky celou Lucernu, stejně jako je tomu například i u vašich pravidelných vánočních koncertů. Proč byla před rokem 1996 ta delší pauza?
Když jsme se Štefanem vzali, tak jsem přestala asi na šest let zpívat. Nechtěla jsem si ten nový vztah pokazit, jako se mi to stávalo dřív, že jsem neměla na partnera vůbec čas. Štefan mi stál za to, abychom spolu byli 24 hodin denně. Ale pak se mi už začalo strašně stýskat po publiku.

Nevadí vám, že si vaši podobu často půjčují na svých vystoupeních transexuálové? Neuráží vás to?
Ani trošku. Vždyť je to jejich profese. Když jsem pozvaná, tak se na jejich vystoupení velmi dobře pobavím.

Na začátku rozhovoru jsme zmínily téma muzikálů. Vraťme se k nim znovu, poněvadž i v této oblasti jste úspěšná.
To je fajn. Jak už jsem říkala, muzikál mě minul, protože v Česku začal být populární až v době, kdy už jsem se dostala do středních let a hezkých rolí tohoto věku v muzikálech moc není. Takže když dostanu nabídky, pečlivě vybírám. Jack Rozparovač mě nadchnul a zrovna tak i Mona Lisa byla moc hezká práce.

V posledním období se stal nedílnou součástí vaší tvorby šanson, který vám moc sluší. Kdy jste došla k poznání, že je lepší než pop?
Šansony byly první písničky, které jsem ve své kariéře nazpívala. Už v roce 68-69, takže to pro mě není nic nového. Nové to může být jen pro posluchače, kteří mé desky nesledují a znají pouze písničky, které se hrály z rádia za minulého režimu. Tedy písničky rychlé a veselé. Ale jinak na každé své desce mám šansonové písničky. Šanson mě provází po celý život.

Jste jednou z mála stálic naší hudební scény. Moc vás není. Vaše písničky mnohé z nás provází už od dětství. Čím si vysvětlujete tu stálou popularitu?
To je tím, že máme bohatý repertoár. Lidi samozřejmě chodí na vás, ale také proto, že tam ty své oblíbené písničky uslyší. Když je napadne při vyslovení vašeho jména třeba, já nevím... sto písniček, tak mají jistotu, že některá z nich tam určitě bude.

V textech vašich písniček se často objevuje slovo štěstí. Máte v životě štěstí?
Nebudu se rouhat, já bych řekla, že docela ano.

• Hana Zagorová se narodila se 6. září 1946 v Petřkovicích u Ostravy.
• Po Lucii Bílé má nejvíce ocenění Zlatý slavík v kategorii zpěvačka, devět z nich dostala nepřetržitě za sebou v letech 1977-1985.
• Za svou kariéru nazpívala více než 800 písní, vydala desítky řadových LP desek a CD.
• Na koncertních turné projela kromě České a Slovenské republiky celou Evropu, Střední Asii, Střední a Severní Ameriku.
• Získala několik Zlatých a Platinových desek, cen a uznání u nás i v zahraničí.
• V roce 2006 vyšlo Haně Zagorové bilanční 4 CD „S úctou...“ a kniha básní a písňových textů Hany Zagorové nazvaná „Milostně“
• V r. 2007 Hana Zagorová přijala roli Elisabeth v muzikálu Jack Rozparovač, o dva roky později si zahrála v Davidově Moně Lise.
• Multisonic vydal pilotní singl s dlouho očekávanou písní Adieu z připravovaného šansonového CD, které vyšlo pod názvem Zloděj duší na konci roku 2007.
• V roce 2010 Česká televize a Supraphon vydali životopisnou knihu s DVD a CD nesoucí název Legenda - Hana Zagorová

Foto poskytnuto: ze soukromého archivu webových stránek www.zagorovahana.cz