Foto: Shutterstock
Fatfobie neboli strach z tuku má dvě základní roviny. V jedné z nich se jedná o chorobný strach i z drobného přibírání na váze. Jedinec postižený touto formou fóbie trpí nutkavými pocity potřeby se neustále kontrolovat a pečlivě regulovat svou váhu a úroveň tělesného tuku.
Ve své druhé rovině skrývá fatfobie strach a nenávist k lidem s nadváhou. Projevuje se diskriminací, shazováním, nevhodnými vtipy na účet dané osoby a také stereotypizováním – tlustý člověk je líný a nezdravý, hubený člověk je aktivní a kompletně zdravý.
Zkušenosti respondentů s nadváhou s fatfóbií
Aneta, 32 let
„Prošla jsem si oběma extrémy. Byla jsem aktivní fitness sportovkyně bez gramu tuku i tlustá holka. A můžu upřímně říct, že rozdíl v chování lidí k vám je skutečně markantní. Jakmile jste štíhlí, lidé s vámi mluví s nádechem úcty, nic není problém – vše pro vás zařídí a se vším pomohou. Ovšem jako baculatou mě kolikrát ani nepozdravili lidé, se kterými jsem se v minulosti dříve normálně bavila. Nejhorší moment nastal asi ve chvíli, kdy jsem v rámci terapie poruchy příjmu potravy měla po svém zaléčení vést besedu o stravování na základní škole. Ředitel si mě vzal stranou a řekl mi, že tedy rozhodně jako bývalá holka s poruchou příjmu potravy nevypadám a že jsem se pěkně vyjedla. Následně jsem byla svědkem toho, jak moje kolegyně s pro mě běžnou postavou (velikost 38) dostala výpověď z recepce fitness centra, protože prý „začala kynout“. Někdy tam jsem si začala uvědomovat, že fatfobie ve společnosti existuje a co více – je nebezpečná. Jednu výhodu to ale přece mělo. Dokonale jsem si protřídila lidi kolem sebe.“
Gabriela, 20 let
„Nemám nadváhu a ani jsem nikdy neměla – alespoň ne takovou, aby ji společnost považovala za problém, ale přesto se snažím aktivně ve své sociální bublině bojovat proti fatfobií. Připadá mi neuvěřitelné, že se kdokoliv pasuje do role člověka, který má právo hodnotit vzhled ostatních i bez toho, aby je dotyčný požádal o názor. Za zcela absurdní považuju názory, že lidé říkají tlustým jedincům hnusné věci proto, že obezita je nezdravá. Absolutně odmítám věřit tomu, že komukoliv z těch lidí jde o zdraví těch dotyčných – kolikrát zcela cizích lidí. Když si představíte člověka, který se narodí s dobrým metabolismem, nemá sklony k přibírání, ale nesportuje, jí ve fastfoodech, kouří, pije jen energetické drinky a hromadu kávy, tak nikoho ani nenapadne ho na první pohled posuzovat, zda je či není zdravý. Ovšem u tlustého člověka se každý cítí jako lékař a odborník na slovo vzatý.“
Denisa, 35 let
„Mám nadváhu asi patnáct kilo a nejvíce fatfobií pociťuji od mužů. Nemyslím teď skutečnost, že si muži primárně vybírají štíhlé dívky – to není fatfobie, to je preference a osobní vkus a ten je v pořádku – mluvím tu o tom, že například na pracovní rovině se často setkávám s tím, že muži (především nadřízení) dokáží respektovat jen ty ženy, se kterými by chtěli spát nebo které se jim líbí. Pokud tento faktor odpadá, dokáží se chovat nepříjemně. Například u nás v práci jsou všechny kolegyně štíhlé a rozdílný přístup stran vedení je patrný.“
Tereza, 41 let
„Obezita je bezesporu nemoc. Ovšem nemocný obezitou je v očích lékařů automaticky podřadný pacient. Naprosto všechno, co vás trápí totiž vyřeší zhubnutí na váze. Kvůli tomu mi například má bývala obvodní lékařka nechala zanedbat střevní onemocnění, protože jeho dlouhodobé příznaky stále připisovala jen nadváze.“
Radka, 28 let
„Nejhorší jsou fatfobní řeči štíhlých lidí. Takové ty věty typu: „Teda, ty máš odvahu, že si vezmeš kraťasy, to já bych nemohla.“ Lidi, zkuste pochopit, že i tlustí lidé mají právo užít si teplo a léto a nemusí se pařit v dlouhých kalhotách. A to, že vy máte špatný pocit z toho, že by se tlustý člověk mohl cítit dobře sám ve svém těle fakt není jeho problém, ale váš.“
Čtěte také:
- Současné ikony feminismu. I díky těmto ženám už není sprostým slovem
- A tou krátkou sukní myslí co? Aneb ženy, které nenávidí ženy
- Plnoštíhlé tvary mají zelenou! 5 tipů jak vyzdvihnout křivky a skrýt nedostatky
Zdroj: Autorka článku, respondenti redakce, Extrifit, TikTok Zolcaa, Hatefree culture
Nový komentář
Komentáře
Po přečtení většiny komentářů mám pocit, že jsou tlustí lidé opravdu diskriminováni.
Trpím fatfóbií po tom, co jsem se 2,5 roku starala o manželovu babičku, která si všechny svoje zdravotní problémy a konečnou invaliditu způsobila svojí rozežraností a celoživotní nadváhou. Endoprotéza kyčle už v 49! letech, na druhý kyčel nešla, až se kvůli tlouštcě a mizerné fyzické kondici stala neoperabilním pacientem. Z nadváhy vysoký tlak, z toho zelený zákal, slepota na jedno oko úplně a na druhém zbytky zraku. Z vysokého tlaku srdeční selhávání, zadržováni vody, otoky selého těla, kdy se voda tlačí ven z těla v podobě puchýřů na bércích. Posledních 20 let svého života proseděla ve svém bytě a pohybovala se jen na vozíku, vyvláčet někam 150kg po schodech nešlo. Takže když vidím tlustou mladou holku, mám sto chutí zatřást s ní a začít na ni řvát přestaň žrát ty krávo dřív, než si odděláš klouby a bude z tebe mrzák. Když k nadváze vidím ještě nožičky do X, kolení klouby jdoucí do zaklapnutí, jdou na mě mrákoty. Ti lidé si vůbec neuvědomují, jak moc si ubližují. Sama se vážím několikrát do týdne a snažím se udržet váhu 60kg, večer mám pár dkg nad 60, ráno 59 a něco. Když mám ráno 60, je to pro mě signál, že k večeři bude jen mozzarela a rajčata bez pečiva. Kdybych měla 61, zaměřím se na jídelníček víc a omezím sladké. Zatím mi stačí trochu se hýbat a nevečeřet kalorické bomby.
Opravdu bych nerada někoho diskriminovala, ale když si těch 150 kg sedne v MHD vedle vás, přeteče na vaše sedadlo, v létě je horko a nejede klima, no i když jede, tak to fakt nechcete.
Fatfobie, fakt jen fatfobie.
Fatfóbií netrpím, a jak kdo vypadá, je mi téměř jedno. Rozhodně to nepovažuji za charakterovu vadu, dokud mě tím někdo neobtěžuje, viz příklad. Mám momentálně téměř podváhu a občas slyším, že bych se měla pořádně najíst, hahaha, hrozně vtipné poznámky pro někoho nemocnou štítnou žlázou. Ale nikdo po mě nemůže chtít, abych říkala o ženách, které se při 140 kg oblečou do tenkých legín a crop topu, že jsou v tom krásné. Podle mě ne, ale jsou mi jedno. Nicméně, když jsem před lety letěla do Kodaně, a vedle mě v ekonomické třídě seděla paní, co měla obrovské, ale obrovské tělo, které přes boční opěradlo zabralo i část mého prostoru, a smrděla potem jak tchoř, tak jsem žádnou nevšímavou tolerancí netrpěla, a zdvořile jsem ji požádala, že já si chci sednout rovně. Byla z toho nepříjemná situace za asistence personálu. Já těhotná, ale ne tak moc, aby břicho někomu překáželo, paní nacpaná až ke mě. Jenže mě letenka stála také dost peněz a vzhledem k tomu, že paní po dobu letu snědla několik placených sendvičů, tak to byla spíše obezita z jídla než nemoc, pravděpodobně.
Inu, já třeba tlustá jsem. Bezesporu bych mohla a měla zhubnout tak 15 kg, a bylo by mi to jen ku prospěchu. Pokud si o mně někdo myslí, že jsem tlustá, má pravdu. Nevím, proč bych se měla urážet, je to prostě tak. Kraťasy si fakt nevezmu, neboť bych si připadala směšně. Sama sobě, jednoduše ty nožky holt nejsou na ukazování, mám doma zrcadlo a nějakej vkus a soudnost. Někdo to nemá, no tak se holt nemůže divit, že jiným lidem připadá komickej, když nebere v potaz tělesné míry a vymódí se, jako by byl šestnáctiletá dívčina útlá jako proutek. To si ale zavinil sám, netřeba za to obviňovat všechny kolem. Rozdíl v chování nepozoruju, lidi se ke mně chovají stejně, jako když jsem před 20 lety vážila 50 kg i s postelí. Možná je to proto, že si neprosazuju, že je normální být tlustý, že nestavím své parametry na veřejně odiv, a nevyžaduju, aby lidi kvůli mně bojovali s nějakou fatfóbií.
Já lituju obézní lidi. Upřímně. Mám sama lehounkou nadváhu, ale souměrnou postavu, takže nevypadám "tlustě". V okolí ale vidím slutečně morbidně obézní postavy a zvlášť v teplých dnech s nimi soucítím. Musí jim být hrozně. Kdyby měli na vybranou, jistě by byli raději štíhlí. Už jenom to, že musí dbát na zvýšenou hygienu, denně se možná několikrát převlékat! Nedávno ke mně přistoupila mladá paní, která seděla téměř přes dvě sedačky naráz. Ale co bylo pro mě nesnesitelné, tak její tělesný odér. Tajila jsem dech po celou cestu. Nevím, jestli si to uvědomovala, já nehnula brvou, ale toto je veliký problém a jestli jsou obézní lidé takto cítit třeba v zaměstnání, nedivím se, že je kolegové "neberou".