Andalusie je téměř stejně velká jako Portugalsko, je největší ze španělských autonomních celků 
Andalusie se rozkládá od Středozemního moře až k pobřeží Atlantského oceánu a od východu k západu ji protíná dlouhé údolí řeky Guadalquivir, ohraničené pohořím Sierra Morena na severu a Sierra Nevada na jihu. Na vyprahlém východě lze mezi polopouštní vegetací Almérie najít typickou severoafrickou vegetaci, zatímco na západě protéká Guadalquivir bažinami a mokřinami. Na jihu ji věnčí proslulé pláže Costa del Sol.
Jen týden jsem měla možnost prožít v té krásné oblasti a je z toho láska na celý život. Bydleli jsme v hotelu Torreblanca ve Fuengirole, což je asi čtyřicetitisícové město na Costa del Sol. Když jsme jedno odpoledne vyjeli do Mijásu (malého pohádkového městečka v horách) a podívali se na Fuengirolu shora, řeknu vám: nic moc. Prostě takové panelákové sídliště na břehu moře.
Ach, moře!
Kdo chtěl, mohl se válet na pláži každý den (ne, že by to nebylo nepříjemné), já jsem ale využila nabídky cestovní kanceláře a vydala se na výlet do vnitrozemí. I když musím říct, že konec července není právě příhodná doba pro návštěvu takových krás, jako je Granada, Sevilla či Cordoba. Horko k zalknutí, v Seville prý v jeden takový den naměřili 50 stupňů.
A tak jsem zvládla jenom Granadu, zbytek jsem odložila na jinou roční dobu.
Granada – „Místo snů, kde Pán zasil do mé duše semínko hudby.“ To řekl o městě kytarista Andrés Segovia.
Název města prý vznikl zkomolením jména krásné dívky Garnaty, která žila na březích řeky Darro. Jiní spojují původ jména s granátovým jablkem, jehož zrníčka jsou také namačkaná na sebe, jako domy a uličky staré Granady. 
Granada bývala rezidenčním městem arabské dynastie Nasrovců v letech 1238–1492. Bylo to kvetoucí středisko obchodu a kultury. Tuto dobu připomíná zejména jediný dochovaný maurský palác na světě Alhambra (z arabského Kala al Hambra – Červený hrad - podle barvy půdy, na níž byl palác vystavěn).
Na Alhambru je krásný výhled z vyhlídky Mirador de San Nicolás, která se nachází v proslulé arabské čtvrti Albaicín (UNESCO ji zařadilo do svého kulturního dědictví). Když máte více štěstí, než jsme měli my, uvidíte za Alhambrou i v létě zasněžené vrcholky Sierra Nevady.
Dostat se do Alhambry není tak jednoduché, na den se vydává pouze omezený počet vstupenek, a tak, chcete-li si být návštěvou tohoto skvostu jistí, měli byste si je včas objednat přes cestovku nebo prostřednictvím hotelu.
Na území Alhambry můžete obdivovat krásný ale nedokončený palác Karla V. v renesančním stylu, umně využívající kruhů a čtverců.
Nejcennější stavbou je ale palác Nasrovců s jeho Myrtovým a Lvím dvorem, Sálem vyslanců, Sálem králů a dalšími krásami. Mramorové stěny, barevné mozaiky (azulejos), působivá malá patia se zahrádkami a fontánami. Voda byla pro arabské stavitele (a nejen pro ně) cennější než zlato.
Cypřišovou alejí dojdeme od paláce do Generalife (Djennat al-Arif znamená zahrada architekta), která byla dokončena počátkem 14. století. Člověk si tam připadá jako v ráji, když se prochází mezi fontánami, cypřiši a pomerančovníky. V jedné ze zahrad se vypíná obrovský uschlý cypřiš, u něhož se prý scházela Zoraida, favoritka Abú-I-Hasana se svým milencem ze znepřáteleného rodu. Jejich láska měla tragický konec, ale kdo si dnes pohladí kmen uschlého stromu, bude mít v budoucnu lásky vrchovatě. To byste nevěřili, jak je ten kmen ohlazený!
Pokud zůstanete ve městě déle, nezapomeňte se zajít podívat do čtvrti Sacromonte na proslulé flamenco a popít sangriu.
Byla jsem ve městě pouhý den a v Andalusii týden, dnes už však vím: já se tam vrátím!
Nový komentář