Dobrý den, posílám příspěvek k dnešnímu tématu. S přáním pěkného dne.

Ač jsem žena, myslím si, že na tom s mapami nejsem až tak špatně. Pravda, ze slepých map jsem mívala strašné známky.

Také když mám jednou za čas navigovat manžela, tak i přes vysvětlení a podrobný nákres ve vytištěné mapě jsem schopná tak 2-3x (maximálně!) poplést směr. Ale také kolem sebe vidím lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř.

Takovým byl i náš třídní učitel na základní škole. Výlety s ním byly nezapomenutelné a dodnes si se spolužáky pamatujeme, že tehdy na tom výletě ztratil dvě spolužačky i s učitelkou, na jiném výletě do autobusu dovedl jen polovinu žáčků, ... :)

A dodnes také vidím to rozcestí. Tehdy nás zanechal v malé vísce s tím, že tu musíme splnit seznam úkolů a pak se vrátit na ubytovnu. Cesta je prý naprosto jednoduchá - na tom rozcestí se dát po červené trase, která nás tam přímo dovede. Bylo to v páté třídě. Úkoly jsme ve skupinkách splnili a došli na rozcestí.

Byly tam tři cesty - doprava, doleva a rovně. A na rozcestníku byly jen tři červené šipky, žádný název vesnice či jiný slovní orientační bod. Po červené, aha, jenže po které? Každá skupinka zvolila jinou trasu. Ptát se místních nemělo cenu, nějak jsme neznali název ubytovny ani její adresu. A tak se cesta „domů“ stala nečekanou bojovou hrou. Na ubytovnu jsme s holkami v naší skupince dorazily až pozdě večer, a to jen díky naší báječné spolužačce. Její orientační smysl byl opravdu ohromující.

V okamžiku, kdy jsme už dost zoufalé a unavené bloudily tmavnoucím lesem, jsme se jí zcela odevzdaly do péče a nechaly se vysvobodit a dovést na ubytovnu. Nepotřebovala se nikoho ptát, zcela samozřejmě se vydala cestou necestou správným směrem.

V podstatě všichni spolužáci absolvovali podobně dobrodružnou cestu na ubytovnu. A já se dodnes divím, že jsme se našemu třídnímu nikdy definitivně nepoztráceli a i po mnohém bloudění jsme (třeba i uprostřed noci) dorazili k cíli.

Oproti tomuto našemu třídnímu je můj orientační smysl opravdu vynikající. A že i já jsem schopna nečekaných výkonů, to jsem se mohla přesvědčit na jedné cestě za mou láskou.

S kamarádkou (tou, která nás vyvedla z temného lesa) jsme se (již jako dávno dospělé) rozjely na jeden letní tábor, kde můj drahý nastávající dělal vedoucího. Kamarádka řídila auto a já měla navigovat. Mapa byla stařičká, navíc ne příliš detailní (u silniček v Horní Dolní naznačeny jen ty hlavní). A aby toho nebylo málo, tak část trasy, kterou jsme si naplánovaly, byla právě neprůjezdná z důvodů opravy.

I přesto veškeré komplikace, se kterými jsem se jako navigátor musela potýkat, jsme k cíli dojely bez bloudění. Naprosto jasně jsem věděla, kde odbočit, kudy objet výluku, ..., a to jsem tudy jela poprvé! Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se tak těšila za svým milým, jiné vysvětlení pro to nemám.

Na zpáteční cestě jsem již tak zdatná navigátorka nebyla a párkrát jsme kvůli mému chybnému navigování zabloudily...

Láska holt dokáže dělat zázraky. :)
Eli

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Moc děkuji. To je milé povídání, věřím, že se bude líbit všem tak jako mně. Krásný den a dál piš. Míša.

  •   Jak jste na tom vy?
  • Máte orientační smysl?
  • Ztratili jste se někdy?

Celý dnešní den se budeme bavit vašimi historkami a cestovatelskými úspěchy, které prosím pište na redakce@zena-in.cz.

Ta chvilinku vás čeká cestovatelská soutěž, u které spoléhám na vaši brilantní inteligenci a intuici, neb ji budu připravovat já, bude Borec a Chcípák a nakonec i cena pro vítězný příspěvek.

Reklama