Pojedete doleva, po pravé ruce budete mít takovou vysokou budovu, pak pojedete takovou houpačkou, tedy dolíkem, pěkně nahoru, a dostanete se k takové jakoby rozdvojce, vypadá jako vidlička, chápete, no a tady je úplně jedno, jestli se dáte napravo a pojedete k sídlišti okolo školy, která sousedí hned s Večerkou, která má takové ženské jméno, ale teď si zaboha nevzpomenu jaké, nebo jestli pojedete vlevo a mírným stoupáním okolo bývalého kulturáku, který má ceduli zboku, dojete ke kolejím a pak už je to odsud kousek...

Byla jsem svědkem i tohoto výkladu. Na svoji obhajobu opakuji - pouze svědkem... Postarší pán za volantem evidentně nevěděl, co má dělat, ale srdnatě to maskoval. Myslím, že se bál otázku položit znovu. Kamarádka nicméně instinktivně zachytila jeho nechápavý pohled, a místo, aby výklad zredukovala na nezbytně nutné minimum, jala se nebohého řidiče zahltit dalšími a dalšími detaily, které mu měly, dle jejího názoru, pomoci s orientací v cizím městě.

Ani já nejsem dobrý navigátor, ale snažím se motoristy poučit tak, aby se dostali k místu, které hledají, buď co nejrychleji, i za tu cenu, že je jen málo orientačních bodů, které jim mohu nabídnout, nebo naopak hraju "na jistotu" a radím, aby se drželi známých a výrazných milníků, které je k cíli spolehlivě dovedou.

Nevím, zda je dobré směr pouze naznačit s tím, že když se ho řidič bude držet, snáze dojede, kam potřebuje, nebo zacházet do "nechutných" detailů, takže si je nebožák v autě stejně dlouho nepodrží v hlavě a za prvním rohem zastaví, aby se znovu, tentokrát někoho jiného, zeptal, kudy že má jet.
Stalo se mi už několikrát, že řidič či řidička se sice na první pohled drželi mých instrukcí, avšak jaké bylo moje překvapení, když jsem je poté, co jsem ušla několik desítek či stovek metrů, viděla, jak jedou se zoufalým výrazem usazeným v obličeji v protisměru. Nechápala jsem proč, ani kde se stala chyba.


Co v takové situaci dělat? Bylo mi trapně. Říkala jsem si: selhala jsi, buď ráda, že nejezdíš jako spolujezdkyně nějakou rallye, kde bys musela navigovat až do alelujá a ještě k tomu během rychlé jízdy.

Mužský radí jinak. Dost často se mi stalo, že se mezi mnou a mým mužským protějškem strhla polemika, proč jet k cíli tudy a ne jinudy (oba jsme spontánně řidiči navrhovali úplně jinou trasu, kudy jet), která samozřejmě dotyčného mátla a znervozňovala. "Ne, prosím tě, to je blbost, jet okolo muzea a pak nahoru, to by se musel vracet, lepší bude, když pojede tady okolo bývalého autobazaru a pak to střihne doleva, kousek po kolejích a pak už se dostane k bazénu, ne?... Vyslechnout takovéto dohady bezradnému cyklistovi či motoristovi příliš nepomůže.

Přiznám se, že jednou, ve stavu čirého zoufalství, jsem na poměrně komplikované křižovatce radila kdysi dvěma postarším cyklistům. Měli mapu a chtěli se dostat pryč z ruchu velkoměsta, mířili na výlet kamsi do hor.
Neměla jsem sílu popisovat těm vyrovnamým a klidným bytostem poměrně komplikovanou trasu, kterou jsem si notabene nebyla vůbec jistá. Rezignovaně jsem máchla rukou směrem k výpadovce na Prahu, protože mi bylo jasné, že ať jim poradím cokoli, stejně skončí stoprocentně v tomhle směru.
Neměla jsem energii pouštět se do sáhodlouhých výkladů, které se stejně minou účinkem. Pociťovala jsem marnost nad marnost. Doufala jsem, že mi odpustí, vypadali smířeně a skromně.
Oba mi poděkovali, usmáli se, složili mapu, dali ji do batůžku, vyhoupli se do sedel a pomaličku jeli. Mně bylo bídně.
Na druhé křižovatce však, místo aby dle mé rady odbočili doprava a přejeli přes most a dostali se na výpadovku, jeli kupodivu stále rovně. Pokud drželi směr i na další křižovatce a potom zahnuli doleva, jako že nejspíš ano, dostali se na silnici, která je dovedla tam, kam měla. Tedy do hor.
Takže turisté sice s největší pravděpodobností nakonec dojeli, kam chtěli, ovšem mně tím pádem opět potvrdili domněnku, jak mizerný jsem navigátor.

 

   
Reklama