Hezký den.
Snídaně mám ráda, ale musí se jednat o trošku pozdější jídlo, než okamžitě po vyskočení z postele. Nevím, prostě musím být tak půl hodinky v bdělém stavu, abych něco pozřela a nezvedal se mi žaludek (pak už se mi samozřejmě celý den vůbec žádný žaludek nezvedá a jím a jím a jím... :)

Nejhorší snídaňové časy jsem zažila jako malá ve škole v přírodě a na táboře. Ráno jsme museli vystartovat do společné kuchyně a mně už se z té vůně linoucí se po cestě opravdu obracely žaludeční šťávy. Jak jsem tam tak seděla nad loupáky, vánočkami, chleby s všemožnými pomazánkami, máslem či marmeládou, koukala jsem na ně a prosila, abych si kousla a vše zůstalo v břiše. Šlo to pomalu a naše učitelky a dohlížečky mé starosti nedojímaly. „Musíš to sníst!“ prosily a posléze řvaly a já tedy drobek po drobku soukala do sebe a brečela o sto šest... mé prosby, aby jídlo zůstalo tam, kde má, se naštěstí většinou vyplnily. A tak jsem ráda, že už můžu jíst zcela dobrovolně a nemusím se kvůli někomu nutit.

Hlavně mě překvapily snídaňové zvyky jiných. Jednou jsme si k nám pozvali na návštěvu Francouze, a to bylo tedy správné snídaňové drama.  Už poté, co jsem pro něho dojela do Prahy na nádraží, projevil zájem o snídani v jednom hotelu, kde kdysi jednou snídal. Hotel si dokonce sám našel a ptal se, jestli si dám taky. Já si nedala, protože cena několika stovek za snídani mi připadala akorát na koukání s otevřenou pusou. Vymluvila jsem se, že nemám hlad. A on si nandal, na co měl zrovna chuť, protože se jednalo o „bufet“.

Dobře, říkala jsem si, v hotelu si dal všechno, protože to tam nabízeli, ale co snídá normálně doma? Ráno jsem vystartovala na nákup a nakoupila tedy od každého něco, aby si vybral a aby si nemyslel, že patříme k nějakým chudákům, co neumějí ani pohostit. Vůbec jsem si ale nemyslela, že sní jogurt, dva loupáky, chleba se salámem, rohlík se sýrem, koláč s tvarohem a mákem, smažená vejce a koblihu na jeden zátah! To bylo jedno překvapení, to druhé představovaly drobky! V životě jsem neviděla, že by měl někdo kolem sebe na stole a pod sebou tak nadestláno (odhadovala jsem nakouskované pečivo na jeden celý rohlík). No nic, přinesla jsem košťátko, uklidila a raději se už nikdy víc do zvaní cizinců na snídani nehrnula.

Krásný den přeje Margaretka
Milá Margaretko,
prostě jiný kraj, jiný mrav. Když jsem byla ve Francii před dávnými a dávnými časy kdysi já, bylo to přesně tak, jak píšete. Ale protože to bylo u nich, připadalo mi to takové světácké a nedbale šarmantní, že se mi to docela i líbilo. Jinak bych asi mluvila, být na vašem místě.
  
 


Reklama