Narodila se v roce 1819 do významné hudební rodiny v Lipsku. Talent zdědila po mamince Marianně, skvělé klavíristce a sopranistce, která často pořádala sólové koncerty v lipském koncertním sále Gewandhaus. Její otec Friedrich Wieck, majitel obchodu s piany, měl zase pověst nejlepšího učitele klavíru v Lipsku.

Rodiče vkládali do své dcery velké naděje, zvláště poté, co jim zemřela prvorozená dcera Adelheid. Chtěli z ní mít zázračné dítě, druhého Mozarta. Jenže Clara do svých čtyř let vůbec nemluvila! Rodiče s ní navštívili různé specialisty, ale ti neobjevili žádný zdravotní problém.

Manželství Clařiných rodičů nebylo vůbec šťastné. Friedrich Wieck byl despotický člověk, a tak nebylo divu, že se jemná Marianne zamilovala do manželova přítele Adolpha Bargiela. Když vše vyplulo napovrch, manželé se rozvedli. A právě v této době se ukázalo, že Clara nejen slyší, ale že má i hudební talent. Zpočátku žila krátce i se svým nejmladším bratrem u matky, ale od pěti let si ji bere do opatrovnictví otec. Bezstarostné dětství pětileté dívenky končí. Otec se ujal její dalšího vzdělání, vymyslel pro ni speciální osnovy, které se prakticky omezily téměř výhradně jen na hudbu.
Clara musela pilně cvičit nejen na klavír, ale i na housle, další hodiny věnovala výuce zpěvu, hudební teorie a harmonie. Mezi děti nechodila, vzdělávala se doma.

Otcův tvrdý dril brzy přinesl ovoce. První ovace publika sklidila Clara v roce 1828 v necelých devíti letech na koncertě u doktora Ernesta Caruse. Tehdy se poprvé setkala se svým budoucím manželem, o devět let starším studentem práv a klavíristou Robertem Schumannem. Robert byl její hrou tak uchvácen, že se rozhodl přerušit práva a věnovat se studiu hudby u jejího otce. Friedrich Wieck ho přijal jako žáka i nájemníka ve svém domě a Robert začal s výukou ve velkém stylu. Ochrnutý prst však brzy ukončil jeho slibně se rozvíjející kariéru klavíristy, a tak se začal věnovat málo výnosnému komponování.

Krásná Clara jako zázračné dítě zatím podnikala dlouhá koncertní turné po evropských metropolích. Její hra všude vyvolávala nadšení, dokonce ji přirovnávali k umění Ference Liszta. Byla jednou z prvních klavíristů, kteří hráli svá vystoupení zpaměti. To v té době nebylo rozhodně obvyklé. Největší úspěchy zažila v Paříži a ve Vídni. Tam například na její počest dvorní cukrárna Demel vyrobila speciální dort s máslovým krémem a císař Ferdinand I. jí v roce 1838 udělil výjimečný titul císařské a královské komorní virtuózky, což bylo nejvyšší rakouské hudební ocenění.

To už se dávno mezi ní a Robertem Schumannem vyvinulo něžné přátelství. Když se Clara vrátila po delší době z turné do Lipska, uvědomil si Robert, že ji miluje. Zrušil své zasnoubení s Ernestinou von Frickenovou a začal se ucházel o Claru. S jednou věcí však nepočítal: se ctižádostivým Friedrichem Wieckem. Ten rozhodně neměl v plánu dát svůj největší poklad, svou dceru, která mu měla vynahradit všechno, co jemu zůstalo ve světě hudby odepřeno, nějakému rádobymuzikantovi s mizerným materiálním zabezpečením. A dělal vše proto, aby krásný vztah rozbil.

A tak se dvojice mohla vídat jen zřídkakdy a tajně. Došlo i k tajným zásnubám. Bylo nad slunce jasnější, že jim otec nedá souhlas ke sňatku. Proto si snoubenci podali žádost o soudní povolení k sňatku. Jenže soud se vlekl nekonečně dlouho, takže povolení došlo až v létě 1840, kdy už ho v podstatě nepotřebovali. Dvojice byla oddána ve vesnickém kostelíku v Schönfeldu poblíž Lipska v září 1840. Schumannovi už bylo třicet, Clara byla čerstvě plnoletá. V tomto roce napsal Schumann na 130 písní a byl na vrcholu svých tvůrčích sil.

Vyvzdorované manželství nebylo zdaleka tak ideální, jak si oba představovali. Clara sice požádala svého otce o věno, ale ten jí odmítl cokoli dát, i když většina jeho majetku pocházela právě z Clařiných příjmů za koncerty. A tak je hned od začátku trápily existenční problémy. Postupně přibývaly do manželství děti. Přestože jich porodila osm, s koncertováním nepřestala. Ani nemohla! Někdo přece rodinu musel živit, Robertovo komponování zrovna moc nevynášelo.

Robert toužil po klidném rodinném životě. Brzy mu začalo vadit, že Clara koncertuje, jezdí na turné, žárlil na její úspěchy, dokonce si nepřál, aby doma cvičila. Sám potřeboval klid na komponování, a to bylo při tolika neposedných dětech prakticky nemožné. Navíc měli doma pouze jeden klavír.

Když Clara dostala v roce 1844 lukrativní nabídku na turné, v jehož rámci koncertovala i v Moskvě, Robert ji doprovázel. Ovšem jako manžel úspěšné ženy, nikoli jako úspěšný skladatel. Nesl to těžce, zvláště když se ho tázali, zda se ještě věnuje hudbě.
V roce 1850 se stal hudebním ředitelem v Düsseldorfu, jenže brzy se musel kvůli své nervové chorobě místa vzdát. Tehdy získala rodina nové hudební přátele – Johannese Brahmse a houslistu Josepha Joachima. Tito mladí umělci dávali Schumannovi najevo svůj obdiv, který tolik potřeboval. A tak se v tomto posledním období jeho života u něj střídala období tvůrčího vzepětí s fázemi duševních krizí. Trpěl nočními halucinacemi, které nabývaly na intenzitě. V únoru 1854 dokonce skočil v sebevražedném úmyslu z mostu do Rýna. Přežil, ale brzy na to odešel dobrovolně do psychiatrického ústavu v Endenichu. Zde také o dva roky později zemřel. Podle lékařských zpráv vše nasvědčuje tomu, že příčinou zdravotních problémů a následně i smrti bylo poslední stadium syfilidy.



Clara měla vrchol své kariéry ještě před sebou.
Navázala na předchozí úspěchy a na svých koncertech často propagovala nejen skladby svého zemřelého manžela, ale také manželova a svého přítele Johannese Brahmse. Konečně měla také čas věnovat se svému komponování.
Kromě manžela pochovala i čtyři ze svých osmi dětí. V roce 1878 se jí dostalo té cti, že se stala první ženou-učitelkou klavíru na nově otevřené konzervatoři ve Frankfurtu. Poslední koncert odehrála v roce 1891. To už postupně ztrácela sluch a trpěla dalšími nemocemi. Poslední roky strávila upoutaná na vozíčku. Svého manžela přežila o čtyřicet let, zemřela po záchvatu mrtvice v roce 1896…

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama