Cesta do Indie je letem proti slunci. Kolem sedmi hodin trvá mohutnému jumbojetu společnosti Lufthanza, než dorazí z Frankfurtu nad Mohanem do Delhi. Rychlostí kolem 990 km/h a ve výšce přes 10 000 m překoná oblast bývalého SSSR. Směr Minsk, Moskva, Nižnij Novgorod, pak kolem Uralu k Aralskému moři a přes hřeben Hindúkuše do Pákistánu. Je noc. Země, pokrytá miliardami malých světélek, někdy se shlukujících do nepravidelných skvrn a jindy řídce rozesetých, vypadá jako postižená prašivinou. Indus je tlustá černá čára. Dole je Indie. Časový rozdíl kolem 4,5 hodiny způsobil, že z pozdní noci bylo rázem časné ráno. Špinavé letiště bylo přesto plné lidí. V hájku před budovou přežvykuje skupinka krav a do noci znějí klaksony.

45 min - to je čas, který potřebuje starý rozvrzaný boeing 704 Air India k překonání vzdálenosti mezi Delhi a Jaipurem. Východ slunce odhalí stovky malých domků a zídek, dělící zemi na nepravidelné útvary. Rovina. Jen kdesi v dálce ční několik kopců, nečekaně vyrůstajících z polopouštní krajiny. Subtropická savana. Horký, suchý vzduch je plný prachu. Jsme v Rajastanu. „Namastae," zdraví lidé lehkou úklonou se sepjatýma rukama. Dobrý den.

Třicet dní, které jsem v Indii strávila, není mnoho. A je to příliš málo na to, aby člověk poznal skutečné srdce země. Je to však víc než dost, chcete-li pouze poodhrnout roušku povrchní krásy. Stačí jen opustit svět turistického průmyslu, utéct průvodcům a nepoddat se nabídkám rikšů. Stačí jen jít městem a dívat se, i když brzy si budete přát zavřít oči. Alespoň já si to přála. Jistě, i z okénka auta nebo autobusu uvidíte život na ulicích. Ale teprve když vystoupíte a odbočíte do úzkých uliček měst a vesnic, poznáte, že exotika Indie je cítit výkaly a močí a že bída a hlad mají oči dětí.

Třicet dlouhých dní jsem strávila převážně v Jaipuru, hlavním městě severoindického státu Rajastan. Slunce, zrudlé rozpaky ranních červánků, si brzy obléká matný závoj prachu a vzduch má hořkou příchuť výfukových plynů. Teplota se pohybuje mezi 24 až 30 °C. Hubení velbloudi, zapřažení v dvoukolých vozících, se líně vlečou ulicemi. Stejnou dvoukolku táhnou i vychrtlí koníci, kteří poháněni svými stejně špatně živenými pány klušou kolem kostnatých volků, zapřažených do o něco těžších vozů. I mohutní buvoli se skloněnými hlavami unaveně jdou v zápřahu.

 

Cyklorikšové si otírají zpocená čela a stále znovu nabízejí své služby. Motorky, motorikšové a výjimečně se objevující auta a autobusy projíždějí ulicemi za stálého troubení klaksonů. Kdo má hlasitější, má přednost. Bouračky jsou na denním pořádku. Mezi tím vším se proplétají cyklisté. Helmy nenosí nikdo. O to častější je rouška, kryjící ústa a nos, a snižující tak alespoň částečně množství vdechovaného prachu. Posvátné krávy polehávají v řídkých kalužích stínu u zdí a pod špinavou srstí jim můžete snadno spočítat žebra. I přesto jsou lépe živené než smečky toulavých psů a žebrajících dětí, svorně hledajících zbytky jídla v hromadách odpadků. Někdy přižene horký vítr mračna, která zakryjí unavenou tvář slunce, a občas se do prachu cest vsákne i pár kapek. Ve vzduchu se mihne prchavá vůně květin, avšak brzy ji opět pohltí štiplavý zápach všudypřítomné špíny.

Úzké a klikaté jsou uličky chudinských čtvrtí, kde lidé žijí spolu se stádečky koz, s prasaty a se psy a kde se ti bohatší a šťastnější dělí o svůj chatrný příbytek s velbloudy, koňmi, buvoly a kravami. Zde žijí šúdrové (dělníci) a vajšiové (drobní obchodníci a zemědělci). Domy jsou spíše chatrné zříceniny, mají vydrolené zdivo a střechy z plechů a látek. Lidé se vás často ptají: „Where you come from?“ a každý zdraví „Hallo". K výjezdu ze země potřebují povolení vlády, a i když ho dostanou, při kursu rupie (o něco míň než koruna), na cestu nemají. Běžný Ind se do ciziny nedostane, a tak jsou zvědaví. Zajímají se o všechno - podnebí, ekonomii, politiku, životní styl... Přitom cizinci na ulicích si s nimi většinou povídat nechtějí. A tak aspoň zdraví a snaží se s těmi pár slovy, která umí anglicky, navázat kontakt. To samozřejmě neznamená, že mnoho z nich by si rádo nevydělalo i nějaké peníze. To není na překážku. Ale popovídat si je většinou přední. Hlavně vesničtí lidé, kteří umí jen anglický pozdrav, jsou šťastní, mohou-li si „promluvit“. Potřásají si s vámi rukou, chtějí se vyfotit, darují vám květiny.

Indové nebývají tlustí, to jen někteří bohatí. Ženy se oblékají tradičně - sárí, nebo šaty a šifón (závoj). Někdy nosí šaty přes kalhoty, velmi zřídka jen kalhoty. Muži nosí nejčastěji kalhoty a košile. Jen chudí nebo ortodoxní nebo ti, kteří slouží jako turistické atrakce, nosí tradiční oděv. Ačkoliv chudí bývají špinaví, nosí látky pestrých barev - hlavně ženy. Indie je i ve své bídě pestrá... Barva turbanů nemá žádný význam, je otázkou vkusu či zvyku. Nosí je hinduisté a sikhové. Červená tečka na čele ženy znamená, že je vdaná. Jiné barvy a tečky na čelech mužů jsou znamením požehnání - přináší si je z chrámů.

Ženy v černém a často se závojem jsou muslimky, občas ale i křesťanky - ty někdy nosí vyšitý stříbrný kříž na zádech. Záchodky v Indii nejsou - kdo chce, prostě si stoupne nebo dřepne u nejbližší zdi - muži a děti, ženy se skrývají v meších uličkách. Pach moči je všude a podél stejných zdí žijí chudí, mezi hromádkami výkalů. Vedle těch šťastnějších stojí cyklorikša - pravidelný, ač malý výdělek. Cyklorikšové stále nabízejí své služby - jsou neodbytnější než žebráci a nejsou na tom o moc líp. Nedokážou pochopit, proč je odmítám - není zvykem, aby vyšší kasty (a bělochy řadí k vyšším kastám) chodily pěšky. Považují to za vlastní chybu.

Pořád odstrkuju ruce hladových dětí. Když jich kolem není moc, něco jim dám a uteču. Věčně odvracím hlavu a utíkám. Jsem unavena věčně říkat ne rikšům a žebrákům. Oni jsou přesto nadšení, hlavně děti, když jim jen odpovím na pozdrav. Jak se můžou usmívat? Žebráci nepoužívají násilí, ale staví se do cesty, věší na ruce (hlavně děti) a občas kradou (z kapes, tašek). Volají: „Rupí, rupí!“ a ukazují, že chtějí jídlo. Hubení a špinaví, často jsou mrzáci. Matky mrzačí vlastní děti - mrzák si snáz vydělá na živobytí. Jakmile dáte peníze jednomu, utrhnou vám ruce. Nechtějí se pustit, tahají vás za šaty, za ruce...

Na vesnici jsou ještě horší poměry než ve městech. Lidé umírají hlady a přitom řádí populační exploze. Rodina je nutností - hlavně pro chudé - starý člověk bez dětí, které by se o něj postaraly, brzy zemře. A úmrtnost je pořád vysoká. Neexistuje žádné sociální zabezpečení chudých, nemocných a dětí - ty trpí nejvíce. Do 14 let sice nesmí pracovat, ale 50 % z nich pracuje. Vláda to ví, ale nezasahuje. Děti jsou levná pracovní síla. Do školy se chodí od 5 let, ale školní docházka není povinná, a tak mnoho Indů v životě školu nenavštíví - kolem 50 % je jich negramotných. Organizace pro pomoc chudým, trpícím, nemocným jsou jen soukromé a je jich málo - je to nekonečná práce.

Taková je pravá tvář exotické Indie.

fotografie: autorka

Byla jste někdy v Indii? Chtěla byste se do ní podívat? Jezdíte s cestovními kancelářemi, nebo na vlastní pěst? Byla jste v podobně chudé zemi? Jak to na Vás působilo?

Reklama