Eva Hrušková: Loutkoherectví se stalo mojí celoživotní láskou.

„Chtěla bych jednou na malou chvíli prožít co vídám ve spaní, nebe je modré a zámek je bílý, přede mnou princ se uklání...“ zpívá v jedné z našich nejkrásnějších pohádek půvabná Popelka Eva Hrušková, která v měsíci březnu oslaví narozeniny. U dámy se věk neprozrazuje, ale vězte, že půvabná je pořád - a princ, který se před ní uklání, se jmenuje Jan Přeučil.

 

Všichni vás vnímáme jako Popelku, vy jste mimo to ale také skvělou dabérkou, vynikající loutkoherečkou a zejména pak jednou z nerozlučné dvojice Eva Hrušková / Jan Přeučil. Vůbec si vás nedokážu představit odděleně. Všude jste spolu. Do společnosti chodíte spolu, do pořadů jste zváni spolu, společné máte i divadlo.
Jé... tak to jste mě opravdu potěšila, že nás takto vnímáte. My bydleli s Honzíkem a Štěpánkou ve stejném patře jednoho domu. Dokud však byli spolu, byl to pro mě partner Štěpánky a něco zcela tabu. Zdvořile jsme se pozdravili, a to bylo všechno. Spousta lidí nám to nevěří, ale lézt Štěpánce tzv. do zelí, to pro mě bylo opravdu něco zcela nemyslitelného. Pro mě byla Štěpánka Haničincová legendou a v životě bych si něco takového nedovolila. Až potom, když „odešla“, začal Honzík strašně moc pracovat, a jednou mě oslovil, jestli bychom neudělali nějaké společné představení pro děti. Já jsem v té době hrála divadlo jedné herečky (sama jsem hrála už od roku 1984), no a zrovna jsem vystupovala s představením Šípková Růženka. Navrhla jsem tedy, že bychom to mohli upravit pro dva. Oslovili jsme Jiřího Chalupu, který nám to napsal, Jaromír Klempíř složil hudbu a začali jsme zkoušet. Při zkouškách jsme se pak začali jeden druhému čím dál víc přibližovat a už to bylo.

To je stejně životní paradox, viďte? Neboť vaše první zkušenost před kamerou byla právě v pořadu Štěpánky Haničincové.
Je to paradox. Kde by mě napadlo, že jednou zaujmu životní místo mojí tolik zbožňované Štěpánky Haničincové nejenom pracovně, ale i po boku jejího manžela.

Kdy jste se s ní setkala prvně osobně? Za jakých okolností?
Když mi bylo deset let, vznikal v Československé televizi dětský pořad, který uváděla právě Štěpánka. Jmenoval se Hledáme písničky pro děti. Konkurz do tohoto pořadu byl i pro mimopražské děti, které umí zpívat. Já jsem tehdy zpívala v Lidové škole umění v Hradci Králové a na konkurz jsem se přihlásila. Na popud maminky jsem tehdy napsala Štěpánce dopis, který začínal slovy: „Milá Štěpánko, je mi deset let a jmenuji se Eva...“ Maminka mě donutila ten dopis asi ještě pětkrát přepsat, protože chtěla, aby byl krasopisný (smích). Podle dostupných údajů se tehdy konkurzu zúčastnilo 1200! dětí z celé republiky. Nakonec nás zůstalo jen šest. Dalších pět let jsem pak natáčela každého půl roku televizní písničky vedle takových zpěváků jako Eva Pilarová, Marta Kubišová, Václav Neckář, Waldemar Matuška aj.

Docházelo vám v tom věku, že jste mezi takovými hvězdami?
Ale to víte, že ano. Věděli jsme, co jsou to za osobnosti. Kluci například nejvíce milovali Milana Chladila, protože s tím byla vždy největší legrace. Já jsem zase odjakživa vzhlížela k Evě Pilarové.

Dostat se v pěvecké soutěži mezi prvních šest dětí v takovém počtu přihlášených, to chce opravdu talent a lásku ke zpěvu. Po kom ho máte?
Velkou osobností pro mě byla moje prababička, u které jsem bydlela, když jsem byla malá. To ona ve mně vypěstovala lásku ke zpěvu a písničkám. Já jsem se narodila v České Skalici a na dětství mám opravdu nádherné vzpomínky. Moje maminka mě měla velmi mladá, spolu s tatínkem zpívali s amatérským big bandem různě na plesech a na čajích, ale neměli kde bydlet. Měli pronajatý pouze jeden malý aranžérský ateliér, kde jsme všichni tři být nemohli, a tak mě dali k prababičce. Později, když dostali v Hradci Králové byt, si mě vzali zpátky. Když myslím na prababičku, vybavuje se mi jedna krásná vzpomínka. Ona vždycky po obědě, místo toho, aby mě dala spát, tak si mě posadila na klín a zpívala mi písničky. Takové ty staré a krásné. Každá ta písnička měla svůj příběh, bylo to jako pohádka. Ještě dnes si pamatuji Uhlířovu ženu anebo Osiřelo dítě, i když to by byla drsná pohádka.

Drsný je někdy i sám život. Kdo viděl vaši 13. komnatu, tuší, že mám na mysli nedobrovolný odchod vašeho tatínka.
Já to dlouho nemohla pochopit a měla jsem mu to za zlé, pak ale po nějakém čase udělal to samé jeden velmi dobrý člověk, kterého jsem si moc vážila a obdivovala ho, a já si tehdy uvědomila, že to asi nebude zbabělost, ale velmi silné vnitřní přesvědčení a rozhodnutí. To mi ostatně později potvrdil i herec Vlastimil Brodský, když jsem se s ním na toto téma bavila.

To vám upřímně závidím, že jste měla možnost poznat tohoto báječného herce osobně.
To bylo v roce 1996, na křtu našeho CD Popelka (písničky z pohádky), kde nám pan Brodský dělal kmotra. Tehdy jsem ho ale poznala jen tak letmo. Pak krátce na to, na Vánoce, přesně na Štědrý den, najednou v deset hodin ráno zazvonil telefon a ve sluchátku se ozvalo oním nezaměnitelným hlasem: „Dobrý den, tady Brodský, Vy jste chtěla po mně něco podepsat?“ A já na to: „Ano, knížku jsem prosila po Vás podepsat.“ A on: „ A kdy by se Vám to hodilo?“ Načež jsem mu odpověděla, že kdykoliv. No a on na to: „Třeba teď?“ Já zůstala jako opařená, rychle jsem zorganizovala rodinu, tehdy jsem ještě byla s dětmi sama, ale byla u mě moje sestra, vzala jsem pod paži knížku a běžela za panem Brodským. Bylo to úžasné setkání! Nikdy na něj nezapomenu. Naučil mě pít zelený čaj a dlouho jsme si povídali. A právě tehdy jsem mu řekla i to o mém tatínkovi. On se tak na mě podíval a řekl: „Víte, já myslím, že v životě chlapa se prostě najednou objeví chvíle, že už nechce dál.“ A vidíte, pár let na to se ta chvíle objevila i u něj.

To jsou moc smutné vzpomínky. Pojďme raději k něčemu veselejšímu. Jen tak letmo jsme zmínily Popelku. Pojďme se k ní vrátit. Jak jste přišla k této krásné roli?
Když jsem se spolu s rodiči přestěhovala do Hradce Králové, dochodila jsem školu a pak pokračovala na tamním gymnáziu. Už během studia jsem natočila dvě pohádky, kde jsem hrála princezny, byla jsem známá z předchozího působení z pořadu Hledáme písničky pro děti. Ten pořad režírovala Vlasta Janečková a právě ona mi pak přímo nabídla i roli Popelky.

V pohádce jste jako panenka, neskutečně půvabná a roztomilá. Poupátko, které hrálo vedle takové růže, jakou byla třeba Dana Medřická. Jaká byla „macecha“?
Macecha byla skvělá. Dana Medřická byla totiž ve skutečnosti úplně jiná než působila ve většině svých rolí. Měla úžasný smysl pro humor. Pořád vyprávěla nějaké historky, jak byla nějaká pauzička, tak už to jelo. A nejvíce hlavně o malém Vašíkovi (Václav Vydra ml., pozn. red.). On byl jejím vymodleným dítětem. Moc ráda na ni vzpomínám. Stejně tak na pana Ladislava Peška, Jana Třísku, Ilju Prachaře i prince Jiřího Štědroně. Všichni, kdo v té pohádce hráli, byli moc fajn.

Proč jste pak po Popelce nepokračovala v herectví dál?
Protože mělo přijít něco, co mě bavilo víc a co se stalo mou celoživotní láskou. Loutkoherectví. Já jsem sice dělala po maturitě zkoušky na DAMU, ale nevzali mě. Mně to pak bylo i nějak jedno, ale chtěla jsem být za velmi chytrou, a tak jsem podala ještě přihlášku na Dějiny umění a dějiny divadla. Tam mě „naštěstí“ také nevzali, poněvadž si neumím představit, že bych dnes seděla někde v muzeu (smích). Na gymnáziu jsem chodila do třídy s Honzou Dvořákem, jehož tatínek byl ředitelem loutkového divadla DRAK v Hradci Králové. Ten mi pak nabídl, jestli bych nechtěla být u nich elévkou. Strávila jsem tam krásný rok. Bylo mi 18 let a tehdy jsem přišla na chuť loutkám! Znovu jsem tedy podala přihlášku na DAMU, tentokrát na katedru loutkového herectví, kam jsem se dostala. Byly tam nádherné obory: maňásci, javajky, marionety. K tomu samozřejmě i spousta pohybovek a také teorie. Na maňásky jsme měli Josefa Pehra, bývalého manžela Ljuby Skořepové. Byl to velmi šarmantní člověk s velkým smyslem pro humor.

Pak jste hrála v Divadle Bez opony, což byl soubor na volné noze, účinkovala v rozhlasových pohádkách, ale prý jste také učila na lidové škole umění malé děti herectví?
Ano, to bylo také velmi zajímavé. Dostala jsem tam totiž, tehdy se tomu říkalo - experiment. To znamená děti, které ještě nechodily do školy, předškoláky. Tenkrát ke mně přišel i malý Pavlík Klusák, dnes výborný hudební kritik, jehož maminka je skvělá rozhlasová redaktorka Jana Klusáková, která se mnou shodou okolností točila i moji 13. komnatu. Je stejně zajímavé, jak jsou lidé propojeni a setkávají se za různých situací jinak a znovu.

Když se řeknou Kuřátka - úspěšný televizní pořad pro děti.
To mám i po létech takový trošku pocit křivdy. Kuřátka jsem uváděla tři roky, střídala jsem se se Štěpánkou, která pak pořad opustila. Jednalo se o přímý přenos, na který se musel člověk opravdu vždy důkladně připravit. Jednoho dne tam přišla Dáda Patrasová. Dodnes si pamatuji, jakou měla trému a já jí říkala, ať se nebojí, že je to moc prima a určitě ji to začne bavit. Nějaký čas jsme se spolu střídaly a pak už tam zůstala jenom ona. Nechci se k tomu více vyjadřovat.

Ve volných chvílích účinkujete také v dabingu. Stále dětský hlásek jako by vás už rovnou předurčil převážně k animovaným seriálům. Je některý dabing, který byl těžší než ostatní?
Je. 52dílný francouzský seriál Milla a tisíce příběhů, kde jsem dabovala hlavní roli holčičky, která mluvila snad rychleji než Louis de Funes, to bylo teda něco (smích). A teď připravujeme Mikulášovy patálie, to je taky pěkná legrace.

Minulý měsíc jste při příležitosti oslav narozenin pana Přeučila rovnou slavili také deset let od založení vašeho společného divadla. Vzpomenete si ještě na první představení?
Samozřejmě. Byla to Šípková Růženka, kterou vlastně hrajeme dodnes. Poté jsme udělali několik představení zaměřených na dějiny, inspirované českými pověstmi. Jiří Chalupa pro nás napsal tři velmi humorná představení, v hlavní roli s Aloisem Jiráskem. Děti z divadla odcházejí rozezpívané a s pocitem, že dějiny nemusí být v žádném případě nuda. Paní učitelky nám zase říkají, že naše představení krásně doplňují výuku na prvním stupni. A i to bylo naším záměrem. Jinak poslední premiérou je pohádka Čert & Káča, s nádhernými písničkami Zdeňka Bartáka. Také má důležité poslání, ale to neprozradím, přijďte se podívat.

Nehrajete jenom v Praze, hodně jezdíte i po českých a moravských městech a městečkách. Řekněte mi, je těžké zaujmout dětské diváky?
Při každém představení je nejdůležitější, abyste už na začátku návazali kontakt s publikem. Přiznávám, že ne vždy to bývá jednoduché. Já mám děti moc ráda, je to milé a vděčné publikum, co však nemám ráda (a co je poslední dobou jakýmsi trendem) je to, že na vystoupení chodí čím dál častěji rodiče s dětmi, které jsou ještě úplně malinké, a tomu představení vůbec nerozumí. Je jim třeba teprve rok, dva. Je to naprostý nesmysl a rodiče by si to měli uvědomit. Ty děti se tam nudí, nedokážou celou dobu sedět na místě a ruší pak i ostatní. Nehledě na to, že i ta maminka nebo babička jsou z takového dítěte vystresované a celé představení je tím pak poznamenáno.

Vy sama jste maminkou tří dětí. Tří synů. Co dělají? Věnuji se také herectví nebo loutkoherectví?
Nejstarší Zdeněk (Rohlíček) hraje v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Naposledy ho mohli vidět i diváci České televize v záznamu představení Antonína Procházky Ve státním zájmu. Vojta (také Rohlíček) studuje na ČVUT na dopravní fakultě. Chce se věnovat železniční dopravě. A nejmladší Pavel se připravuje na maturitu a pak na zkoušky na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku.

Za necelý týden budete mít narozeniny. Přeji vám hodně štěstí, zdraví a spokojenosti... a ať se vám daří co nejlépe - i bez kouzelných oříšků.

Krátké seznámení

• Eva Hrušková se narodila 27. března 1952 v České Skalici.
• Z předchozích manželství má tři syny, Zdeňka, Vojtu a Pavla.
• V současné době žije s hereckým partnerem Janem Přeučilem, se kterým vlastní Divadlo Evy Hruškové & Jana Přeučila.

foto z archivu Evy Hruškové