Dobrý den,nedá mi to abych se do dnešního tématu nezapojila a nepřispěla.
V životě jsem zažila mnoho různých bolestí od nejrůznějších odřenin, bolesti zubů, migrény, kterými již od dětství trpím, střevní chřipky, angíny...Ovšem to všechno nebylo nic proti porodu.

Vždy jsem si myslela, že nejhorší co jsem kdy snad zažila je hnisavá angína a tahání nervů ze zubu bez umrtvení.
Neřekla bych, že jsem nějaká citlivka, dokonce vydržím hodně bolesti než se vůbec odhodlám jít k lékaři protože doktory a nemocnice vůbec nemusím.

Když jsem se dozvěděla, že čekám miminko jako každá budoucí maminka jsem měla velkou radost. Sice jsem se hrozně bála porodu, ale říkala jsem si, že to zvládnu, že to prostě vydržím. Dokonce jsem shlédla několik porodů na videu což mi na klidu nepřidalo, ale říkala jsem si, že já rozhodně takhle křičet a vyvádět nebudu. Většina kamarádek co už porodila mi říkala, že to není vůbec tak hrozné, že měli rychlý a málo bolestivý porod. Pila jsem čaj z maliníku a doufala, že i tím přispěji k rychlému a málo bolestivému porodu.

Nějaký den jsem přenášela a tak jsem na přicházející porodní bolesti čekala jak na smilování. Když konečně přišly, byla jsem štěstím bez sebe, že za pár hodin už budeme mít našeho chlapečka v náručí. To jsem se, ale šeredně pletla.
Zpočátku bolesti nebyly tak velké a já je bez problémů zvládala. S manželem jsme si na hekárně povídali, dělali si srandičky, chodily jsme po místnosti.

Po pěti hodinách bolesti zesilovaly, ale pořád to nebylo tak hrozné. Uteklo deset hodin a já už byla unavená, bolesti byly docela silné, ale zvládala jsem je i když se divím, že jsem manželovi nerozdrtila ruku jak moc jsem mu ji mačkala.
Porod postupoval velice pomalu a v porodnici měli frmol. Když přiběhla sestřička s tím, že jdeme na sál, že mi dá infuzi a porod se rozběhne byla jsem šťastná jak nikdy.

Ještě na hekráně jsme slyšeli křičí maminky a já si v duchu říkala, že já budu mlčet.
Po příchodu na sál jsem s manželovo pomocí vylezla na lůžko a nastavila ruku. Sestřička mi napíchla infuzi a řekla mi, že teď to bude fofr. Měla pravdu, fofr to byl.

Za několik desítek minut jsem měla větší a větší bolesti. Měla jsem i křížové bolesti, které byly snad nejhorší. Po několika desítkách minut jsem se nemohla ani hnout. Najednou šli všechny zábrany a stud stranou a já si "dovolila" křičet. V tu chvíli mi to bylo opravdu jedno.

Po hodině mne přišel prohlédnout doktor a konstatoval, že jsem stále otevřená pouze na tři centimetry a já i bez něj věděla, že to je hrozně málo. Pořád jsem koukala na kapající infuzi a těžko jsem prodýchávala větší a větší bolesti. Když přišla sestra řekla mi, že se mám otočit na bok, že se mi uleví.

To se lehko řekne, ale hůř udělá. S pomocí porodní asistentky a manžela se mi podařilo na bok přetočit. Když se mi hrozně chtělo tlačit přišla sestra a dala mi mezi kolena míček, že až přijde kontrakce mám tlačit do míčku. Na to jsem, ale neměla sílu takže jsem ji po chvíli poprosila aby si míček zase vzala.

Když první infuze dokapala přišel pan doktor, vyšetřil mne a konstatoval, že je to pořád jen na tři centimetry. To mi v tu chvíli nepřidalo a na chvíli jsem dokonce spustila pláč. Začala jsem říkat manželovi ať se jede domů vyspat, že už mi to je jedno, ten mi říkal, že to zvládneme a že mne tu samotnou nenechá.
Pak přišla sestra s druhou infuzí.

To už mi bylo úplně jedno, vůbec jsem nedoufala, že by mi mohla pomoci. Po dalších asi dvou hodinách přišla mladá doktorka s panem doktorem. Doktor mne prohlídl a konstatoval, že jsme pořád na třech centimetrech a že navíc špatně naléhá hlavička, že prostě není tam kde by měla být.

Mě v tu chvíli bylo všechno jedno, kontrakce jsem měla snad každou minutu, byla jsem unavená a chtěla jsem jen jedno a to konečně porodit. Uběhly další dvě hodiny když malému začali klesat ozvy.

Když to sestra řekla, manžel vyděšeně koukal na monitor, ale já už nemohla. Pak opět přišel doktor i doktorka. Opět mne oba vyšetřili, opět jen tři centimetry. Začali se radit a řekli, že budou muset udělat císařský řez.

Jak se doktorů a operací bojím, v tuhle chvíli jsem děkovala všem bohům a nemohla se dočkat až mne uspí. Pak to šlo celkem rychle, přiběhla sestřička a začala mne připravovat, poprosila manžela ať mi sundá šperky a košilku. Mě se chtělo hrozně tlačit a i když jsem věděla, že to nemá smysl tak jsem tlačila, protože mi to přinášelo úlevu. Pak už mě převáželi na sál a já koukala na manžela jak stojí se sestrou, která mu říkala ať si vezme kameru nebo foťák a jde s ní.

Na sále bylo vše připravené a velice milá paní doktorka mě hladila po vlasech a říkala, že za chvíli to bude. Pak už si nepamatuji nic.
Když jsem se probudila byl to nejkrásnější pocit na světě.

Byl u mne manžel a sestřička mi přinesla fotku malého a řekla, že máme krásného chlapečka a že jsme mu vybrali krásné jméno. V tu chvíli jsem nemohla uvěřit tomu, že už mám miminko a štěstím jsem brečela. Manžel mě hladil a říkal mi, že mi hrozně děkuje a že si mě hrozně váží.

Já byla moc šťastná, že už to mám za sebou. Sice jsem se cítila jako by mi v břiše právě odpálily nálož, to ovšem nebylo nic proti bolestem, které jsem zažila. Když druhý den přijela mamka s taťkou tak jsem jí říkala, že to bylo hrozné, že vrtání zubu až ke kořenu nic není, že ta nejsilnější migréna, kterou jsem kdy měla to proti tomu nebylo nic.
Asi jsem se moc rozepsala, ale jinak to prostě nešlo. Dnes na můj porod vzpomínám v dobrém i když to byla nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila. Bylo to sice hrozné, ale dobře to dopadlo. Máme zdravého chlapečka a kvůli němu bych do toho šla klidně znova.

Čtenářka Eylle

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Tak to já bych brala raději porod, ne vyvolávaný, než to tahání nervů ze zubu a vrtání ke kořenu. FUJ! HUSINA! :) Míša

Jinak dnes stále povídáme o bolesti

Jak snášíte bolest všeobecně?

Můžete o sobě říci, že jste hrdinka, nebo spíš opak?

Souhlasíte s tvrzením, že muži jsou padavky?

Jak vzpomínáte třeba na porod?

Pište, co vás k tomu napadne na redakce@zena-in.cz