Další příběh napsal perem čtenářky ekleinovky sám život. Někdy nám postaví do cesty opravdu strašné zážitky. Více již v jejím napínavém příběhu.
Pohodové úterý všem a hlavně beze strachu, úleku a následného šoku....i když,někdy je vlastně krásné se bát.
Když vezmu svoji osobu,myslím,že mám pro strach uděláno. Mám dosti drsnou školu života, která mne lecčemu naučila,poučila a posunula dál. Ale strach mívám,to přiznávám.
Můj nejhrůznější zážitek je hodně starý. Nebyla jsem na něj sama. Díky Bohu. Vracely jsme se s kamarádkou pozdě večer domů z večírku. Protože nám poslední spoj ujel, rozhodly jsme se pro zkratku. Tou byla cesta tři kilometry lesem. Dojely jsme na konečnou trolejbusem a dál už pokračovaly po svých. Spěchaly jsme. Mobily nebyly ještě ani ve fázi vývoje a spílání rodičů jsem měla živě před očima.Vůbec jsme si nevšimly,že nejdeme tmavým lesem samy.Cestou jsme ještě diskutovaly,smály se zážitkům z večírku. Najednou jsem zbystřila sluch. ,,Dělej,musíme zrychlit,“ pobízela jsem Markétu. Přidaly jsme do kroku,co to šlo. Podivné zvuky za námi,které jsem vnímala jako praskání suchých větviček, se přibližovaly. A hrozné funění. ,,Asi divočák,“ ječela Markéta a hledala nejbližší strom, kam by vylezla. ,,Nezdržuj,poběž,“rvala jsem ji za rukáv. Markéta hrozně řvala a nemohla se pohnout z místa. Před ní namísto divočáka stál chlap jako hora. Úplně ji paralyzoval. ,,Holčičky moje,samy v lese,to se nebojíte?“Promluvil hrubým hlasem. Alkohol z něj byl cítit na sto honů.
Než jsem se nadála, chytil mne pevně za ruku. Zabolelo to. Dostala jsem strach. A pořádný. Kousla jsem ho .Pustil sevření a s nadávkami se vrhl na Markétu. Ta stála na místě jako přikovaná. Povalil ji na zem. Vůbec se nebránila. Chlap z ní začal strhávat svršky. Popadla jsem první kámen,co mi přišel pod ruku. Vší silou jsem ho uhodila do hlavy. ,,Ty malá svině,Ty si budeš zahrávat?“ Pustil ji a vrhl se na mne. Kroutil mi ruce, jednu se mi podařilo vysmeknout a prsty jsem ho píchla do oka. Markéta se probrala z letargie. Zezadu ho kopla mezi nohy. Využily jsme okamžiku,kdy se svíjel bolestí na zemi a vzaly nohy na ramena. Držely jsme se za ruce a kličkovaly jako zajíci. Chlap se vzpamatoval a pokračoval v pronásledování. Jeho výhrůžky se rozléhaly široko daleko. Připadaly jsme si jako štvaná zvěř.
Najednou mi projelo hlavou: ,,Zalehnout,ani se nehnout“. Zalehly jsme do křoví, držely si rukama ústa, ani jsme nehlesly. Cítila jsem,jak rychle mi tluče srdce,pot stékal v potůčcích po celém těle. Oči jsem měla plné hrůzy,strachu o holý život.O můj i Markéty. Byly to nejhorší chvíle mého života. Zdálo se mi,že kroky a funění chlapa jakoby se vzdalovaly. Ležely jsme tam potichu jako myšky hodně dlouho. Každý zvuk,který jsme vnímaly,v nás vyvolával další hrůzu. Konečně jsme se zvedly a klopýtaly pomalu lesem k domovu. Vypadaly jsme strašně. Oblečení potrhané,samá modřina a odřenina. Mně se na rtech a celé bradě objevil veliký opar. Markéta měla monokla a šrámy na krku. Tyhle fyzické bolístky ale nebyly vůbec nic oproti psychickému šoku. Doma byl jen táta,při pohledu na dvě zbědované,vystresované holky mu všechno došlo. Okamžitě nás naložil do auta a jeli jsme do nemocnice. Po ošetření výpověď na policii.....
Zkrátím to. Chlapa nenašli. My s Markétou jsme se ze šoku naštěstí brzy vzpamatovaly. Ale lesem už jsme samy nikdy nešly. Ještě teď nemám dobrý pocit, když jdu bez doprovodu. A to už uplynula spousta let. Když se tak ohlédnu zpět, měly jsme vlastně štěstí v neštěstí.
Přehodím výhybku. Je lépe myslet na hezké věci,které člověku přináší radost a klid nejen v mysli,ale i v duši. A umět se z nich těšit. Smát se. Milovat život a lidi kolem sebe. Rozdávat lásku. To je nedílná část mého já. A věřím, že většiny homo sapiens.
ekleinovka
pozn.red.: text nebyl redakčně upraven
______________________________
Tak to je „zážitek“, který vám rozhodně nezávidím. Chvilkami mi to připomínalo film Smrt stopařek, ještě, že jste se ubránily a měla jste ten spásný nápad si lehnout na zem a ani nedutat.
Děkuji Vám, že jste napsala a pokud jste s Markétou v kontaktu, tak ji pozdravujte (ale jen tak, bez připomínání)
Pěkný den v duchu s tím vašim krásným, posledním odstavcem ))
Saša
Tématem dnešního vydání je: Strach a jak ho překonat. Máte bobříka odvahy?
- Bály jste se něčeho tak, že vám až zdřevěněly nohy?
- Jak překonáváte strach?
- Napište historky, ať už současné, nebo z dětství
- Napište i historky vašich dětí
- Je pravdivé pořekadlo, že „Strach má velké oči“?
- Uznáváte pořekadlo druhé: Když máš z něčeho strach, jdi a sáhni si na to!
- Strach i odvaha mohou mít mnoho podob
Sáhněte si na dno své odvahy a napište nám o tom na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz
Těšíme se na vaše příspěvky
Jednu ze čtenářek odměním čerstvě praženou kávou Arabica (aby ji dala sílu bdít po celou noc) a zmatňujícím tónovacím make-upem od firmy Garnier (aby nebyla bledá jako hrabě Drácula)
Nový komentář
Komentáře
tak tohle bych nechtěla zažít ani ve snu natož skutečně, hrozné
Určitě byla pro nás výhoda,že měl upito.Jinak nevím.Markéta nechodí do lesa ani na houby....
Ono to vyprchávalo postupně,mívala jsem tenhle zážitek hodně dlouho před očima a neklidné spaní.
Byly jsme trdla,tuhle cestu jsme absolvovaly mockrát - ale za bílého dne,v noci vždy s doprovodem.Jednou samy ....
děsný zážitek
já zase nikdy nezapomenu, jak mě, cca 12letou holku, honil nějakej zrzavej úchyl po Gröbovce 
dělala jsem sice tehdy už asi 4 roky LA, ale nebýt jednoho tatínka, který byl jako jediný se svým malým potomkem na hřišti, kdo ví, jak by to dopadlo 
hrozný zážitek
Takové zmetky vysvléct donaha a hodit do kopřiv a pak do basy s nimi
oceňuji že jsi bránila kamarádku a strachy neutekla
kdo by se po tom to zazitku nebal ja teda jo
To byla dost klika. Asi byl dotyčný opilý víc než bylo na první pohled zjevné. No, hlavně že to dobře dopadlo.
Opravdu jste musely mít hrozný zážitek a vůbec se nedivím, že jste se dlouho bály. To že jste se zachovaly výborně na to jak jste byly malé , člověk musí smeknout.
Opravdu hrozný zážitek,který ti nezávidím a nevím,co bych si počala.
Tak jste měly ještě štěstí, mohlo to špatně dopadnout.
úplně jsem se při čtení bála...
To je děs, měly jste víc štěstí než rozumu... ještěže tak!
Trefa:kdyz jsem to cetla,sel my mraz po zadech.nechtela bych to nikdy zazit.v noci jsem sama niky nechodila.
Člověče Ty máš tolik zážitků, že to je na jednoho člověka až příliš...
Ty 100% žiješ min. 3 životy v jednom.
To je tedy příšerný zážitek, obdivuju Tě že jsi byla tak ducha přítomná, já bych asi zcepeněla na místě.
úplně mě mrazí v zádech po přečtení, tedy nechtěla bych být na vašem místě ...naštěstí to dobře pro vás dopadlo
jednu dobu tady po městě šel strach z blázna, který za bílého dne přepadával lidi. A samozřejmě i v noci po odpolední či noční. Než ho dopadli, nosila jsem u sebe pepřák. Ten mi jediný dával aspoň kousek pocitu bezpečí. Popravdě ani nevím, jestli je ještě po těch letech funkční, ale nosím ho stále.
No tak tohle bych zažít nechtěla...a asi nikdo z nás. Ještě, že to dopadlo takhle!
Úplně mi při čtení naběhla husí kůže. Ještě, že to dobře dopadlo. A díky za poslední odstavec - pěkný, pozitivní. Ten bychom si měli všichni číst povinně hned každé ráno.
Znám ze svého blízkého okolí lidí, kteří jsou soustavně otrávení a přnáší negativitu na ostatní (i na mě).