Zajímavý příběh dorazil do redakce od čtenářky Evy B. Je sice trochu delší, ale životní zkušenost, kterou v něm popisuje, jistě poznalo více žen. Přečtěte si, jak alkohol zničil rodinu a dal dohromady dvě opuštěné duše...

alkoholik

Následující příběh si jistě prožilo více žen. Také váš muž pije a slibuje, že toho nechá? Poučte se z příběhu paní Evy B.

Eva B.: Můj život s alkoholikem

Příroda ke mně nebyla zrovna štědrá. Od puberty mám nějaké to kilo navíc, a když mají kamarádky hodnotit můj obličej, většinou končí u obligátního „ale máš moc krásné oči“. Když jsem na ty krásné oči uhnala Mirka, mé štěstí neznalo mezí. Pravda, nebyl to žádný myslitel, ale měl mě rád a já se už chtěla usadit a mít rodinu. Z čekání na krásného prince jsem už vyrostla a skoro třicetiletá ženská si nemůže vybírat.

Po roce následovala svatba, na které se Mirek příšerně opil. Když jsem mu o svatební noci pomáhala do schodů a namísto erotických radovánek hlídala u dveří záchoda, ještě jsem se tomu smála. Konečně, já pít nemohla, Petra se měla narodit za čtyři měsíce.

Jenže příležitost pít na radost, na žal, a nebo proto, že není co jiného, si Mirek našel vždycky. Tu jsem ho omlouvala stresem, tu faktem, že jeho žena vypadá jako dodávka. Poprvé jsem si opravdu poplakala, až když přišel do porodnice úplně namol a sestřičky ho ke mně odmítly pustit. Celou scénu jsem zaspala, ale ráno jsem našla na prahu rozšlapané karafiáty a přičinlivé sousedky mi rády posloužily širokou škálou zpřesňujících detailů. Co by také neposloužily? Jejich manželé byli voňaví, elegantní a... střízliví.

Doma mě čekalo další překvapení. Slíbený odvoz se nekonal, Mirek seděl v křesle a byl úplně pod obraz. Důvod? Vyhodili ho z práce. Nespravedlivě - samozřejmě.

Tím nám nastaly krušné časy. Manžílek žádnou práci nedokázal najít a nad vodou nás drželi jen rodiče a mé příležitostné přivýdělky. Manželství šlo definitivně ke dnu. Přestali jsme spolu komunikovat a byt se rozdělil na jakési „sféry vlivu“, kdy obývák byl Mirkův a já a Petra jsme tam neměly přístup. Stejně tak se v ledničce náhle objevilo „jeho“ jídlo, které stálo vedle „našeho jídla“ v červeném umělohmotném košíku. Asi netřeba dodávat, že většina tohoto „jídla“ byla tekutá.

Věděla jsem, že musím něco udělat, a stejně tak jsem věděla, že pokud manželství nezachrání druhé dítě, tak už nic.

Zpráva, že čekám Mirečka, Mirka opravdu dojala. Se slzami v očích mi přísahal, že už nebude pít a najde si práci. Nenáviděný červený košík z ledničky konečně zmizel a den nato vzal Mirek Peťu do zoo a druhý den na přehradu. Z přehrady se ale vrátili až k půlnoci. Petra byla úplně zmrzlá, měla oteklé oči a natržený svetřík. Tatínek samozřejmě nic nevysvětlil, protože vůbec nebyl schopen mluvit. Jen se svalil do postele a usnul, polobotky jsem mu už musela zout já.

Vše začalo nanovo jen s tím, že tentokrát jsem těhotenství snášela špatně a navíc jsem měla doma malé dítě. Jednoho dne mi došly síly a já se vrátila k mamince.

Rodiče byli skvělí. Nikoho nesoudili, nikoho nekritizovali a já se jako malá holčička vybrečela mamince na klíně a tatínkem nechala vyvést do divadla. Když jsem pro rostoucí bříško nebyla schopná projít uličku, smáli jsme se tomu jako malé děti.

V porodnici jsem tentokrát byla mnohem déle, ale rodiče mě opečovávali a já si připadalo jako školačka s chřipkou. Když se narodil Mireček, přišel Mirek s obrovskou kyticí. Byl elegantní, voňavý a sliboval hory, doly. Našel prý práci, zařídil Mirečkovi dětský pokojíček. Vše už bude jiné, změnil se, vše mi vynahradí. Se slzami v očích jsme si padli do náručí a můj maličký synáček spokojeně usnul, snad proto, že rodina byla znovu pohromadě.

To ale také bylo naposled, co mrňousek spokojeně spinkal. Tak jako byla Petra tiché a neustále spící miminko, tak byl Mireček malý křikloun. Hlasivky i plíce měl evidentně zdravé a trénoval je denně hodiny a hodiny. Vůbec jsem nespala a i z klidné Petry se vlivem nedostatku spánku stávala ukňouraná a protivná holčička. Začala pospávat ve školce a jedna teta z mateřinky k nám dokonce poslala sociálku. (Dlužno podotknout, že u nás sociální pracovnice dlouho nevydržela, decibely mladého pána totiž zvládal málokdo.)

Mirek zase přišel o práci a briskně to zdůvodnil tím, že ho zmáhá řvoucí dítě. Já to mám jednoduché, celý den se povaluji doma a nic nedělám. On ale jako vždy vše odnese. Tehdy poprvé mi řekl, že bych měla s tím dítětem „něco udělat“.

Příšerně jsme se pohádali a já na něj poprvé opravdu křičela. Na závěr hádky na mě zařval, že by syna nejraději utopil, a když jsem mu řekla, že mluví jako stvůra, silně mě udeřil do tváře.

Tak nějak jsem doufala, že to byla krajní mez a exces, který se už nebude opakovat, ale opak byl pravdou. Mirek pil víc a víc, a kdykoli se pořádně opil, tak mě zmlátil. Když se jednou jeho vztek obrátil i proti Petře, sbalila jsem si věci, a zatímco se opíjel v hospodě, ho opustila.

Přístřeší mi zase poskytli milovaní rodiče, s jejich pomocí jsem si také podala žádost o rozvod. Mirek si pro mě sice několikrát přišel, ale tatínek ho nepustil dál.

Našla jsem si práci na částečný úvazek a zase se vrátila ke krejčovině. Jednoho večera jsem se vrátila opravdu nesmírně unavená po modelování velmi náročných korzetových šatů a doma mě čekali rodiče s potutelnými úsměvy. Prý mám návštěvu. Nechtěla jsem nikoho vidět, ale vzkázat do kuchyně, že jsem ztahaná, mi bylo trapné. Vstoupila jsem tedy s tím, že se záhy omluvím a půjdu spát.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem za stolem uviděla svoji kamarádku z dětství Evu. Byly jsme nerozlučné, jedno tělo jedna duše, ale osud nás každou zavál jinak a kontakt se smrskl na pohlednici k Vánocům. Teď tu seděla, unavená, shrbená a jaksi šedá, jen oči zůstaly stejné. Neměla jsem moc chuť mluvit, ale ani jsem nemusela. Eva začala sama.

S překvapením jsem z jejích úst vyslechla příběh vlastního života. Vdavky, alkohol, rozvod, matka samoživitelka s milovaným dítětem, která přespává po kamarádkách...

Té noci jsem nešla spát vůbec a nad ránem jsem měla pocit, jako kdybychom se nikdy nerozloučily. Druhý den jsem šla navštívit Evinu Aničku a do týdne už byly naše děti nejlepšími kamarády. Založily si tajný klub „Černí mustangové“ a zřídily si tajnou skrýš ve velkém křoví hned vedle parku.

Moji rodiče nakonec našli poměrně velký a překvapivě laciný byt, do kterého jsme se s Evou nastěhovaly, a zavedly tak domácnost u Evy a Evy. Obě pracujeme na zkrácený úvazek, já navíc šiji doma, v hlídání dětí se střídáme. Po večerech si přivyděláváme prodejem šperků ze skleněných perliček a, i když si nežijeme nijak nad poměry, mohu směle říci, že se nám daří dobře. Ty klidné večery, kdy si pustíme televizi, uvaříme čaj a na stole se lesknou barevné korálky, bych za nic na světě nevyměnila.

I když, možná bude vše záhy jinak, čím dál tím častěji se u nás totiž objevuje jistý pan inženýr. Co se mě týká, tak já si počkám. Kdo ví, třeba mi mé krásné oči tentokrát přinesou štěstí. V tomhle jsem věčná optimistka.

Eva B.

Čtěte také...