Foto: Shutterstock
Bývalá přítelkyně používala slzy k vydírání, vzpomíná Pavel (48)
Moje bývalka používala slzy jako prostředek k vydírání. Než mi to ale došlo, nějaká chvíle utekla. Vždy jsem jí na srdceryvné scény skočil a udělal, co požadovala. Připadal jsem si provinile. Nechcete přece být člověkem, kvůli kterému je někdo jiný smutný, nešťastný, a dokonce i pláče. A ona mých pocitů viny dokázala parádně využít. Potřebovala drahou kabelku? Plakala. Chtěla na luxusní dovolenou? Plakala. Vždycky mě tím dokázala obměkčit. Až po čase mi došlo, že to byla povětšinou jen komedie. Způsob, jak dosahovala svého. A já přestal skákat, jak ona pískala. Jakmile začala brečet, dělal jsem si z ní legraci. Většinou to pomohlo. Naštvala se a nechala toho. Naštěstí moje současná žena brečí jen výjimečně. To už musí být. Když k tomu ale přece jen dojde, samozřejmě se cítím hrozně. Hlavně pokud za její slzy můžu. A snažím se svou chybu napravit. Každopádně je mi ženský pláč velmi nepříjemný.
|
Ženské slzy nekanou z očí jen tak pro nic za nic, jak zjistili vědci. Shani Agron z izraelského Weizmann Institute of Science například vyzkoumala (A chemical signal in human female tears lowers aggression in males), že obsahují chemické látky, které dokáží u mužů prostřednictvím čichu stimulovat mozkovou aktivitu tak, aby u nich došlo k méně agresivnímu chování. Platí to ale jen pro slzy produkované emocionálním pláčem, nikoli ty vyprovokované drážděním očí, například cibulí. Ty mají jiné složení – obsahují především vodu. |
Dělám, že tam nejsem, líčí Marek (31)
Jakmile se žena rozpláče, mám sto chutí utéct někam hodně daleko. Je to, jako by mi někdo zapichoval jehly pod nehty. Naprosto netuším, co v takovou chvíli dělat. A tak se jen otočím a tvářím se, že tam nejsem, když už nemůžu odejít.
S hysterkou bych žít nemohl, říká Michal (37)
Ženský pláč je něco, co mě totálně odpuzuje. Naštěstí mám doma manželku, která není žádná ufňukaná hysterka. Je silná, sebevědomá, a to mi velmi imponuje. Nemohl bych žít hysterkou, která každou chvíli tropí scény a bulí jako na funusu.
Plačtivými scénami se mi totálně zhnusila, přiznává Petr (36)
Moje ex nikdy moc nebrečela. Zato při našem rozchodu to bohatě dohnala. Dělala mi neskutečné scény, přemlouvala mě, dokonce za mnou přišla i do práce, kde se rozbrečela. Před kolegy i šéfem. Trapněji mi nikdy nebylo. Jestli jsem předtím měl o našem rozchodu alespoň minimální pochybnost, tak po tomhle zážitku zmizela nadobro. Totálně se mi zhnusila, přestal jsem si jí absolutně vážit.
Manželka mi dala instrukce, svěřuje se Tomáš (42)
Co je to za otázku? Jasně že je mi nepříjemné, když žena pláče. Vždy jsem tohle řešil odchodem z místnosti. Měl jsem dojem, že jsem tam stejně zbytečný. Má žena mě ale přesvědčila o opaku. Sdělila mi, že v takové chvíli potřebuje, abych byl u ní, obejmul ji. Žádné rady ani řeči, ale jen tam prostě být pro ni. Musím říct, že to funguje skvěle. Její splíny odezní mnohem rychle. Ale samozřejmě to nefunguje ve chvílích, kdy je na mě totálně naštvaná. To dál raději prchám.
K ženám pláč patří, myslí si Zdeněk (59)
Ženy pláčou, tak to je. Není mi to příjemné, ale prostě je tak beru. Pokud je rozbrečí něco vážně smutného, snažím se je utěšit. Když partnerku k pláči dožene naše hádka, většinou odejdu. Co jiného? Vždycky se vybrečí, pak je klid. Stejně bych svou přítomností ničemu nepomohl. Čím jsem starší, tím manželčiným slzám přikládám menší váhu. Evidentně se čas od času vybrečet potřebuje. I kdyby se nic vážného nestalo. Je to něco jako fyziologická potřeba.
Zdroj: Text byl zpracován na základě odpovědí mužů, které redakce zná a kteří je předali redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost těchto konkrétních mužů pozměněna, stejně tak jako jejich jména. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář