Snila o tom, že se stane učitelkou, ale osud rozhodl jinak a ona se proslavila v jiné branži. Narodila se v roce 1864 v Pensylvánii a vypadalo to, že prožije celkem bezstarostné dětství. Otec sice začínal jako dělník, ale později se věnoval obchodu a dotáhl to až na soudce. Jenže zemřel, když bylo Elizabeth šest let. Protože měl celkem ze dvou manželství patnáct dětí (Elizabeth byla třináctá v pořadí), na nějaké dědictví to nevypadalo. Matka se tedy znovu vdala, ale tentokrát šlápla notně vedle. Z nového manžela se vyklubal notorický pijan a násilník, a tak jí nezbylo, než se s ním rozvést.

65670d1dd5e7cobrazek.jpg
Foto: Elizabeth Jane Cochranová alias Nellie Bly
H. J. Myers, photographer, Public domain, via Wikimedia Commons

Elizabeth sice začala studovat, ale protože musela rodina šetřit každou korunu, byla donucena studia brzy ukončit. Měla literární nadání, a tak začala psát do novin. K této práci se prý dostala zajímavým způsobem. Rozlítil ji totiž sexistický článek s názvem „K čemu jsou dívky dobré“, který vyšel v Pittsburgh Dispatch. Podle něj se dívky a ženy hodily pouze k udržování rodinného krbu a rození dětí. Elizabeth na to zareagovala dopisem, v němž si nebrala servítky a který podepsala Lonely Orphan Girl (tedy osamělý sirotek). Šéfredaktor George Madden byl její reakcí ohromen, dopis nejen zveřejnil, ale hned po ní začal pátrat. Když se mu představila, nabídl jí práci ve svých novinách. Z ochranných důvodů bylo tehdy zvykem psát pod pseudonymem, a tak od této chvíle známe Elisabeth jako Nellie Bly -  podle názvu jedné populární afroamerické „odrhovačky“.

65670edd460a7obrazek.jpg
Foto: Novinářka a cestovatelka Nellie Bly
Historical and Public Figures Collection, Public domain, via Wikimedia Commons

Okamžitě na sebe upozornila sérií článků o nesnadném životě dělníků v místní konzervárně. Jenže její kritické texty se nelíbily továrníkům, a tak byla přeřazena do neškodné rubriky o módě, společnosti a zahradničení. A to se zase nelíbilo jí. Odjela tedy do Mexika, kde strávila půl roku jako zahraniční zpravodajka. Za kritiku tehdejší diktátorské vlády jí hrozilo dokonce vězení, a tak byla nucena z Mexika uprchnout.

Psát ale znovu o módě? To raději sbalila kufry a zamířila hledat štěstí do New Yorku. Jenže to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak si malovala. Marně hledala práci v několika newyorských redakcích, o ženy-redaktorky zájem nebyl. Nakonec uspěla až po čtyřech měsících v kanceláři Josepha Pulitzera a jeho listu New York World. Dostala tajný úkol - infiltrovat se do ženského blázince a popsat tamní praktiky.

65670bb017090obrazek.jpg
Foto: Ústav pro choromyslné ženy na Blackwellově ostrově
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Přistupovala k tomu víc než zodpovědně. Doma před zrcadlem si nacvičovala nepříčetné výrazy a různé grimasy, ačkoli se nikdy s žádným duševně chorým člověkem nepotkala. Dokonce se přestala mýt a čistit si zuby. Přesto stále pochybovala o tom, zda se jí podaří delikátní úkol splnit.
Nakonec se jako Nelly Brown nechala nejdříve zapsat do ženské ubytovny. Tady sehrála tak „šílenou“ etudu, že na ni museli přivolat policii. Uznali ji za dementní a odvezli do ženského ústavu pro choromyslné - Women's Lunatic Asylum na Blackwell's Island. Experiment mohl začít. Skutečnost byla ale ještě horší, než předpokládala. Chování personálu bylo brutální a přímo nelidské. Ženy byly pravidelně bity, ty obzvláště nebezpečné byly přivazovány k posteli. Neměly dostatečné oblečení, takže se stále třásly zimou, otřesné bylo jídlo a ještě horší hygiena. Tu představovaly kbelíky s ledovou vodou, které dozorkyně nalévaly na pacientky. Zážitek, byť jen desetidenní, Nellie poznamenal do konce života. Její reportáž, stejně jako později kniha Deset dnů v šíleném domě, vyvolala senzaci a Nellie přinesla trvalou slávu. Především ale přispěla k tomu, že se o tuto problematiku konečně začala zajímat jak veřejnost, tak i soud, který se nakonec zasloužil o zlepšení podmínek pro duševně choré.

V roce 1888 Nellie navrhla v redakci New York World, že podnikne cestu kolem světa podle knihy Julese Vernea Cesta kolem světa za osmdesát dní. Dobrodružnou cestu, dlouhou 24 898 mil (40 070 kilometrů), na níž se setkala v Amiens i s autorem knihy, nakonec zvládla za rekordních 72 dní, 6 hodin a 11 minut. Světový rekord ale držela jen několik měsíců, brzy ji překonal cestovatel Francis Train, kterému cesta trvala 67 dní.

656709ca5f6fcblobid0.jpg
Foto: Stolní hra ,,Cesta kolem světa za dvaasedmdesát dní " inspirovaná výpravou Nelly Bly. 1910
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

V roce 1895 se jedenatřicetiletá Nellie provdala za milionáře Roberta Seamana, kterému bylo 73 let. Kvůli jeho špatnému zdraví opustila žurnalistiku a nahradila manžela v čele jeho společnosti, která vyráběla ocelové nádoby. A opět byla úspěšná. Podařilo se jí pod jménem Elizabeth Cochrane Seaman dokonce získat dva americké patenty - na novou plechovku na mléko a na stohovací popelnici. Po manželově smrti v roce 1904 vedla firmu jako model sociální péče. Zaměstnancům poskytovala zdravotní výhody a nechala pro ně postavit rekreační zařízení. Vděku se však nedočkala a nakonec díky zpronevěře ze strany manažera továrny firma zbankrotovala a Nellie přišla o všechno.

65672736aabcfobrazek.jpg
Foto: Patent plechovky na mléko
Nelly Bly (using her marital name on the documents), Public domain, via Wikimedia Commons

Za první světové války se opět vrátila k žurnalistice a byla jednu z prvních, co navštívila válečnou zónu mezi Srbskem a Rakouskem. Dokonce tam byla zatčena, protože ji považovali za britskou špiónku. Zemřela na zápal plic v lednu 1922 ve věku nedožitých 58 let…

Zdroje info: Women & American Stories, Wikipedia-en, American Essence

V seriálu o zajímavých ženách jste si u nás mohli také přečíst: