Jestli je někde v psychologických příručkách uváděna fobie z porodu, tak já jsem jí trpěla už od dětství. Pokaždé mně děsily ve filmech všechny rodící scény, vyprávění mojí babičky, jak u toho málem umřela, a já měla kolem 13 let rozhodnuto, že nikdy nebudu rodit. Toto předsevzetí jsem vydržela, až do svých 32 let, kdy jsem potkala konečně toho pravého a zcela podlehla touze po miminku.
Až do 6. měsíce jsem strávila hodně času rozebíráním porodu mých kamarádek, které mně ničeho nešetřily a barvitě mně líčily, jak to bylo těžké. Měla jsem smůlu a zrovna já nenarazila na žádnou maminku, která se mnou bude mít soucit a ušetří mě detailů a dodá trochu optimismu.
Poslední měsíc jsem kupodivu zůstala zcela klidná a vyrovnaná, zkrátka hormony se rozhodly pro mě něco udělat.
Když jsem se týden před očekávaným porodem vzbudila brzy ráno s bolestmi břicha a veškerý čas trávila mezi toaletou a manželskou postelí, vzbudil se i manžel se slovy: Ty asi rodíš, a chtěl se mnou okamžitě odjet do porodnice. Já mu, ale neustále argumentovala tím, že jsem se večer před tím přecpala třešní a teď mám kvůli tomu křeče v břiše. Po hodině mě
doslova přemluvil a dotlačil do auta a my odjeli do nemocnice.
Tašku jsem si ani pořádně nespakovala s tím, že stejně hned odjedeme, a s těmito myšlenkami zaklepala na sestřičku, že nechci rušit a vysvětlila situaci. Sestřička převzala štafetu za manžela a dotlačila mě k posteli na vyšetření a dál už to šlo jako po másle... zjistila totiž, že už budu brzy rodit a musím okamžitě na sál. Cestou jsme ještě stihly nabrat překvapeného manžela, minout všechny procedury, jako je sprcha, holení, skákání na balonu, předběhnout všechny několik hodin rodící maminky a moje Adélka byla za chvíli na světě.
Nakonec musím ještě podotknout, že po povinném 2hodinovém ležení jsem dostala tak strašný hlad, že jsem doslova doskákala do jídelny, slupla oběd, a když se mě po hodině přišla sestřička zeptat, jestli mi už může přinést oběd na pokoj, byla velmi překvapená, že už si dávám zákusek.
A tak, když teď s manželem plánujeme druhé dítě, zůstávám zcela klidná a vše nechávám na přírodě, ona už to nějak zařídí.
Dita Šafářová
Vítězný únorový příběh ze soutěže Příběh roku
Kategorie: Příběhy ze života
Soutěžte s námi o hodnotné ceny! Vyhrát můžete každý měsíc! VSTUPTE DO SOUTĚŽE ZDE.
Nový komentář
Komentáře
Nyotaimori: Ovšem, když se to narodí přidušené a doživotně nesvéprávné, je to ostatně taky záležitost matky, ta se o něj bude starat
Nyotaimori: jediná stoprocentně spolehlivá antikoncepce je nevrzat
Nyotaimori: nezlob...
Vivian: To není o tom, že kdo dítě mít nechce ,nemůže. Jde naopak o to, že ženy dítě chtějí, mluvím o hlubokým podvědomým stresu, který si třeba ani dotyčná neuvědomuje. Já spíš znám ty případy, že nemůže mít děti žena, které se narodilo postižené dítě, má z toho tak hluboký psychický blok, že buď neotěhotní, i když si dítě velmi přeje, nebo potratí na začátku těhotenství. Ta nechtěná těhotenství mladých holek se s tímhle nemohou porovnávat. Je to jako porovnávat obavy z porodu a fobii. A že se ze stresu může potratit to je bohužel má vlastní zkušenost.
Alespoň právo na zodpovědnost ze strany matky.
Nyotaimori: Hele já bych těm tvorům v ženském břiše tak od sedméhop měsíce těhotenství určitá práva přiznala.
a....: na tom, co píšeš, něco je, ale asi to není tak úplně přesně... Kolikrát třeba otěhotní ženská, která se zoufale bojí nechtěného otěhotnění... Třeba mladá holka, která nemá spolehlivou antikoncepci - po každém vrznutí se klepe hrůzou, jestli není v tom, a čeká na menstruaci jako na vysvobození... Takže to zřejmě nebude úplně tak, že ženská, která dítě nechce, ho mít nemůže... Psýcha v tom určitě hraje hlavní roli, ale asi trochu jinak.
*Kotě* (302): to můžu potvrdit. (Konečně do toho taky můžu kecat!
)
, každou chvíli se mi zdá, že rodím, a vždycky takový úžasně pohodový sen... 
Já se snad nedočkám... Já tak nesnáším čekání
Já se na porod vyloženě těším
Meander: Skorotchýni taky slibovali, jenže pak to přehodnotili a dali jí celkovou (aniž by jí to třeba řekli, prostě šla na sál, něco jí píchli a najednou se probrala po operaci). A od té doby přemýšlí nad zapomenutým výrazem třikrát tak často
mindulinka: mluvíš o analgezii, já o anestezii, tam prý je třeba po výkonu ležet
Já nezpochybňuji, že porodní bolesti jsou v pohodě, srovnávám bolesti po porodu a opakuji, že rozřezané břicho je proti epiziotomii legrační záležitost. Jenže- pro mě je strašné i škubání obočí- slzím bolestí (u porodu jsem necekla), ale ta nařízlá hráz
Když mě napíchli epidurál, tak jsem potom ještě musela do sprchy, a chodit, aby klesla hlavička. Takže o nějakém připoutání na lůžku u mě ani řeči. A malý se narodil 2 hodiny po píchnutí epidurálu. Celkem jsem rodila 10 hodin.
Neříkám, že rození dětí je jediným smyslem ženy. Je to o tomhle tématu. To by jsme se vrátili do dob lovců mamutů.
kareta: já jsem rodila klasicky a nechala jsem si píchnout epidurál - už jsem někde psala, že od bolesti moc nepomůže, ale od únavy určitě. Nejsi vyčerpaná na vlastní tlačení.
Nejdřív jsem se samozřejmě informovala u svého gynekologa. Ten mě ujistil, že dneska už to píchat umějí, a kdykoliv během porodu ho můžu chtít nebo odmítnout, jak se budu cítit. A tak to také bylo.
Epidurál se může píchnout v určité době porodní - bylo mi řečeno, když je žena otevřená na 4 cm - dřív by mohl porod pozastavit a oddálit. Ale také ho může urychlit. Určitě je to také dané riziko.
mindulinka: a co srovnání plánovaných SC a PP?
představa, že mě při anestezii píchají do páteře a pak se nesmím x hodin hýbat je hrozná.
*Kotě*: To je právě ten problém, když je někdo v těžkým stresu, tělo mu nepracuje jak má a ty hormony se mu netvoří. Pokud je do dotyčně nechou uměle už hned od počátku těhotenství, potratí.No a někdy ani ty dávky hormonů nepomohou.
Ťapina: jo mně to skřípe..četla jsem cosi o tom, že možná máme proto dnes tolik malých neurotiků, tolik dětí s různými dys..tolik nezvladatelně uřvaných mimin, to všechno proto, že máme tolik porodů císařem.Proto dítě to není to nejzdravější.Ale za tímhle názorem až tak úplně nestojím. Myslím ale, že by si to zasloužilo důkladnější prozkoumání.
Ťapina: Mně by epidurál nevadil, já bych se nekoukala.
Máti s epidurálem dělali endoprotézu.
Nyotaimori: Ono v otázce porodu se jedná tak nějak i o tělo toho dítěte. A všichni, co chtějí rodit císařem, samozřejmě chtějí v celkové narkóze, kdepak epidurál a o všem vědět, pěkně usnout, probudit se a dostat do náruče dítě. Fakt na tom nikomu nic ani trošku neskřípe? Že to dítě v okamžiku, kdy prakticky přechází z jednoho typu metabolismu na druhý a je dost riskantní, aby bylo v nějakém útlumu, bude v narkóze?
Meander: Ze života
rozmluvy s gynekology a zkušenosti těch, které potratily nebo nemohly mít děti.
*Kotě*: No, je to jistá útěcha...
Majucha:
že nevidím jediný smysl svého života v rození dětí, přece neznamená, že děti nechci 
a koneckonců v tom devátém měsíci už jediné, o co člověk stojí, je aby to už nějak, JAKKOLI, šlo ven 
já se těšila na porod jak na smilování 
Meander: já myslím, že v těhotenství se většinou natolik změní psychika, že ten strach z porodu se stane druhotným... hormony prostě zapracujou
a....: Odkud jsi čerpala?
Meander: Jen taková úvaha..ženy, které se strašně bojí porodu, mít dítě s největší pravděpodobností mít ani nemohou. Tenhle blok jim totiž působí takový stres, že buď nemohou ani otěhotnět nebo, pokud otěhotní, potratí v prvních týdnech. Takhle naše tělo většinou funguje.A takhle zafunguje ten pud sebezáchovy