Eleonora Portugalská vyrostla v luxusu, jako římská císařovna ale strádala materiálně i citově

Těžko bychom našli rozdílnějších povah, než měli císařští manželé Fridrich III. (1415-1493) a Eleonora Portugalská (asi 1436-1467). On nedůvěřivý, nerozhodný a stále mrzutý, ona veselá a láskyplná. On šetrný až lakomý, ona velkorysá a zhýčkaná přepychem. Lišili se v pohledu na život, ale i vzhledově! On nepatřil zrovna ke krasavcům - měl asketickou postavu a měřil úctyhodných 180 centimetrů, zatímco ona byla drobounká a okouzlující krasavice, sahající mu sotva k ramenům. Nezanedbatelný byl i věkový rozdíl 21 let…

Zatímco Eleonora toho o svém nastávajícím před svatbou moc nevěděla, on rozhodně nekupoval zajíce v pytli. Fridrich byl zapřisáhlý samotář a ke svému životu ženu vlastně nepotřeboval. Vstával „na poledne“ a noci trávil v alchymistické laboratoři nebo se věnoval své sbírce vzácných drahokamů přivezených ze Svaté země. Ženit se nechtěl, jenže jeho rádcové na něj naléhali a připomínali povinnost zajistit zemi nástupce. Nakonec, ač nerad, podlehl. Když už má po svém boku strpět ženu, tak musí být mimořádně krásná. Až takové nároky začal mít!

Portrét Eleonory Portugalské
Foto: Unidentified painter, Public domain, via Wikimedia Commons

Když dostal medailon s Eleonořiným portrétem, z něhož se usmívala okouzlující dívka, zdálo se mu podezřelé, že se pro něj tak krásná princezna mohla rozhodnout. Co když tak vůbec nevypadá? Na portugalský dvůr tedy poslal inkognito své vyslance (někde se uvádí že i malíře), aby měl naprostou jistotu. A protože to byl známý držgrešle, moc peněz jim na cestu nedal. Když vyslanci po strastiplném putování, na němž je přepadli lupiči, kteří jim stejně neměli co ukrást, dorazili do cíle, působili podezřele a málem skončili ve vězení. Vše se naštěstí vysvětlilo a mise byla splněna!  Portrét skutečně nelhal! Po svém návratu nemohli poslové dost vynachválit princezninu krásu a ujistili Fridricha, že lepší by nenašel. Eleonora byla vskutku nádherná – měla krásné hnědé vlasy, velké černé oči, oslnivě bílou pleť a krásnou postavu.

Teď už se Fridrich obával jen jedné věci - zda mu bude moci při své křehké postavě dát budoucí nevěsta více potomků. Úmrtnost žen při porodu i dětí v raném věku byla obrovská. A opět se na to pro jistotu dotázal hvězd. Dvorní astrolog ho ujistil, že Eleonora je pro něj tou správnou ženou! Manželství bylo tedy dohodnuto. Složitá předsvatební jednání se konala roku 1450 v Neapoli a trvala dva týdny. Bylo dohodnuto nevěstino věno i od ženicha jitřní dar za ztrátu panenství ve formě pozemků a dvorů srovnatelné hodnoty. Brzy poté začaly v Lisabonu velkolepé přípravy na svatbu. Princezna musela být do svého nového domova náležitě vybavena. A taky byla! Na palubách speciální flotily, která vyplula v listopadu 1451 z Lisabonu do Toskánska, bylo celkem na tři tisíce lidí představující doprovod budoucí císařovny. Cesta byla strastiplná, provázely ji bouře a flotila byla dvakrát přepadena piráty.

K setkání Fridricha s Eleonorou došlo v Sieně. Traduje se, že římský král nad krásou své nevěsty zcela ztratil řeč. Situaci zachránila Eleonora, která Fridricha oslovila německy a trochu uvolnila atmosféru. Fridrich byl známý suchar, který nedokázal dávat najevo své city. Nesnášel tyátr, který se od něj očekával. Nejraději by se s Eleonorou setkal a následně i oženil tajně, když už to muselo být. Cestou do Říma, kde měl být uskutečněn sňatek, doslova trpěl, když je italské obyvatelstvo všude nadšeně vítalo. Naopak temperamentní Eleonora si to užívala.
Svatba se konala 16. března 1452 a obřad, který sloužil sám papež Mikuláš V., byl nebývale skromný. O tři dny později papež korunoval Fridricha císařem, zatímco korunu Eleonoře na hlavu vsadila Barbora Celská, vdova po císaři Zikmundovi. Tento ceremoniál už byl pompézní. Byla to poslední císařská korunovace uskutečněná v Římě představitelem církve.

Eleonora Portugalská a její manžel, císař Fridrich III., s Vídní v pozadí
Foto: Hans Burgkmair the Elder, Public domain, via Wikimedia Commons

K naplnění manželství po římském obřadu nedošlo a nestalo se tak ani po příjezdu do Neapole, kam přijeli novomanželé na pozvání Eleonořina bohatého strýce Alfonsa. Údajně tak bylo proto, že Fridrich nechtěl na italské půdě zplodit románského bastarda. Ke sblížení nakonec došlo. Alfonso, který už si začal dělat starosti, nechal vytvořit svůdné prostředí a do Eleonořina lože Fridricha nalákal. Neznamenalo to ale, že by císař chtěl vést pravidelný manželský život, na to neměl náturu. Pak se manželé odebrali do Benátek. Cestovali odděleně a bydleli tam v různých palácích. Eleonora si pobyt v městě lagun užívala plnými doušky. Její šťastné dny skončily v momentě, kdy lékaři vyslovili domněnku, že je těhotná.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Život pohádkově bohaté Marie Burgundské neměl pohádkový konec

Pak se odebrali do Rakouska, kde Eleonora poprvé zažila tísnivou atmosféru studených rakouských hradů, tolik odlišnou od života ve slunném Lisabonu. Za svou rezidenci si císař zvolil Vídeňské Nové Město. Tady začala Eleonora postupně ztrácet iluze. Nedokázala si vůbec představit, že tu stráví zbytek života po boku muže, který o ni téměř nejevil zájem, jehož nemohla získat, i kdyby se snažila sebevíc. Manžel, který postrádal jakékoli city, ji navíc neustále napomínal a poučoval, zvláště poté, kdy se ukázalo že není těhotná.
Teprve v listopadu 1455 přivedla Eleonora po mimořádně těžkém porodu syna, který dostal jméno Kryštof. Konečně měla někoho, komu mohla věnovat svou lásku. Jenže štěstí trvalo tak krátce! Už v březnu následujícího roku chlapeček nečekaně zemřel. Eleonora byla zoufalá – zvláště poté, kdy ji bezcitný manžel vinil z jeho smrti. Prý ho špatně živila.

Vůbec jídlo bylo častým předmětem hádek. Císař si na ně moc nepotrpěl. Při své šetrnosti preferoval jednoduchá jídla, pil vodu, víno považoval za ďábelský nápoj. Eleonora byla naopak zvyklá na dobrůtky, zejména sladkosti, které si nechávala dovážet z Portugalska. To její manžel nerad viděl a snažil se jí to zakazovat. Navyklá na přepych se těžce smiřovala s neustálým šetřením a skromným životem ve Vídeňském Novém Městě. Naštěstí i druhý potomek, kterého v březnu 1459 přivedla Eleonora na svět, byl syn. Toho chtěl Fridrich hned po porodu Eleonoře odebrat a sám se starat o jeho výchovu podle tradičních rakouských zvyků. Eleonora jej nakonec přesvědčila, že by měl chlapeček zůstat v její péči. Nerad souhlasil, když však zemřela v dětském věku další dceruška Helena, zakázal Fridrich podávat dětem veškeré sladkosti a otázku stravování vzal pevně do svých rukou. Když se narodila další dcera Kunhuta, musela spát na císařův příkaz v jeho komnatách, kde ji vlastnoručně krmil jáhlovou a ovesnou kaší.

Císařovna Eleonora se svými dcerami, Německá modlitební kniha Fridricha III., Vídeň, 1466/67, Bavorská státní knihovna
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Fridrich patřil mezi velice vzdělané a inteligentní panovníky. Od mládí nebyl komunikativní, ale čím byl starší, tím větší morous a podivín se z něj stával. Nejraději se uchyloval ke svým koníčkům, kterými bylo zahradnictví, alchymie, astrologie a sběratelství drahých kamenů. V noci prováděl kuriózní experimenty, toužil ve svých křivulích objevit zlato, živou vodu nebo dokonce všelék na veškeré choroby. Ráno pak dlouze vyspával, což v té době nebylo obvyklé a dělalo z něj v očích veřejnosti lenocha. Když ho někdo vzbudil v nevhodnou dobu, dokázal být notně nepříjemný, i když milý nebyl ani normálně. Byl typem člověka, který se neměl nikdy ženit. Nerozuměl si se svými dětmi ani se svou ženou.
Z šesti dětí se dospělosti dožily nakonec jen dvě – syn Maxmilián a jeho mladší sestra Kunhuta. Eleonora jim věnovala veškerou svou lásku a děti ji přímo zbožňovaly. Sama jim vybrala zkušené učitele, i když se to Fridrichovi příliš nezamlouvalo.

Že má Eleonora zdravotní problémy, Fridrich ani neregistroval, její zdraví ho ani v nejmenším nezajímalo. Ani poté, co vážně onemocněla a léčila se v Badenu. Když několik dní před svými jednatřicátými narozeninami v roce 1467 zemřela pravděpodobně na žaludeční a střevní infekci, děti se ze smrti milované maminky těžce vzpamatovávaly. Kromě nich truchlil i celý dvůr. Eleonoru nešlo nemilovat. Jen jeden člověk nedával najevo svůj smutek – císař Fridrich III. Snad ji miloval, ale po svém. Snad teprve po její smrti poznal, co ztratil. Jakoukoli narážku na případný sňatek kategoricky zamítl.

Eleonora Portugalská se svým synem Maxmiliánem I.
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Syn Maxmilián získal po matce slunnou povahu, rytířskost a lásku k umění, po otci toho naštěstí moc nepodědil, snad jen politickou houževnatost. Dlouho trvalo, než si s otcem našli k sobě cestu. Nicméně byl to Fridrich III., kdo syna zasvětil do státnických záležitostí i tajů sňatkové politiky. A právě císař Maxmilián I. se pak zasloužil o nebývalý vzestup Habsburků. Jejich území se stalo skutečnou světovou velmocí, která dokázala změnit mapu Evropy…

Zdroje info: Kráska a mrzout, vlastní text in Historická červená knihovna 2019 (100+1 Historie-Speciál), Sigrid-Maria Größing: Habsburské císařovny, 2019, Brigitte Hamannová: Habsburkové, 1996

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Marie Josefa, snacha Marie Terezie, se manželského štěstí nedočkala