Milá ženo-in,
prosím o radu. Možná se to bude zdát někomu malicherné, já si však momentálně nevím rady:-( Začnu pěkně od začátku:
Když jsem poznala svého muže, byla jsem ještě holka, která žila s matkou samoživitelkou, tudíž jsem byla naučená skromnosti. Naproti tomu můj muž byl spoluvlastník dvou domů, žádné vily, spíš domů, které potřebovaly hodně opravit a kde co každou chvíli spadlo někomu něco na hlavu:-( Do jednoho z nich jsme se po svatbě nastěhovali... tam kde bydleli i jeho rodiče, jelikož ten druhý obyvatelný nebyl :-(
Jeho rodiče měli hrozný problém s tím, že já nic nemám, žádné velké majetky, jen pár kousků nábytku, na které mi zbylo z pojistky. Také mi to dávali patřičně najevo, stále jsem byla ten přistěhovalec, který jim ukradl nejen syna, ale ted chce jistě i ty jejich "zámky". Pořád jsem tam slýchala, že mě se nikdo na nic neptal, že můj názor je nazajímá...(jednalo se třeba o přípojku na telefon) jelikož já přeci nejsem majitelka. Kolem majetku se tam vlastně točilo vše:-( Nejvíce mě mrzelo, že se mě můj muž nikdy nezastal, stále si nechtěl rozhněvat maminku ani mě. Nikdy se nepostavil na něčí stranu:-(((
Ovšem, pokud se jednalo o skládání uhlí, zaplacení bojleru, opravení střechy, to jim moje peníze ani moje ruce přiložené k dílu nesmrděly. To bylo jaksi samozřejmé:-(
Po čase jsem si založila stavební spoření, a když jsem viděla, že s úvěrem už na byt dosáhneme, tak jsem přemluvila muže. No byl to nadlidský výkon, jeho matka se neštítila použít ty nejhorší praktiky, včetně slz a výčitek, jen aby ho doma udržela. Nicméně jsme stejně odešli:-)
Když se začal spálácet uvěr na byt, který jsem si pro jistotu pořídila v jiném městě, tak já šla na MD a splácení tak zůstalo na mém muži.
Během 2 let mu oba rodiče zemřeli a on se stal jediným dědicem těch 2 domů...
První, ten horší jsme prodali loni a pořídili za něj plastová okna do bytu, auto a splatily úvěr na byt. Druhý se prodal právě teď a my se chystáme pořídit si za něj nějakou pěknou chaloupku. No a tady je právě ten kámen úrazu. Včera mi můj muž k mému překvapení řekl, že by bylo dobré, abych se vzdala podílu na té chalupě, jelikož jsme manželé, bude chalupa napsaná na nás oba. Musím říct, že mě to urazilo, a právě proto jsem mu řekla, že díky jeho hamižnosti to neudělám!
Nakonec mi vyčetl taky byt, že i ten je jeho, jelikož ho splácel on... ano tohle já přeci vím, ale já se starám o domácnost a našeho syna. Pomáhala jsem s vyklízením těch dvou baráků, když se prodávaly, a že to byla dřina... a to se teď najednou jakoby nepočítá.:-((
Nejde mi o tu chalupu, já ji skutečně vlastnit nemusím, nikdy jsem nic neměla, tak se pouze nic nezmění, jde mi spíš o princip a já nevím jestli mu na to kývnout nebo ne? Mám se toho podílu vzdát?
Proč mi tak jako jeho rodiče předhazuje, že nic nemám? Vždyt to přeci věděl, když si mě bral, a já si ho rozhodně nebrala pro majetek. Máme přeci spolu dítě, snažíme se o druhé, co si mám teď myslet? Že snad plánuje v budoucnu rozvod, a chce to mít takhle jisté? Velmi mě to zklamalo a ranilo.
Když by nás skutečně opustil, nenechá mi ani byt.. i když já si pořád myslím, že je i můj, vždyť spoustu peněz jsem za něj platila, dokud jsem měla příjem... tak nevím....
Poradíte mi? Jak se mám zachovat?
Kateřina
Milá Kateřino, v žádném případě nepřistupuj na to, že ten byt je jeho. Je i tvůj! Je váš společný, a to žádné jeho kecy nezmění.
Věřím, že ti čtenářky dají za pravdu. A aby si nebyla smutná, posílám ti něco pro zasmání, tak trochu mimo soutěž.
Třeba se ti bude hodit Kniha Jak zatočit se slimáky aneb 50 vážně míněných i bláznivých způsobů, jak zničit nebo přelstít nepřítele zahrad..
A vy ostatní taky můžete vyhrát knihy. Viz tento článek
pište na mail:
Reklama
Nový komentář
Komentáře
hezky napsany
Byla jsem rozvedená,měla svůj družstevní byt a můj rozvedený přítel se ke mně nastěhoval s jednou igelitkou.Vzali jsme se a přestěhovali do jiného,dražšího družstevního bytu.Ovšem za peníze z toho předešlého(moje),plus 120tisíc moje úspory.Ale podle SBD jsme ted uživatelé oba a já v případě rozvodu(který asi přijde)bych ho musela vyplatit,v případě smrti bych dokonce musela vyplatit jeho 2děti.Manžel si ted vzal na hypotéku na chatu,aby měl kam jezdit se svými dětmi a mně řekl,že chce,abych u notáře podepsala,že je jen jeho.Auto,které koupil už v manželství, nemůžu užívat,když tak se musím zeptat,jestli si ho můžu půjčit.Když si koupí potraviny,tak jen pro sebe.Máme dvouletou dceru(jsem na MD a dává mi na měsíc 2tisíce-on nic nekupuje(jen svým dětem z býv.manželství).Už ho nemůžu ani cítit,jak se mi tímto zhnusil,on na tom nevidí nic špatného.
Manx: dům jsem sice nezdědila, ale s příchodem do vztahu jsem měla auto a pár peněz. On byl v tu chvíli po krk v druhotné platební neschopnosti a s firmou na pokraji krachu. Dala jsem všechno. Automaticky - na nic jsem se neptala. Nepočítám to, ale dnes on vydělává o mnoho víc, protože zabojoval. Automaticky to bere jako naše. Jednou manžel řekl, že kdyby se mezi námi něco stalo, všechno by mi nechal a šel by. Já bych to po něm nechtěla, vím, jak jsem se chovala při rozvodu. Ale vím, že je velkorysý a to mě těší.
Feng: sakra, ty jsi někde ode mě četla, že říkám, že má jít po manželově dědictví? To ani omylem, a že vím o čem mluvím, pokud se jedná o SJM? Vím až moc dobře, protože právě ten její manžel je můj Ex v bleděmodrém. To víš, chlapi uměj nafrkat hromadu dětí, ženská s nimi je doma, ještě se stará o takového blba a potom u rozvodu ji říká, že všechno vydělal sám, že je všechno jeho a bla bla bla. Nemysli, já taky vyslechla plno keců ohledně toho, že jsem přišla jen s kufříkem hadrů a tím taky odejdu. Jo, odešla jsem, jen s tím kufírkem, jenže u rozdělení SJM pravděpodobně mého Ex sejme infarkt, protože tu jeho pravdu, o tom, že je všechno jeho, rozcupuje můj právník: A mezi nýmandy se rozhodně nepočítám a rozhodně nevycházím z toho, že chudá je ženská a bohatý je chlap. Tuhle teorii razí pouze páni, zejména, pokud se jim šáhne na prachy. A to o tom překlopení, kdybych zdědila 6 melounů od tetky z USA, tak to dám do rodiny, rozhodně si to nevezmu sebou do hrobu, a stejné je to u chlapa, at si je syslí, ale v hrobě mu budou tolik, co mrtvému zimník. Kdyby všichni měli uvažovat tak, jako ty, musel by se každý předem klepat o to, jestli náhodou ta jeho "láska" není vychcaná a nejede po jeho penězích, co možná někdy zdědí.
Přečti si můj předchozí příspěvek znovu, vážně jsem nepsala o tom, že má právo na jeho zděděné peníze :-)
Nyotaimori: ...a rozmazat
Otázka na konci - jak se mám zachovat? Moje odpověď - nepořizovat si s ním další dítě.
Feng: 41,42,43 pár citací:
"Ovšem, pokud se jednalo o skládání uhlí, zaplacení bojleru, opravení střechy, to jim moje peníze ani moje ruce přiložené k dílu nesmrděly. To bylo jaksi samozřejmé:-("
"Když se začal splácet uvěr na byt, který jsem si pro jistotu pořídila v jiném městě, tak já šla na MD a splácení tak zůstalo na mém muži."
"Nakonec mi vyčetl taky byt, že i ten je jeho, jelikož ho splácel on... ano tohle já přeci vím, ale já se starám o domácnost a našeho syna."
ad.1) pomáhala nejen prací, ale i finančně na majetku jeho rodičů...majetek potom zdědil
ad.2)zřídila spoření, když pracovala, základní částku tedy financovala, potom šla na MD, takže se splácelo z manželovy výplaty(a to jsou společné peníze)
ad.3) výčitka muže, že i jeho je byt, protože ho splácel...ovšem za společných peněz, ona byla s jejich synem na MD a starala se o domácnost = právně má stejnou zásluhu, jako by pracovalka a nosila domů výplatu.
No, a co se koupí, patří do SJM, otázka je financování. Tzn. pokud jsou manželé, domek bude patřit do SJM, pokud se rozvedou, má muž právo chtít tolik, co do společné věci vynaložil z vlastních peněz(těch zděděných) nikoliv z platu, co pobíral.
Už jen ten odporný přístup, že všechno je jeho, ač to není pravda, vypovídá o jeho hamižnosti. žena se jen brání, že také přiložila nejn ruku, ale i finance ke konečnému výsledku. Ostatně...o domek se ji vůbec nejedná..poukazuje na přístup k tomu, že ji evidentně dává najevo, že on právě ted pracuje a vydělává, kdežto ona si asi doma válí pr***l.
Feng: Myslíš jako ty, co dostanu za dobrý sex?
Než jsem poznala svého muže, patřil mu drahý byt v centru Prahy. Přistěhovala jsem se k němu, pak jsme se vzali, nyní byt prodal a za utržené peníze koupil nový, větší byt. Do kupní smlouvy jsme napsali doložku, že byt nebyl pořízen ze společného jmění manželů, a bude tedy patřit jen jemu. Nemám s tím žádný problém. Nedala jsem na ten byt ani korunu, tudíž nemám nárok, aby mi ho polovina patřila.
Kdysi mě sejřilo, že manželův otec trval na předmanželské smlouvě, kde bylo toto zakotveno, ale ve světle tohoto článku ho úplně chápu.
Manžel sice nakonec chtěl, abychom měli nový byt v bezpodílovém spoluvlastnictví, ale já jsem odmítla. Teď si z něj ještě dělám srandu, že až si najde mladší a rozvede se se mnou, odtančím s kufříčkem do světa užívat života a jemu nechám děti, ať se stará - má přece na rozdíl ode mě odpovídající zázemí
jistě, existuje mnoho úhlů pohledu
Agnes X:
Suzanne: ježíši, já už neumím ani číst. Četla jsem...Měla bych pořád pnutí, že bych se měla nějak POMSTÍT, kdybychom se rozcházeli.
A říkám si, ty jo, to je dobrej názor 
Feng: no tak ne nadměrně
Když se začnu bavit o praktičnosti: s člověkem, který se mnou nechce mít společný majetek, bych nechtěla mít společné děti. Měla bych pořád pnutí, že bych se měla nějak pojistit, kdybychom se rozcházeli. Nějakou předporodní smlouvu, že mi je nechá. ...to je jediná asociace, kterou ve mně jeho jednání budí.
Feng: to je v pořádku, každá to holt vidíme jinak. Asi bych ti marně vysvětlovala, že to beru jako symbolické vyjádření vztahu a proč. Já bych toho chlapa prostě nechtěla.
No já nevím... nejsem právník, takže těžko říct, co komu správně patří... Ale zaráží mě ten postoj toho chlapa. Zdá se, že je holt po rodičích jaksi nadměrně fixovanej na majetek. A hlavně z toho mám pocit, jako by s Kateřinou nepočítal do budoucna na 100%
Kdepak, láska-neláska, majetkové poměry to chce v takovýchhle případech uspořádat právně (smluvně). Zamilované řečičky jsou jedna věc, ale když pak dojde na lámání chleba, jsou z toho zbytečné třenice.
Feng: znáš to, jak ženská ženské povídá: Paní, dcera se dobře vdala. Ten její vaří, pere, uklízí, o děti se stará a ona může v klidu ležet na gauči a pilovat si nehty. Ale syn, syn neudělal dobře. Ta jeho nána si jen piluje nehty na gauči a on, chudák, vaří, pere, uklízí a ještě se stará o děti...
...a vo vo vo tom to je, že...
Feng: ale tady nejde tolik o ten grunt - ale o způsob projevování vztahu u toho pána.
Holky, a ten příběh, co tu popisuje Kateřina, mi přesně připomíná příběh manželovy babičky. Dědovo, babiččino. Babička už měla dceru (tchyni), když se s dědou seznámila. S dědou bydleli u jeho rodičů, v zařízeném bytě, její rozhodovací právo neexistovalo. Když rodiče zemřeli, dědeček trval na tom, že se s ničím nepohne. Je to po mamince. Takže na kredenci dodnes leží hromádka novin po mamince, kuchyň je zařízená přesně po mamince, ložnice je po mamince. Babička se v 78! letech vzbouřila a pověsila si tři obrázky, které sama malovala, na zeď v obýváku. To děda koukal! To tady nikdy nebylo, povídá... A babička až v 78 letech dokázala říct - nebylo, ale je.
I ten vztah tomu odpovídá. Ano, mají se rádi. Ale vzájemně si vyrovnávají nákupy a mně to v těch jejich 80 přijde naprosto úchylné. Dědeček po revoluci zrestituoval dům a peníze z nájmů jsou jeho. Babička ovšem dům vždycky uklízela, ty peníze od nájemníků vybírá, my zařizujeme všechny náležitosti kolem domu. Ale platíme plný nájem. A babičky se peníze netýkají. A teď to bude znít drsně - pakliže babička odejde dřív, dům zdědí stát, protože dědeček nemá přímé dědice. Já tvrdím - jenom dobře, protože děda neinvestuje a ten, kdo to jednou dostane, se z toho akorát osype. Mají nárok to dělat po svém, ale já bych to takhle mít nechtěla. Drsné je, že babička ve svých osmdesáti občas řekne: to víš, holka, kdybych to byl věděl, tak by sem sem nechodil, ale teď už je na utíkání pozdě.
NiKina: jo, přesně, to je ten pocit, že se mnou počítá
Já osobně vše, co dostanu, beru jako společné. I ten barák po rodičích bych tudíž tak brala (viz tvoje otázka 24) Moje sestra to má od začátku oddělené: tvoje finance, tvoje finance. A v jejich vztahu se to bohužel po letech projevuje také - to je důvod, proč k dělení "včas" nemám důvěru a nechtěla bych ho. Přijímám to v podnikání, ne v lásce.