Já vím, že si asi říkáte, ta ženská je tu zase.
Ale díky tématům se mi vždy vybaví nějaká příhoda.
Hádky, pokud to nepřechází do extrémů, beru jako občasné koření života.
Vždyť to usmiřování, je tak krásné a řekla bych, že i vztah dvou lidí  hádky posilují.
Pochopitelně, to bývá vždy pro nějakou volovinu, důležité věci se řeší v klidu.

Nyní k mé příhodě, i když se trochu bude podobat jedné předchozí.
Nejedná se o manžela, ale moji první tchyni.
Byla jsem mladá, vdávala jsem se v 19 letech a přiznám se, že vařit jsem neuměla. Moje matka mě k ničemu nikdy nepustila, protože bych udělala nepořádek. Ovšem moje tchyně byla opačného názoru, a tak mě kompletně naučila nejenom vařit, ale také péct dobroty.

Po určité době mě i tchán chválil a říkal: "Holka zlatá, umíš, převzala jsi báby chuť."
Tchyně onemocněla a já převzala vládu v kuchyni a s velikou pýchou.
Byla upoutaná na lůžku a také nemocí začala být  tak trochu protivná, někdy až zlá.
Na její přání, že by měla chuť na rajskou, kterou shodou okolností měla před týdnem od mojí kamarádky, jsem jí ráda vyhověla a uvařila. Přinesu oběd do pokoje, začala jíst a najednou řev: "Rajská stojí za h...."
Vtom zazvonila kamarádka a ptá se: "Co se tu děje, slyším bábu až na chodbu..." Panelák, že.

Tchyně na moji kamarádku: "Pojďte ochutnat ten blaf!" Ochutnala a říká: "Vždyť je dobrá."
No dostala vynadáno i ona.
Uplynula nějaká doba a já opět vařila rajskou. Kamarádka říká: "Víš co, já přinesu můj talíř a schválně, co bude tchyně říkat." Fajn, jak jsme se dohodly, tak jsme provedly.
Tchyně začala jíst a říká: "No vidíš, to je rajská."

No nedovedete si představit. Smíchy jsme se válely s kamarádkou a tchyně: "Co je vám ke smíchu?"
Tak jsme vyšly s pravdou ven. No koukala a od té doby jsem již zase vařila dobrou rajskou.
I když, kdybych se nedržela, asi by letěla i s talířem do kýble.

Ještě dlouhá léta bylo co vyprávět, samozřejmě s jejím smíchem též.


Reklama