S napsáním tohohle článku jsem váhala. Mám se vám vůbec přiznat? Nakonec jsem si řekla, že vás o to jednak nelze připravit, a jednak – když už si chci na stránkách dělat legraci z kdekoho, není od věci vystavit jí i vlastní osobu.

Wieviel kostet das Zimmer?

pok

V restauraci bylo poloplno, a protože byl víkend, byla jsem v Matyldě i já.

Bylo celkem pěkně, takže na zahrádce popíjely kafíčko maminky s kočárky. Prckům, kteří se kolem batolili, jsme vnutili zmrzlinové poháry. Panovala pohodová atmosféra.

Uvnitř jsem obsluhovala velice příjemnou společnost šesti lidí. Byli u nás poprvé, a tak se hodně ptali. Ráda a ochotně jsem jim vysvětlovala, proč a za jakých okolností jsme se sem přestěhovali, jaké máme plány, že se tu každý pátek tančí a že se bude brzy otevírat koktejl-bar i jak se na to těšíme.

Obchodnicky jsem také poznamenala, že se mohou přijet ubytovat i s dětmi, a jak jsme na ně připravení rovněž i v zimě a vlastně kdykoli.

Celkově jsem hodlala zanechat co nejserióznější dojem a vykreslit toto místo v co nejpřitažlivějších barvách. Podařilo se, a to mě uspokojilo.

Dohrálo cédéčko s Michalem Tučným a nastalo chvilkové ticho, přerývané jen nenuceným rozhovorem milé šestice.

V ten moment vešla slušně působící dvojice. Starší pán a trochu více opálená, leč dobře oblečená paní. Pán měl kvádro. Byl to Němec.

Velice slušně se otázal, kolik u nás stojí ubytování. Vysvětlila jsem mu (naštěstí se domluvil i anglicky), že sice ještě nemáme horní část penzionu úplně v provozu, dokončujeme deset pokojů, ale pokud jsou jen dva, tak pro ně jeden pokoj v prvním patře volný máme.

Otázal se, kolik pokoj stojí. Cenu chtěl vědět v eurech. Rychle jsem přepočítala kurz a řekla mu výsledek. Pán spokojeně pokýval hlavou.

„Přejete si to se snídaní?“ ptám se omylem česky, ale vzápětí jsem svou otázku akčně přeložila. Pán se pousmál a s díky odmítl.

„Snídani? To snad ani ne... pravila pojednou paní s úsměvem plynulou češtinou.Smutná majitelka bordelu...

Pán sáhl cudně do kapsy a vyndal peněženku. V ten moment mi došlo, co jsem udělala. Zoufale jsem pohlédla směrem k šestici lidí v marné naději, že snad neslyšeli.

Jistě - se zájmem naslouchali a potutelně se usmívali.

Dostala jsem barvu přezrálého rajčete a zhubla o dvacet kilo.

„Ehm, a jak dlouho se prosím u nás ráčíte zdržet?“ koktala jsem…

„To záleží tady na pánovi, ale nepočítám, že to bude déle než dvě hodinky,“ ujistila mě paní, šestice se zlomila v pase a mně se zlomil hlas.

„A… a… ano, jistě, pokoj číslo čtyři,“ vyloudila jsem milý úsměv a oni s klíčkem a s díky odešli směrem do naší doposud počestné ubytovací části.

Stála jsem tam jako bulík a tvářila se, jako by mi právě spadly hračky do kanálu.

Byla to snoubenka, poznal jsem to

„S vámi je vážně legrace, dám si ještě jedno pivo. A kolik to u vás tedy stojí na hodinu?“ povídá mi pobaveně jeden ze šestice hostů, pusu od ucha k uchu.

prostituce„Ach jo... kdo to má poznat? Já myslela, že se jdou normálně ubytovat,“ vysvětluji zdrceně.

„Vždyť se normálně ubytovali, jen prostě jenom na chvíli... no táák, nebuďte přepadlá, klid, to byla jasná snoubenka, hned jsem to poznal, he he,“ dobíral si mě….

„Nic si z toho nedělejte, až tady budete déle, tak už budete zkušenější,“ usmála se paní vedle něho.

„Já… tohle jsme vážně v plánu neměli a nemáme!“

„Ale kšeft to špatný nebyl, no řeknete sama. Nám se tu moc líbilo, určitě zase přijdeme,“ uzavřeli všichni pobaveně…

Já blbec!