Před rokem jsme si na půdě domu, který patří manželovým rodičům, vystavěli naše vysněné dva plus jedna. Ale počáteční nadšení vystřídalo zklamání,“ začíná své vyprávění Jiřina, jež se nyní v tolik vytouženém domově cítí jako cizinec. Důvod je jednoduchý. I když jsou domácnosti obou generací oddělené, každou chvíli zjišťuje, že pojem soukromí je v její nové rodině dost ohebný termín...

Foto: Shutterstock
 
Už jako děcko jsem měla velmi dobrou tzv. fotografickou paměť. Asi i díky tomu jsem zvládla v pohodě maturitu,“ vzpomíná s úsměvem maminka dvou malých dětí, které ovšem její schopnosti přinášejí poslední dobou zvláštní neklid. To, co oceňuje při práci v obchůdku se smíšeným zbožím na malém městě, jí v soukromém životě totiž způsobuje jen chmurné myšlenky.
 
Vše prý začalo zhruba před rokem. To se totiž po dlouhém úsilí nastěhovali do bytu, jenž si vytvořili v domě manželových rodičů. „Po měsících těžké práce jsme si dopřáli svou první dovolenou a po návratu přišlo první rozčarování,“ konstatuje s rozladěním v hlase zklamaná žena. Aniž by se na to nějak více zaměřovala, všimla si totiž, že řada věcí v jejich bytě je na jiném místě. Pro většinu lidí nepostřehnutelná odchylka, pro Jiřinu však jasný důkaz, že jejich soukromí někdo narušil.
 
Mám na tohle vycvičené oko, protože v našem obchodě musíme mít celkem bohatý sortiment, ale od každé věci máme většinou po jednom kuse. A já vždy přesně vím, kam sáhnout. Když jsem se tedy doma rozhlédla, na první pohled zjistila, že ne vše je na svém místě,“ vysvětluje a směje se myšlence, kterou předložila svému manželovi, totiž že tam mají asi nějakého fantoma. A doufala, že se o to bude zajímat. Nestalo se tak.
 
Nejdřív jsem se tím nějak zvlášť nezabývala ani já. Byla jsem plná dojmů z první dovolené u moře s dětmi, z toho, že se vracím do našeho bytu, protože roky jsme se harcovali po různých podnájmech," pokračuje ve vyprávění. Ale pak si toho začala více všímat a nebylo pochyb, že se jim někdo přehrabuje věcmi. „Jako by hledal nějaké důkazní materiály, ale to je směšné, takže nakonec jsem došla k závěru, že vysvětlení je, jak už to tak bývá, prosté: Tchyně, která bydlí o patro níž a má k nám volný přístup, ve volných chvílích prohrabuje naše věci,“ svěřuje se se svou teorií.

Když ji ovšem oznámila manželovi, řekl, že je to absurdní a že to rozhodně svých rodičům říkat nebude. Nějakou dobu se s tím údajně smířila, ale stejná situace se opakovala. Nejen když byli v zimě na pár dní u známých, ale i v běhu všedních dní. „Koneckonců s manželem chodíme oba do práce a děti jsou ve škole, takže příležitost je prakticky kdykoliv,“ vzdychne si.
 
Vím, že je to hloupost, že by mi to nemuselo vadit. Nic závadného tam neskrývám, před manželem nemám tajemství, ale z principu mi vadí, že se nám někdo přehrabuje ve věcech, prohlíží si je a má kdo ví co za lubem. I kdyby to byla jen kratochvíle paní, která je momentálně bez práce, nelíbí se mi to. Manžel se však otevřené diskusi stále brání a vždy, když o tom začnu, tak se pohádáme,“ uzavírá vyprávění zklamaně Jiřina.

Čtěte také:

Reklama