„Tak já už jsem hotová!“ hlásím ze schodů pánům u stolu. Svetr přes rameno, kabelku, stačí se jen obout. „Aha… no jo… no tak jo,“ ozve se nepříliš nadšeně. Stůl zcela zakrývá rozestavěný model člunu a zbytek kostek lega mojí mladší sestry ještě čeká na své umístění. A já se bála, že zdržuju!

 

            Nemáte děti, ale stejně občas uvíznete v hračkářství? Máte problém nechat stružku u cesty jen tak proudit, protože vás něco nutí navalit do proudu kamínky a zpevňovat je drny? Půjčili jste si od synovce NA CHVILKU ovládání k autíčku a vrátili jste ho až po té, co šel s brekem požádat o pomoc svého otce? Máte alespoň jedno triko s obrázkem?

 

            Část z vás má naději, že důsledná výchova jasně ukončí tohle hračičkářství a po zbytek života se budete moci věnovat seriozní a vážné snaze o budování života, vesmíru a tak vůbec…

…Ale vy... ano... ty, Mílo! Hlavně ty... co musíš vlézt do každého oddělení hraček a rozhýbat všechny „zpívající květináče“ a digitální meče ze Star Wars, takže ještě dlouho po tvém odchodu je slyšet svištění zbraní a hřmot bitvy… Ty, Mílo, a vy ostatní, co odmítáte vydat své staré lego vnoučatům, tajně rovnáte peřinky v kočárku vedle domečku pro panenky... Vy, co nemůžete zapomenout na stavění domečků v lese, a když vás při houbaření nikdo nehlídá, děláte zase sruby. Vy, co jste si pořád neodstranili medvěda z postele, i když přes něj špatně dosáhnete na zuby ve skleničce... Vy jste teda ztracení!

 

            „Co to je?“ vytřeští oči můj muž na podivného tvora v mém prádelníku. Hm... mezi tričky úplně vzadu... schovaná… „To je opička!“ utrousím mezi zuby. Hnědý olysalý kožíšek, hlavička ovázaná šátkem, prokousaný obličej, žádná očička…

„Opička?!“ Hm... je jasné, že tohle budu muset vysvětlit. Co mu mám říct? Viděli jste tu výstavu mrtvol v Praze? Já tedy ne... viděla jsem jen fotografie. Moje Opička vypadá hůř. Jak vysvětlit člověku vedle mě, jak úpěnlivá a věrná ta skleněná očička byla... když tam ještě byla... Jak bezmocně trčel čumáček ze sněhu, když mi vypadla ze sáněk cestou do školky. Museli jsme se vracet a maminka přišla pozdě do práce. Ale... nenechali jsme ji tam! Našli jsme ji! A pak ji našel po létech náš kokršpaněl…

Opravdu schovávat někoho, komu trčí z obličeje kusy vaty, je trochu perverzní a přísahám, že jsem ji do té popelnice nesla. Ale…

 

 

 „Paní učitelko, vrátíte mi někdy tu kostru?“ poptává se nesměle hošík s pohledem zabodnutým do svojí hračky na mém stole. Hm... ach jo... to už je konec školního roku? Ví on vůbec, že ve tmě svítí?!

Reklama