Foto:Youtube

Narodila se v roce 1847 jako Alžběta Pechová, předposlední z osmi dětí Andrease Pecha, majitele malé řemeslnické firmy s dvanácti zaměstnanci. Když Alžbětin tatínek ovdověl, měl už tři děti, a tak hledal především ženu, která by se mu bez problémů dokázala o děti i domácnost postarat. A právě taková byla Alžbětina maminka Dorota. Tu poslali v 19 letech její rodiče do Prahy, aby se tu vycvičila v domácích pracích. Dorota byla šikovná, a tak s ní byla její paní velice spokojená. V domě, kde sloužila, se seznámila se zručným vdovcem, který tu byl najat coby lakýrník. Ten se do ní už při prvním setkání zamiloval.

Z tohoto manželství se narodilo dalších pět dětí, dva synové a tři dcery. Poslední holčička už ovšem coby pohrobek měsíc po smrti tatínka, který zemřel v roce 1850 na choleru. Alžbětce byly pouhé tři roky, takže si na tatínka moc nepamatovala. Pro její maminku ale nastaly krušné časy. Uživit takovou rodinu nebylo snadné, dokonce ze smutku vážně onemocněla. Naštěstí se ale po čase uzdravila a bylo pro ni velkou úlevou, že tři nejstarší nevlastní děti se osamostatnily.
Nakonec se jí podařilo všechny děti řádně vychovat. Vedla je ke skromnosti a zodpovědnosti. Ač neměla prakticky valné vzdělání, milovala českou literaturu, měla velkou slabost pro divadlo a krásně malovala. Byla na svou dobu docela moderní, protože uznávala tělesný pohyb, a to i pro dívky, ačkoli tehdejší lékaři se ke sportování dívek stavěli skepticky. Doma svým dětem nechala v pokoji dokonce naistalovat hrazdu.

Především ale kladla důraz na vzdělání, a to nejen pro své syny. I dcery nechala zapsat do soukromého dívčího vzdělávacího ústavu manželů Svobodových. Jenže Alžbětka se v mnoha hodinách nudila, protože číst a počítat uměla dávno předtím.  Co ji ale ve škole skutečně nebavilo, byly ruční práce – u nich doslova trpěla! Na této škole se zrodila polovina jejího budoucího literárního pseudonymu. Pan ředitel Svoboda ji místo Alžběto oslovoval česky Eliško. Literárně toto jméno poprvé použila v roce 1863 a připojila příjmení Krásnohorská podle Krásné Hory, rodiště jejího otce. Tak se vlastně zrodil její literární pseudonym, který začala později používat.

Když bylo Elišce 12 let, vzkázala mamince paní učitelka Svobodová, že nemá smysl, aby Eliška dál navštěvovala tuto školu, protože už všechno umí. Proto ji matka zapsala do ústavu ručních prací – nejspíš proto, že toto jí zrovna nešlo. Pro ni to bylo veliké trápení, a tak uvítala nabídku paní Svobodové, aby se do jejich ústavu vrátila, ne ovšem jako žákyně, ale jako učitelka francouzštiny a ručních prací (které tolik nesnášela). Vyučovala nejmladší dívky. Kromě honoráře 4 zlatek měsíčně mohla Eliška zdarma navštěvovat hodiny zpěvu a hudební teorie na Žofínské akademii. To bylo pro ni největší lákadlo.

Po roce ale Eliščino učitelování za nevyjasněných okolností skončilo, a stejně tak hodiny na Žofínské akademii, protože i tam naznali, že na takové schopné žáky tu nejsou připraveni. Bohužel maminka neměla peníze, aby Elišce zaplatila další hudební vzdělání stejně jako svým synům, z nichž jeden se stal dokonce klavíristou a hudebním skladatelem.

Eliščin život výrazně ovlivnilo setkání s Bedřichem Smetanou. Poprvé to bylo v roce 1862, když zpívala ve sboru na Žofínském ostrově. O dva roky později se už stala Smetanovou libretistkou.
V patnácti letech se prostřednictvím svých kamarádek – neteří F. L. Riegra - ocitla ve „velké společnosti“. Byla pozvána na domácí ples Riegrových do jejich Mac Nevenova paláce v dnešní Palackého ulici. Zde byla představena intelektuální smetánce té doby. Poznala stařičkého Františka Palackého či Jana Evangelistu Purkyně, tančila s Vítězslavem Hálkem, který ji představil Karolině Světlé. Tehdy už měla Eliška za sebou nesmělé veršování, nejdříve německy, pak ale začala psát básně česky.

Vítězslav Hálek i Karolina Světlá ji přesvědčili, že má talent a že se musí stát spisovatelkou. Právě na tomto plese začalo mnohaleté přátelství s Karolinou Světlou, která si už tam vyžádala její básničky. Ty byly poprvé publikovány v časopise Lumír, který redigoval Vítězslav Hálek. Eliška nechtěla použít své původní jméno, ale už dříve vymyšlený pseudonym. A tak se zrodila nová hvězda českého literárního nebe Eliška Krásnohorská.

Bohužel právě v této době se u Elišky začaly projevovat první známky nemoci, která ji už provázela po zbytek života a kvůli které se nevdala a neměla děti, protože se obávala dědičnosti. Byla to revmatoidní artritida. Díky Karolině Světlé se stala Eliška v roce 1875 redaktorkou Ženských listů, kde pracovala dlouhých pětatřicet let až do roku 1910. Sedmdesátá léta 19. století byla dobou, kdy vznikaly nejrůznější spolky. Jeden takový, který měl podpořit rodící se ženské emancipační hnutí, založila v roce 1871 Karolina Světlá pod názvem Ženský výrobní spolek český.
Jedním z jeho cílů byla snaha umožnit dívkám vzdělání stejně kvalitní, jaké se dostávalo chlapcům. Spolek, jehož starostkou se později stala Eliška Krásnohorská, zřídil Obchodní a průmyslovou školu. To ale nebyla typická střední škola, umožňující klasické středoškolské vzdělání, jak by se z názvu mohlo zdát. Byly to spíše jakési krátkodobé kurzy, kde se vyučovaly nejen klasické předměty, ale také praktické činnosti jako bylo účetnictví, ruční práce či péče o nemocné. Eliška ale měla o školství pro dívky naprosto jinou představu.

Měla to být škola s vyučovacím jazykem českým, obdoba chlapeckého gymnázia, po jejímž studiu zakončeném maturitou by mohly dívky pokračovat na vysoké škole. Je pravda, že s podobnou myšlenkou u nás přišli už dříve tři čeští profesoři, ale bez úspěchu. Jejich pokus nevyšel, ke studiu se přihlásily pouze dvě dívky.
Elišce trvalo uskutečnit tento svůj sen dlouhých šestnáct let! Nejdříve za pomoci právníka musela založit spolek, který by tuto školu ze svého fondu financoval. Nazvala ho Minerva podle římské bohyně řemesel, umění, moudrosti a války. Druhým zdrojem financí mělo být školné.

Eliška narážela na obrovské problémy a nesouhlas i z řad českých vlastenců či politiků. Proti byl například i F. L. Rieger nebo bratři Grégrové. Nejvíce ji mrzelo, že pochopení neměl ani Alois Jirásek, sám otec pěti dcer, když za ním přišla pro podpis na petici pro založení gymnázia. Navzdory všemu se Eliška nevzdala a dívčí gymnázium, které rovněž nazvala Minerva, spatřilo světlo světa v roce 1890.
Bylo to nejen první vzdělávací zařízení tohoto typu v Praze i Čechách, ale také v tehdejším Rakousko-Uhersku! Studium bylo čtyřleté a bylo určeno dívkám od 14 do 20 let. Ty byly přijímány na základě vysvědčení z předchozích škol. Během studia, před nímž bylo nutné absolvovat roční přípravku, musely dívky prakticky zvládnout to, co hoši na osmiletých gymnáziích.

Úspěch byl obrovský. Přihlásilo se 51 dívek, z nichž plné školné platilo 22 dívek, poloviční 24 dívek a zbytek byl od poplatku osvobozen. V roce 1895 prvních osmnáct odmaturovalo, zatím ovšem na chlapeckém akademickém gymnáziu. Minerva neměla totiž status státní školy, ale i to se brzy změnilo.
To byl ale teprve začátek. Eliška Krásnohorská měla před sebou další úkol – a to umožnit absolventkách studovat na českých vysokých školách – zpočátku alespoň na filozofické a lékařské fakultě. Tyto fakulty zvolila záměrně, protože výchova i pečování patřilo mezi nejpřirozenější ženské aktivity. Bohužel ani toho nedosáhla okamžitě. Její požadavek ministerstvo v roce 1895 odmítlo, a tak mnohé studentky odešly do zahraničí, kde diskriminace neexistovala. Na filozofické fakultě směly dívky studovat od roku 1897 a na lékařské od roku 1900.

Další svůj emancipační boj zaměřila Eliška na zrovnoprávnění žen-učitelek, které dostávaly 80 % platu učitelů mužů. Nadále však platil tzv. učitelský celibát, který byl zrušen až v roce 1919. Při všech těchto svých náročných aktivitách nezapomínala Eliška též na psaní a překlady. V našem povědomí je ale známá především jako libretistka oper Bedřicha Smetany (byla to pro ni taková čest, že odmítla honoráře), Zdeňka Fibicha a Karla Bendla, nám dnes neznámého skladatele, který byl ve své době stejně populární jako Bedřich Smetana či Antonín Dvořák.

Zvládala toho opravdu hodně, když zvážíme, jak těžce nemocná byla prakticky už od mládí. Ke konci života už pro bolesti rukou nemohla vůbec psát, pro bolesti nohou se pohybovat. A zdravotní problémy se stále přidávaly - musela též například podstoupit operaci šedého zákalu. Svět pozorovala z okna svého bytu sedící na invalidním vozíku.

Za jejího života se jí dostalo mnoha ocenění. Již císař František Josef I. ji vyznamenal zlatým záslužným křížem, město Praha ji odměnilo stříbrnou medailí za občanské zásluhy. Největšího ocenění se jí dostalo v roce 1922. Jako první žena v historii obdržela čestný doktorát Karlovy univerzity a T. G. Masaryk ji jmenoval řádnou členkou Československé akademie věd a umění.
Prožila opravdu hodnotný život, který se uzavřel v roce 1926.


Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama