Filmová legenda Zita Kabátová (96): Stále točím a píšu knížky!

Dělat rozhovor s touhle dámou, to je jako byste vstoupili do stroje času a vrátili se na začátek minulého století. Tehdy se 27. dubna 1913 v rakousko-uherském mocnářství, konkrétně v Praze na Malé Straně, narodila krásná holčička Zita Kabátová, z níž za pár let vyrostla ještě půvabnější mladá dáma a vynikající herečka.

Nejfotogeničtější tvář první republiky včera oslavila 96 let a server Žena-in při té příležitosti stále krásnou a vtipnou první dámu české filmové noblesy vyzpovídal.

Připravte se na pořádný průvan starých časů, kdy ještě slušnost a úcta k druhým měly svou váhu, kdy se ke gaunerům přistupovalo jako ke zločincům, a ne jako k hrdinům, a kdy také herectví bylo pro kumštýře poctou, a ne bezobsažným lukrativním kšeftem.

„Musíte dneska mluvit pomalu, já jsem vykoupaná, takže mám vyšpláchanej mozek. A sedněte si, říkám, třeba ke mně na postel, já vás nekopnu, na mou duši!,“ vítá nás paní Zita Kabátová ve svém pokoji v léčebně dlouhodobě nemocných v pražské motolské nemocnici. A rozhovor začíná neobvykle – naším výslechem.

„Připravuju si poznámky pro paní Formáčkovou, s kterou jsme udělaly už tři knížky a chystáme další. Všechno si totiž už musím napsat. Když to nenapíšu, tak to vím, ale ne přesně. Povězte mi: Chodí ještě dráteníci? A obchází domy někdo, kdo vykupuje kosti a kůže?“
Ne, to už není zvykem.

„A potkáte na ulici čističe bot?“
Je to už dlouho, co jsem na někoho takového v Praze narazil.

„A vidíte, přitom by pánové nechodili na schůzky se zaprášenými botami! A dělá ještě někdo někomu štandrle?“
To bohužel ani netuším, co znamená…

„To znamenalo, že když tehdy měla nějaká slečna narozeniny a mládenec ji miloval a už to vypadalo na vážnou známost, tak přišel večer pod její okna s houslemi, harmonikou nebo kytarou a  tak trochu romeovsky dívku takhle potěšil… To už se nedělá?“
Možná ano, ale dnes se tomu říká rušení nočního klidu…
(paní Zita se srdečně směje)

Paní Kabátová, moc gratulujeme k šestadevadesátinám! Už jenom čtyři roky do stovky. Mimochodem: Jak se na ni těšíte?
Když pánbůh dá a vydržím ji, tak proč ne. Slíbila jsem to synovi, tak pro to musím něco udělat. Že bych se ale zrovna těšila, to nemůžu říct, ona to není žádná slast být tady pořád v posteli a koukat do nebe.

Je to ale na druhou stranu hezký, mám tady trošku observatoř, vím, z které strany fouká vítr a můžu předpovědět počasí pro Prahu, protože jsem na jejím začátku, že jo. Prostě se to tu snažím vydržet, protože zřejmě je nějaký důvod, proč tu ještě jsem.

Asi i proto, že jste se v životě vyhýbala neřestem.
Kouřit jsem uměla kvůli divadlu, ale sama jsem nikdy dobrovolně nekouřila. Na flámy taky nebyl čas, protože hned z natáčení mě vezli do divadla a z něj jsem spěchala domů, abych se vyspala na další natáčecí den. A dnes mi pomáhá hodně i smích. A koukejte, jak jsem kvůli tomu všemu hezká holka!

Na čem si dnes nejvíc pošmáknete?
Já už toho dnes moc nesmím. Kdybych byla blbec, tak se nacpu. Ale protože blbec nejsem, tak se necpu a jím jen to, co je pro moje tělo lehce stravitelné. Všechno, co je pro šestadevadesátiletého člověka dobré. Jinak říkám: Děkuju, nebudu.

Ležíte tady už několik let kvůli komplikované zlomenině nohy. Nelepší se to?
Dítě zlatý, kdyby mi bylo aspoň o dvacet let míň, tak by mi to asi přirostlo. Ale že by se to spravilo v šestadevadesáti, to bych se opravdu divila. To bych byla zázračná bába! Horko těžko se to lepší.

Asi se moc z tohoto pokoje nedostanete, že?
Ani o to nestojím. Eventuálně si sednu na kolečku a jdu se podívat na rybičky a kytičky, jestli mi zalévají, to je pro mě takový výlet. Ale já mám balkon, tak mi to nevadí.

Pojďme si trochu povídat o filmu. Hrála jste s Oldřichem Novým, Vlastou Burianem, ale s jednou z dalších hereckých legend první republiky Svatoplukem Benešem jste se paradoxně sešla na filmovém plátně až v roce 2003 ve filmu Želary…
My jsme se Sváťou spolu jezdili hlavně na zájezdní představení. A co se týče filmu Želary – to už bylo vlastně krátce před jeho koncem, on už vůbec nevnímal, celý ten text jsem mluvila za něj.

Můžete porovnávat, jak to u filmu chodilo tehdy a teď. V čem tkví největší rozdíl? Asi se o vás tehdy jako o herce tolik nestarali, peněz bylo méně…
Pakliže máte rád film, tak je vám všecko fuk. Hlavní věc je, že děláte, a že to děláte tak, že je pan režisér spokojený. To je ten základ. Když spokojený není, tak je to v čudu a obecenstvo to z plátna pozná, že to není dobrý.

Jak je možné, že si mě lidé tak dlouho pamatují? Protože ty filmy byly dobré. Kdyby ne, dávno už se nevysílají. Filmy jsme dělali z lásky, byla to pro nás čest, nešlo o peníze, jako je tomu často dnes.

Nejen že jste byla výborná a poctivá herečka, ale také jste dostala neoficiální titul nejfotogeničtější herečky meziválečných let.
No vidíte, a že mi to ještě vydrželo, že? (směje se) Víte, když člověk má možnost starat se o sebe a pěstovat se, dělat si make-up a já nevím co všechno, dá se s tím obličejem něco udělat. Kdybych byla něčím naplácaná, vypadala bych zase úplně jinak.

Její nejznámější filmy
První film byl Světlo jeho očí (1936), poslední Pamětnice (2009). Mezi nejznámější patří Přednosta stanice (1941) s Vlastou Burianem, Muži nestárnou (1942), kde hrála ženu ve třech životních etapách, nebo Zapomenuté světlo (1996). Má za sebou přes šedesátku filmových rolí.

Paní Kabátová, jste pořád opravdu krásná! Mimochodem, nedávno jste opět natáčela film Pamětnice. O čem bude vaše role?
To vám neřeknu. Ne že bych to měla zakázané, ale protože to přesně nevím. Ale natočili jsme scénu se Stanislavem Zindulkou, který za mnou přijde a já vlastně přinesu rozuzlení příběhu, řeknu, kdo provedl nějakou věc. Ale jakou, to už mi vlastně neřekli.

Takže je to detektivka?
To nevím. Já se nechám překvapit. Když se dožiju.

Na co se sama ráda díváte na televizi?
Dokumenty jsou báječné, cestopisy máme velmi zajímavé, zvířátka jsou kouzelná, třeba o divočácích a selátkách, to je moc hezké. Neuvěřitelné jsou válečné dokumenty, člověk nechápe, jak věrohodně to natočí. A měla jsem velmi ráda Rodinná pouta (dnes Velmi křehké vztahy na Primě – pozn. aut.).

Na Nově je podobný seriál Ordinace v růžové zahradě…
Ne, jak je to s doktory, tak to nechci. Já si jich užiju tady dost. Děkuju, nebudu.

Na zprávy se díváte? A baví vás?
Taky se někdy podívám, ale abych se dívala s nějakým velkým zájmem… Víte, já tomu už asi vůbec nerozumím.

Paní Kabátová, to není věkem. Já taky kolikrát nevím, o co jde.
Asi jsem příliš kritická. Jsem zvyklá na ty prvorepublikové politiky. Z těch dnešních nečiší věrohodnost. Aspoň se mi to tak zdá. Aby pak ale někdo za mnou nepřišel a nedal mi po hubě. (říká pobaveně)

Dnes zůstávají ve vládě i morálně zdiskreditovaní lumpové, i když se jim na to přijde.
To je neuvěřitelné. Ale že si to ten národ nechá líbit. Nejspíš to tak nesledujou. Ti pánové nahoře si uvaří nějakou polívčičku, ale že ji pak musejí jíst lidi, to je smutné.

Hodina rozhovoru uběhla tak rychle. Spousta otázek zůstala bohužel nevyřčena a nezodpovězena. Snad zase příště.

Děkujeme mnohokrát za krásný zážitek a mějte se báječně! Mimochodem, teď mě ještě napadlo: Víte, že máte na internetu několik fanklubů? Lidé vás mají stále moc rádi…
Hm, to je sice zajímavý, ale mně už stydne oběd. Jděte, jděte, pá pá!

_{Foto: autor a Pamětnice.cz}