V dnešní době, kdy se za celebritu považuje kdejaká účastnice reality show postrádající špetku jakéhokoli talentu či vzdělání, by možná zapadla či byla jednou z mnoha. Ve své době však byla Florence Foster Jenkinsová (1868 – 1944) pozoruhodná!

Odmalička milovala hudbu a toužila se proslavit coby umělkyně. Bohužel jí scházelo to podstatné – nadání. To si ovšem odmítala připustit. Těm, co ji kritizovali, nevěřila. Považovala je za závistivé a nepřející. Díky svému bohatství byla velkorysou mecenáškou umělců a sama se obklopovala množstvím příznivců, kteří jí byli nakloněni a při jejích koncertech bouřlivě tleskali. Dokázali ji přesvědčit, jak je úžasná, a přitom po straně měli z jejího falešného zpěvu legraci.

Narodila v Pensylvánii do rodiny bohatého advokáta a republikánského politika Charlese Fostera. Pozornost si začala vynucovat, teprve když se rodičům narodila její sestřička Lilly a ona přišla o výsadní postavení jedináčka. Tehdy začala vystupovat coby klavíristka pro návštěvníky salonu svých rodičů. Oč větší sklízela aplaus, který nebyl vždy upřímný, o to více rostlo její sebevědomí i nadšení pro hudbu. Pak jednou rodičům předestřela své přání. Chtěla by studovat hudbu a především zpěv v Evropě. Jenže to soudní rodiče odmítli financovat. Už tehdy jim bylo jasné, jak na tom jejich dcera je.

Ta se ale nevzdala a v necelých sedmnácti letech v roce 1885 prchla z domu a provdala se. Spolu s manželem Frankem Jenkinsem, který byl o šestnáct let starší, se usadili ve Philadelphii. Tady absolvovala Akademii hudby. Stala se příležitostnou učitelkou hudby a občas koncertovala, ale zranění ruky jí v tom zabránilo pokračovat. Znovu začala snít o kariéře operní pěvkyně. Doufala, že právě manžel ji bude v tomto podporovat. Zmýlila se. I on poznal, že to rozhodně není talent, který by se v jeho ženě skrýval. Manželství se sice brzy rozpadlo, nicméně manželovým jménem Jenkinsová se už Florence do konce života podepisovala. Horší bylo, že si odnesla na svého prvního manžela i celoživotní nepříjemnou vzpomínku – syfilidu.

Vysněný cíl si Florence začíná plnit až jako čtyřicetiletá stárnoucí dáma. To jí umírá otec a Florence získává pohádkové dědictví. Když pak po několika letech umírá i její matka, je ještě bohatší. Je jedinou dědičkou, její mladší sestřička Lilly totiž zemřela v dětství na záškrt. Florence si však nabyté bohatství nenechává jen pro sebe. Štědře podporuje kulturní život v New Yorku, zejména mladé, začínající umělce. Nejednomu pomáhá dostat se na prkna Metropolitní opery.

Sama začala navštěvovat mnohé ženské kulturní spolky a hudební kluby, kde jí všude nabízejí členství. Tady se seznamuje a spřátelí s řadou operních hvězd té doby a také poznává o sedm let mladšího St. Clair Bayfielda, nemanželského syna anglického hraběte a průměrného herce, který se stává její láskou, životním partnerem (někdy se uvádí manželem) i manažerem.

V roce 1917 založila a financovala v New Yorku Verdiho klub, jehož se stala předsedkyní. Ten brzy čítá 400 členů, mezi nimiž nechybí několik významných sopranistek té doby, světoznámý italský tenor Enrico Caruso i další umělci. Florence pořádá a konferuje hudební pořady složené z nejpopulárnějších operních árií, kterým dělá náležitou propagaci, takže se její jméno často objevuje ve společenských rubrikách. Stává se z ní známá celebrita.


I přes pokročilý věk se znovu začne hudebně vzdělávat, aby mohla koncertovat. Pravidelně vystupuje nejen ve „svém“ Verdiho klubu, ale i na benefičních vystoupeních spolků, kde si jí díky jejímu sponzoringu patřičně považují. A vždy s obrovským úspěchem. Neprohlédla, že potlesk, kterého se jí od pečlivě vybraného obecenstva dostává, je jen zdvořilostní. Pokrytecké publikum ji navíc zahrnuje množstvím květin a darů, což ji samozřejmě povzbuzuje k pořádání dalších a dalších koncertů. A dobrotivá, ale naivní Florence díky tomu věří, že rozdává umění a radost.

Proč jí ale nikdo neřekl nepříjemnou pravdu o jejím talentu? Její partner St. Clair Bayfield neměl to srdce, a tak ji udržoval v přesvědčení, že je její zpěv opravdu krásný. Především se ale staral o to, aby na hudebních dýcháncích bylo jen prověřené publikum a také stejně prověření hudební recenzenti píšící neutrální nebo pochvalné kritiky. A pokud se už objevila nějaká negativní hodnocení, zařídil, aby se se o nich Florence nedozvěděla.



V 76 letech se Florence se dočkala i splnění svého celoživotního snu -  vystupovat v Carnegie Hall. Sama část vstupenek rozdala veteránům vracejícím se z války, zbytek byl v momentě pryč. Poslechnout si ji přišlo množství hudebních kritiků, celebrit i jejích skalních fanoušků, kteří jí připravili obrovské ovace.
Druhý den ovšem vyšly v novinách nemilosrdné kritiky. „Největší vtip v dějinách New Yorku“ nebo „Nejhorší operní zpěvačka všech dob“ hlásaly palcové titulky. Tím se však Florence dlouho netrápila. Pět dní po koncertě prodělala infarkt a za měsíc zemřela…

Přestože umělecké výkony Florence Foster Jenkinsové byly příšerné, svět na ni hned tak nezapomene. Poslední roky jejího života se staly námětem hry známého anglického dramatika Petera Quiltera nazvané Glorious, která byla poprvé uvedena v roce 2001. Hrála se i u nás v Divadle Kalich pod titulem Je úchvatná s Jaroslavou Kretschmerovou v hlavní roli.



Ještě více tuto dobrosrdečnou, leč naivní a nesebekritickou dámu proslavil film Božská Florence natočený v roce 2016, v němž si ji s chutí zahrála oskarová Meryl Streepová. Protože je uznávána i jako výborná zpěvačka, což ostatně dokázala ve filmu Mamma Mia, nebylo pro ni zrovna snadné se naučit tak věrohodně falešně zpívat. Ale zvládla to - ostatně jak jinak – skvěle!

Foto: Wikipedia, youtube

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama