Hezký den.
Snídaně mám ráda, ale musí se jednat o trošku pozdější jídlo, než okamžitě po vyskočení z postele. Nevím, prostě musím být tak půl hodinky v bdělém stavu, abych něco pozřela a nezvedal se mi žaludek (pak už se mi samozřejmě celý den vůbec žádný žaludek nezvedá a jím a jím a jím... :)
Nejhorší snídaňové časy jsem zažila jako malá ve škole v přírodě a na táboře. Ráno jsme museli vystartovat do společné kuchyně a mně už se z té vůně linoucí se po cestě opravdu obracely žaludeční šťávy. Jak jsem tam tak seděla nad loupáky, vánočkami, chleby s všemožnými pomazánkami, máslem či marmeládou, koukala jsem na ně a prosila, abych si kousla a vše zůstalo v břiše. Šlo to pomalu a naše učitelky a dohlížečky mé starosti nedojímaly. „Musíš to sníst!“ prosily a posléze řvaly a já tedy drobek po drobku soukala do sebe a brečela o sto šest... mé prosby, aby jídlo zůstalo tam, kde má, se naštěstí většinou vyplnily. A tak jsem ráda, že už můžu jíst zcela dobrovolně a nemusím se kvůli někomu nutit.
Hlavně mě překvapily snídaňové zvyky jiných. Jednou jsme si k nám pozvali na návštěvu Francouze, a to bylo tedy správné snídaňové drama. Už poté, co jsem pro něho dojela do Prahy na nádraží, projevil zájem o snídani v jednom hotelu, kde kdysi jednou snídal. Hotel si dokonce sám našel a ptal se, jestli si dám taky. Já si nedala, protože cena několika stovek za snídani mi připadala akorát na koukání s otevřenou pusou. Vymluvila jsem se, že nemám hlad. A on si nandal, na co měl zrovna chuť, protože se jednalo o „bufet“.
Dobře, říkala jsem si, v hotelu si dal všechno, protože to tam nabízeli, ale co snídá normálně doma? Ráno jsem vystartovala na nákup a nakoupila tedy od každého něco, aby si vybral a aby si nemyslel, že patříme k nějakým chudákům, co neumějí ani pohostit. Vůbec jsem si ale nemyslela, že sní jogurt, dva loupáky, chleba se salámem, rohlík se sýrem, koláč s tvarohem a mákem, smažená vejce a koblihu na jeden zátah! To bylo jedno překvapení, to druhé představovaly drobky! V životě jsem neviděla, že by měl někdo kolem sebe na stole a pod sebou tak nadestláno (odhadovala jsem nakouskované pečivo na jeden celý rohlík). No nic, přinesla jsem košťátko, uklidila a raději se už nikdy víc do zvaní cizinců na snídani nehrnula.
Krásný den přeje Margaretka
Milá Margaretko,
prostě jiný kraj, jiný mrav. Když jsem byla ve Francii před dávnými a dávnými časy kdysi já, bylo to přesně tak, jak píšete. Ale protože to bylo u nich, připadalo mi to takové světácké a nedbale šarmantní, že se mi to docela i líbilo. Jinak bych asi mluvila, být na vašem místě.
Nový komentář
Komentáře
noblessa: to jsem ještě neřekla, že hned první den ve Francii mě u oběda překvapilo, že neodnášejí talíře,ale všechno si dávaj na jeden talíř, to mi teda vadilo, takže pak nám nosili talíře zvlášť na každý chod...
knapinka:
Taky mě to ve Francii překvapilo, dostali jsem pozvání od jednoho ředitele školy na oběd a hned při prvním průzkumu stolu mě udivilo, že tam mají sice hezký,ale papírový ubrus...Vše bylo jasné po jídle, takový čurbes z lámaných baget apod. jsem ještě neviděla. Takže pak jenom posbírali nádobí a ubrus sbalili i s čurbesem a vyhodili...
Jinak jídlo vynikající, vína se střídala, nakonec velká mísa se sýry, kávička apod. Hostitelé pozorní a dobře se bavící.
jenomže, kdybych byla na místě cizince, možná bych taky pokládala za svou povinnost stláskat vše, co mi hostitel předloží. Jsou totiž kraje, kde odmítnutí nabídnutého pokrmu znamená obrovskou urážku hostitele - třeba to ten Francouz pojal taky tak a s následky přežrání se potýkal někde v soukromí a nepřišlo se na to.
A mě bylo vždycky řečeno, že Francouzská snídaně je malá. Většinou jen káva a croissant anebo brioche. Za to prý dlouho obědvají.
Já jsem byla kdysi dávno na táboře a příjeli tam Francouzi. S ostatníma jsme nechápali jak můžou k buchtičkám s vanilkovým krémem přikusovat chleba, náš český chleba
a taky jednou byl na obed rizek s bramborovou kasi a cervena repa. Oni si tu repu nechali az k zakusku coz byl pudink a michali si to dohromady
nechápu to do ted... ale fakt je že vsichni prezili
a taky u jídla pořád mluví
Podobnou bohatou snídani dělali v býv.NDR,když tam byl manžel pozván na hon.Snažila jsem se taky dát na stůl "pomyšlení",ale když jsem viděla, že k štrůdlu přikusuje kyselou okurku ,já,tehdy těhotná, jsem neudržela žaludek v normě...Snědli skoro vše.
Amálie:
.Já když byla loni ve Francii,to bylo drobečků pode mnou,ty jejich bagety se dají jíst jen když se koupí
Ode dneška budu říkat naší babče Francouz! Protože co ta je schopná nastlat!!!
A ještě je drzá!
Když se jí tlemíme, že je jak s podestýlkou, málem nás z baráku vykáže. Místo, aby byla ráda, že jí to uklidíme. Babka jedna princmetálová, vrtošivá!