Není to tak dávno, kdy se na stránkách zdejšího magazínu "propíraly" vztahy na pracovišti. Je to bezesporu téma, které se dotýká každé z nás, a tak i ohlasy ukazovaly, do jaké míry se setkáváme s pozitivy, ale i negativy od našich kolegů.
Není to také dlouho, kdy jsme zde zveřejnily převzatý agenturní článek o tom, jak se rozhodli v Itálii řešit tolik "běžné poplácávání po zadečku" - samozřejmě myšleno po zadečku ženském a prováděné rukou mužskou...

Nepadla zde však ani zmínka o tom, co určitě i kolem nás, v našem okolí, bez debaty existuje také - sexuálním obtěžování.
Znáte? Ne?
Zkusím to tedy s jedním příběhem - dnes již vyřešeným během života...

Lenka nastupovala do nového zaměstnání se spoustou iluzí a plánů. Z doby hned po sobě jdoucích dvou mateřských dovolených jich měla nastřádáno "habaděj", a tak se jen těšila na jejich realizaci.
A navíc - dosáhla toho, že pracovala na tolik vysněném místě - v jednom nejmenovaném rádiu!

Manželství již v té době nebylo nic moc, a tak Lenka všechnu svoji energii rozdělovala mezi (malé) děti a práci, která se jí stala opravdovým koníčkem.
Jelikož radio, v kterém se děj odehrával, nepatřilo mezi právě nejmodernější rozhlasová studia, byl zde zcela nepostradatelný pro každodenní dobrou práci - mimo Lenčiny kolegyně Evy - také zvukař - říkejme mu Franta.
Byl to potřetí ženatý pán, ve věku málem Lenčiného otce, ale se zálibou v mladších ženách. A rozhodně si nepřipouštěl pravidlo: Co je v domě, není pro mě! Právě naopak!

Lenka mu padla do oka, což zcela očividně dával najevo před všemi a při každé příležitosti. Věděl, že měla problémy s manželem, a to mu dost možná i nahrávalo.   
Nevadilo mu, že připravuje podhoubí pro šuškandu po celé firmě (snad to podvědomě i chtěl - protože tím pádem byl středem pozornosti), že ubližuje své ženě, ale vůbec nedomýšlel ani to, že nejvíc ubližuje Lence. U ní doma totiž problémy kulminovaly a odrážely se i do sexuální sféry. Přestože na to navenek nevypadala, začala mít skrytý strach z mužů (hlavně z jejich blízkosti).

Radar Franty na tohle přesně čekal.
Jakmile si jednou při těsném kontaktu - během vybírání CD do vysílání, všiml Lenčina zmatečného chování v souvislosti s náhodným dotykem jejich rukou - byl na koni! 
To je ono!

Nevím, jestli se domníval, že tak Lenka neuměle dává najevo, jak moc ji (on  - jako MUŽ) skrytě přitahuje anebo se rozhodl "dotáhnout" věc stůj co stůj do zdárného konce, ale od té doby se Lenky jen "tak mimochodem" dotýkal každodenně a občas její rozpaky okomentoval tím, že je "upejpavka" a že kdyby si s ním "užila", tak by viděla, že je na rozdíl od jejího chlapa ten nejlepší a nejvhodnější - tedy jako milenec (z minulosti se vědělo, že s některou z předchůdkyň Lenky známost úspěšně udržoval a bez ohledu dával i ty nejintimnější zážitky k dobru svým kolegům a známým).

A tak se vysněné zaměstnání a jakás takás oáza klidu (na rozdíl od domova, v kterém se schylovalo k rozvodu) změnilo v černou můru.
Tedy - konkrétněji - v určitých periodách. Vysvětlím: Čtrnáct až dvacet dní bylo vždy období, kdy Franta udělal Lence co jí na očích viděl (tedy pracovně - nic víc po něm opravdu nechtěla) a práce vzkvétala a těšila (hudba zněla tak, jak měla, ztrácela se v tom a tom daném okamžiku přesně do textu).
A pak následovalo období Frantovo vzpoury - to po té, co v závěru "plodného" období Frantík pozval Lenku na večeři a Lenka odmítla. (Dlužno podotknout, že pozvání na večeři bylo doprovázeno kytkou, drobným dárkem a dokonce korunováno příslibem zlatého šperku, což ani v jednom případě od manžela neměla).
V takových dnech - následujících po odmítnutí a nepřevzetí dárku - pak byla práce spíš trestem a vytvoření vysílání, hrou nervů, z které často vycházela Lenka s třesoucíma se rukama (a často i hlasem).

Její nejbližší kolegyně i nadřízení o celém stavu věcí věděli, ale nikdo s tím nechtěl nic řešit. Všichni to pokládali za banalitu -  přesto, že kolegyně Eva moc dobře věděla, co se za dveřmi s červeným světlem: Nevstupovat! Natáčí se! děje. Tak nějak byla ráda, když s Lenkou situaci probíraly, že není Frantíkův typ.
No - musím říci, že Lenka nebyla nějaká extrémní netýkavka (tak, jak ji v období "neplodné" spolupráce za zády označoval Frantík, s dodatkem, že když se chlapů tak bojí, chtělo by to...), ale rozhodně měla své logické důvody, proč svého blízkého kolegu odmítala. K tomu všemu věděla, že tady vůbec nejde o nějakou osobní náklonnost, ale jen o "zářez na pažbě" (tak tomu pánové říkají, že?).

Možná si řeknete, že byla slaboch, ale Lenka zůstala na pracovišti několik let i po té, co zjistila při debatě se svým šéfem, že nápravu nikdo dělat nehodlá, protože holt "Frantík už jinej nebude". Konec konců - odešla-li by:
1. přišla by o práci, kterou měla ráda
2. nebyla by schopná být finančně soběstačná - hlavně při reálné hrozbě rozpadu jejího manželství
3. těžko by hledala ve městě, v kterém se děj odehrával, jakékoli jiné zaměstnání alespoň adekvátní jejímu vzdělání

Nebudu to ale už protahovat - nakonec Lenka z rádia odešla. Šrám na srdci nad bezmocností v téhle situaci jí ale zůstal. Nezbývá než dodat, že od té doby již podobný problém naštěstí řešit nemusela.
A co vy? Měly byste odvahu k radikálnímu kroku? Máte takovou zkušenost?

                
Reklama