Foto: Tomáš Třeštík dorazil na vernisáž s maminkou režisérkou Helenou Třeštíkovou

Co nebo koho jste naposledy vyfotil?
Dneska svého syna ve výtahu, když jel za kamarádem.

Kolik fotek denně jako profesionální fotograf v průměru uděláte?
Když počítám fotky na telefon i pracovní, tak v průměru deset. Ale fotek v nějakém výtvarném smyslu udělám tak pět za rok.

Když máte pracovní focení, je výsledkem třeba dvě stě snímků, ze kterých vybíráte? Nebo s mačkáním spouště šetříte?
Snažím se šetřit, ale moc mi to nejde. Fotek je samozřejmě víc, než když se fotilo na film. Nefotím úplně zbytečně, protože potom je hrozný opruz to vybírat a editovat, ale i tak jich jsou stovky.

Ze které osoby, kterou jste fotil, jste měl největší respekt?
Mám respekt z lidí, u kterých mám pocit, že jejich čas je extrémně drahý. Nemyslím sportovce, herce a další hvězdy, ale spíš doktory. Fotil jsem třeba profesora Pirka a to jsou momenty, kdy si říkám, že nechci zdržovat. U herců, sportovců a dalších celebrit mám pocit, že je to trochu součástí jejich práce, takže tam to tolik neprožívám.

Dochází k třenicím mezi vámi jako fotografem a objektem focení?
To je klasické fotografické dilema. Základní rozpor je v tom, že když někoho fotíte, tak vy máte nějakou představu a ten člověk má jinou představu. Potom je k diskuzi, kdo má mít pravdu. Jestli je na vás jako na autorovi fotky vybrat tu správnou nebo na tom, koho portrétujete. Jsou situace, kdy nevím, co s tím. Fotka je moje interpretace toho, jak někoho vidím a mám pocit, že by mi to do toho dotyčný neměl mluvit a měl by to nechat na mně. Ale chápu i postoj druhé strany. Když je tvář jejich pracovní nástroj, je logické, že chtějí rozhodovat o tom, jak bude zobrazována.

Jaké nejadrenalinovější focení máte za sebou?
Každé focení je adrenalinové. Pokaždé je potřeba mít respekt, mix pokory a trémy je důležitý. Když je si člověk moc jistý, tak to většinou nedopadne dobře. Základem je příprava. Focení samo o sobě je jen malou částí celého procesu. Musíte mít připravenou a nabitou techniku, přijet na místo a když se něco pokazí (a většinou se něco pokazí), tak reagovat. Jsou focení, která jsou rychlá, protože hvězda má málo času. Petr Čech na mě měl poprvé deset minut, takže i s časovým presem musí člověk umět pracovat.

Jak se dá dostat k vám na balkon?
Být se mnou nějak ve styku.

Zazvonit nestačí?
I to se občas stane. Balkónovky si fotím dál, ale už je moc necpu na Facebook, takže zájem je v uvozovkách o trochu menší.

Na fotografie z výstavy se můžete podívat v článku Světově oceňovaný český fotograf vystaví svá díla v Praze: Na výstavě Dechem se vám dech určitě zatají

Foto: Profimedia

Reklama