Raději nosím triko a kraťasy a k vodě nechodím, kila neřeším. Tímto originálním přístupem si můžete také ušetřit nervy a stres z hubnutí do plavek.
NEDAŘÍ SE A NEDAŘÍ
Já vlastně ani nevím, jestli se do svých starých plavek vejdu, léta jsem je na sobě neměla. Mám fobii z vody,snad jsem se v minulém životě utopila. Pokoušela jsem se naučit plavat, pokud cítím dno, jsem v pohodě,ale až zjistím,že nedosáhnu na dno,panikařím a jdu ke dnu jako sekyra. Kamarádovi jsem tvrdila, že z vody nevylezu,dokud se nenaučím plavat,odpověděl mi,že to v ní budu ještě na Mikuláša. Chudák,měl se mnou špatné zkušenosti,když jsem šla už po několikáté ke dnu a snažila jsem se něčeho zachytit,ještě jsem mu po cestě stáhla plavky.Manžel se mne taky snažil naučit plavat,byl v kroužku potápěčů,ale i on to vzdal po marných pokusech a to mi tvrdil,že neexistuje člověk, který není schopný se naučit plavat.S malýma děckama v brozdališti nebo dětském bazénku se mi ještě líbí. Plavky jsem dřív nosila na opalování při práci na zahrádce,ale to bylo před dvaceti rokama a dvaceti kilama. Jsem soudná,tak nosím raději kraťasy a triko a k vodě nechodím.Kila se nějak postupně nalepily po porodech a věkem i předčasným přechodem,ten jsem měla pět let a zase všechno začalo fungovat jako by se nechumelilo. Dřív jsem mohla sníst cokoliv a v jakémkoliv množství,aniž bych přibrala.Teď si vystačím s jedním kolečkem knedlíku a dětskýma porcema,ale budím dojem, že si dávám v obědu kanca.Došla jsem proto k závěru,že čím méně jím,tím více přibírám,i když nevečeřím. Cvičit nikdy dlouho nevydržím a jako hladná jsem agresivní. Zkoušela jsem nejíst,v posteli mi tak kručelo v břichu,že mne manžel posílal se najíst,na hrátky jsem neměla ani pomyšlení,snažila jsem se hlad zaspat.Tudy cesta nevede,navečer si raději dávám jogurt.Jezdila jsem na kole a chodím hodně pěšky,ale výsledky nikde.Raději nebudu zkoušet,jak vypadám v plavkách,na co si kazit náladu, tuším že blbě.
SNÍŽEK
Pozn. red.: Příspěvek neprošel jazykovou korekturou.
Téma dne 8. dubna 2011
Už hubnete do plavek?
Možná se vám zdá tato otázka poněkud předčasná, ale vezmeme-li v úvahu výkyvy počasí posledních let a k tomu teplotní rekordy, které padají, ani se nenadějeme a léto je tady. V dnešním tématu nás bude zajímat, zda si už vaše, po zimě „maličko zdeformované“ tělo chystáte do plavek. Své odpovědi na tuto otázku (dlouhé alespoň jako tento odstavec textu) mi posílejte na e-mailovou adresu redakce. Jedna z vás, která odpoví, dostane hezký dárek: Tělovou kosmetiku AVON (viz foto níže).
- Redakční e-mail: Redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Kaylie — #1 Já mívala 158/48 a na noc jsem se nacpala na doraz,to byly zlaté časy.Výšky mi taky vadí,bylo mi zle i při jízdě autobusem v horských serpentýnách,pod námi hloubka,nic pro mne.
BastMetztli — #4 To pak je pochopitelné. Děsivý zážitek. Ale kde jsem asi to opatřila já, to netuším...
Kaylie — #3 nic podobného jsem já nezažila. Já se jako špunt skoro utopila v krytém bazénu při hodině plavání. Takže mě do podobného zařízení nikdo nedostane... nohy jak z betonu a ze zápachu čistidla zima jak kdybych byla někde ve sněhu.
BastMetztli — #2 Největší děs mám z bažin, či po záplavách zatopených luk.
Jednou jsme jeli do Břeclavi a silnice vedla mezi dvěma rybníky, těsně hraničily se silnicí a div nebyly ve stejné rovině. Když jsem to uviděla, byla jsem zelená a nemohla ani promluvit. V duchu jsem se málem modlila, jenže i Otčenáš jsem hrůzou zapomněla!
Co jsem prožívala, to popsat prostě nejde, trvalo ještě dlouho, to už jsme byli na normální silnici, než jsem přišla k sobě. Byla jsem úplně mimo a nic si asi z poloviny cesty mezi tou vodní hrůzou nepamatuji. Asi pud sebezáchovy.
A další hrozná věc je - strmý sráz, na něm pěšinka, taková jo a ne, dole pak rybník či přehrada. projdu jen v mimořádné situaci, držím se každé větve jak klíště a takřka nedýchám, dolů se podívat nesmím!
Jsem ochotna i vylézt víc nahoru a jít neschůdně, než vidět tu vodu pod sebou.
Je mi jasné, že to je nemoc, ale je toj eden z ála důvodů, kdy jsem ráda, že je mi 55 let a nikdy bych se nikam s ničím takovým nešla léčit.
Otázkou zůstává, kde jsem k tomuto přišla, doma nic podobného, maminka sice moc neplavala, ale fobii nemá.
Opravdu se nabízí nějaký minulý život a utopení ve vodě.
Vztah k vodě zcela chápu. Já nemám hrůzu z vody jako takové, já ji mám z bazénů. Rybník, moře v pohodě... ale voda ohraničená kachlíky... tam prostě nevlezu!
Tak a teď jsi mne naštvala! Já jsem rto samé, celá léta jsem se v 10 hodin nacpala a šla spát a byla jsem akorát 158/52.
Všichni záviděli. Teď tloustnu i ze vzduchu!
Jsem neplavec a z vody mám odmala silnou fobii. Nikdy jsem to před lékaři neřekla, mají dost drastické metody léčby a mně plavání netřeba za takovou cenu.
Poslední kapka byla, když jsem se topila v Letňanech v dětském brouzdališti, ale to jsem tu možná psala.