Chlapi přece nebrečí. Právě tahle průpovídka je už pěkných pár let předmětem Radčina sporu se zbytkem rodiny. Jako jediná je totiž přesvědčená, že už dávno neplatí. Ani nikdy platit neměla. A právě v tom duchu vychovává i svého šestiletého syna Michaela.
Foto: Shutterstock
„Jsem toho názoru, že muži by se rozhodně neměli stydět za své emoce. Takže ani za pláč ne. Neříkám, dospělý chlap už by se měl trochu kontrolovat. Ne, že ho rozbrečí každá hloupost. Ale když k tomu je pádný důvod, proč v sobě slzy držet? Vždyť je to přeci hezké, že se nechová jako bezcitný dacan. Stejně vychovávám i Míšu. Trápí ho něco? Ať to ze sebe dostane, klidně za pomoci slziček. Vždyť je ještě malý, nedokáže se ovládat tolik, jako to umí dospělý. Jenže to je trnem v oku jeho prarodičům, tedy mojí tchyni a tchánovi,“ svěřuje se Radka, která už nesčetněkrát vyslechla, jak velkou chybu ve výchově dělá. Namísto silného chlapa prý vychovává ufňukanou holku. Navíc často nezůstávají u kritizování, ale pláč svému vnoučkovi přímo zakazují, kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost.
„Nedávno za mnou přišel, celý smutný a zaražený. Dědeček se mu posmíval, jaká je bábovka, že se chová jako holka. Proč? Tatínek ho s sebou nevzal do dílny, a jemu to přišlo tak líto, až se rozplakal. Tchán, namísto aby ho utěšil, ukázal pochopení, mu ještě dal takovou čočku, zesměšnil ho. Samozřejmě jsem Míšovi hned vysvětlila, že nedělal nic zlého. A ať se klidně vypláče, kdykoli potřebuje, protože je to lidské,“ popisuje Radka. Ta se v tomto směru nemůže spolehnout ani na zastání svého manžela. On se svými rodiči totiž souhlasí.
„Kdykoli se Míša zraní nebo ho něco rozesmutní, vnucuje mu, aby nebrečel. Prý je to slabošské a holčičí. A když ho hájím, pravidelně se s mužem zhádáme. Vyčítá mi můj styl výchovy, bojí se, že jeho syn bude příliš zženštilý. Já jemu zase oponuji tím, že je živou bytostí s city, které by neměl potlačovat, jelikož to není zdravé. Přijde mi, jako by zamrzl někde v minulém století. A jen doufám, že se Míša jeho výchovou nenechá zviklat,“ dodává Radka.
K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Mnoho otců a dědečků si představují své mužské potomky jako silné a tvrdé muže. Emoce, které chlapci projevují se považují za zženštilost a slabost. Neprávem. Hranice frustrační tolerance dětí i dospělých jsou velmi rozdílné. Všichni jsme genetický koktejl svých předků a do toho všeho nás ovlivňují výchovné přístupy.
Už pan profesor Matějček - náš přední odborník na dětskou duši, tvrdil, že: “blokováním emocí vychováváme z dětí skety.,, Dnes se k tomu přidávají i poznatky z takzvané psychosomatiky.
Tělo a duše je neoddělitelný celistvý systém. Jakákoliv silná emoce, pokud nemá volný průchod, ať už pohybem, pláčem nebo slovně, zůstává uvězněna v těle a vytváří tak emoční blok. Když se toto děje dlouhodobě a dítě opakovaně získává negativní reakce na své projevy pocitů, naučí se systém potlačování, který vede k onemocnění. A to hrozí nejen v rovině psychiky, ale i těla. Je dobré si uvědomit, že slzy vytváří naše tělo jako jakýsi protijed pro vyplavení stresových hormonů. A opět je zde naše rozdílnost v odolnosti vůči stresu.
Představa tvrdého odolného muže může být přitažlivá i pro ženy, avšak toto prvotní kouzlo selhává ve chvíli, kdy potřebujeme, aby muž projevil své emoce a v mnoha situacích byl pro nás transparentní. Je mnoho mužů, kteří už jen díky svým manželkám či dětem řeší neschopnost projevit své emoce na terapii. A právě v jejich rodinné historii se vyskytují chladní tvrdí otcové a zesměšňování a devalvace jejich pocitů. Díky tomuto získanému cejchu jim potom selhávají blízké vztahy. Ovládat své emoce se učíme postupně, u dětí je důležité učit je mluvit o tom, co a proč je trápí. A neschopnost respektovat emoce dítěte je často i o strachu, že danou situaci nezvládáme a nemáme ji pod kontrolou. Schopnost komunikace o pocitech je kvalitním věnem, které si jednou naše děti z rodiny odnesou.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Děláte z toho velkou tragédii. Kluk brečí, matka ho chlácholí a mužští řeknou - nebreč, chlapi nebrečí. Co je na tom divného. Anebo je ta rodina "ode zdi ke zdi"? Matka příliš útlocitná, mužští příliš drsní? Připomněla bych "Jak dostat tatínka do polepšovny" režisérky Marie Poledňákové. Noo, kluka jsem si vždycky přál, ale ne takovou bábovku!..... Luboši, není bábovka!.... To není děda, to je Herodes!
Tak já jsem toho názoru, že lidé by měli ovládat své emoce. Všichni, bez rozdílu pohlaví či genderu, to s tím nijak nesouvisí. Projevy velkých emocí patří do soukromí, ne na veřejnost. A aby se lidi naučili své emoce ovládat, měli by se to začít učit již v dětství. Samozřejmě postupně a úměrně tomu, jak který jednotlivec je vyspělý. V příběhu to vypadá přehnaně na všech stranách. Matka dítě podporuje v lítostivosti a brečení kvůli všemu. Otec se nenamáhá synovi vysvětlit, proč ho s sebou do té dílny nevzal, což by šestileté dítě už mělo být schopné pochopit a nebulet kvůli tomu. Dědeček to teda mohl vysvětlit místo toho otce a kluka zabavit něčím jiným, ne se mu posmívat, i když to patrně nemyslel zle. Prostě tento konkrétní příklad zvorali všichni zúčastnění.
Plačícímu dítěti se směje jen idiot. Takže idioti tady jsou tři. Ještě, že má ten kluk aspoň normální mámu. A na rovinu, strkat mi tchán s tchýní nos do výchovy, tak by se rodinné vztahy rázem staly ledovým královstvím. Což je u této paní nerealizovatelné, když bydlí ve stejném baráku. Nikdy bych nebydlela s tchány. Nikdy, a to je mám celkem pohodové, máme dobré vztahy. Především proto, že jsou X set km daleko a na nějaké rozpory a třenice, natož strkání nosu do výchovy, není prostor.
Nevím, proč do toho cpou sexismus, jako že kluci nesmí, holky můžou, to bude asi debilitou a zaostalostí, každopádně děti ve řvaní kvůli každé blbosti taky nepodporuju a kolikrát si z nich dělám i srandu, když brečí kvůli blbosti, nebo si tak něco vynucují.
A nebylo by místo zakazování slz chlapci raději říct "nebuď smutný, to přejde?" Vysvětlit mu, co a proč se stalo a jak by to měl řešit. Utřít mu slzičky a uklidnit ho, že všecko se dá napravit a zahojit.
Nevim jestli bych dokazala s takovym mynzelem a tchanovci bydlet pod jednou strchou.Nemam rada takove sdudene lidi.
Šestileté dítě má ještě právo si poplakat. Nechat se pochovat, utěšit a povzbudit, že bude líp. Nicméně, mladá rodina žije u rodičů a tam samozřejmě nastupuje: můj dům, moje pravidla. Pokud se na přístupu k synovi neshodnou ani rodiče, bude to s přibývajícími roky těžší. Muži v rodině budou na kluka přísní a maminka se to bude snažit kompenzovat.
Snad z toho časem vyroste, protože ve škole se mu kvůli tomu budou smát. Malá má nejlepší kamarádku plačku, byla jsem z ní byla vykolejená pokaždé, když začala z ničeho nic natahovat, ještě než řekla co chce a že to třeba nedostane. Už teda umí říct co chce. Na její maminku to platilo, ale mě se to zdá zbytečné, když už umí mluvit.