Matikou jsem vždycky tak nějak proplouvala bez výraznějších úspěchů.
Ale do dneška si pamatuji jednu křivdu ze 4. třídy. Měli jsme řešit slovní úlohu typu: Honzík má 4 jablka, Anička má dvakrát tolik. Kolik má Anička jablíček? Zatímco všichni násobili 2x4, já na to šla vědecky – jednou tolik jsou 4 navíc a dvakrát tolik další čtyři navíc, takže dohromady 12. Samozřejmě jsem to měla podle paní učitelky špatně, ale co je jednou tolik, mi vysvětlit nedokázala.

Na ekonomce jsem proplouvala s dvojkami až do čtvrťáku, kdy jsme dorazili k pro mě mystické kapitole zvané „vektory“, se kterými nás nutili dělat prapodivné věci a na můj skromný dotaz, co že to ten vektor vlastně je, zněla odpověď matikářky:
„Orientovaná přímka v prostoru.“
„A jak zorientuji ten nekonečný prostor, paní profesorko.“
„Nebádejte nad tím tolik...“ 
A jelikož naše paní profesorka byla jinak učitel poctivý, uzavírala každou hodinu otázkou (pravda trochu řečnickou):
„Není někomu něco jasné, ptejte se?!“
A poté, co jsme vpluli do nekonečných „vektorových vod“, už pokaždé dodávala:
„Jano (jako já), ty se nehlas...“

Ale to nejlepší na mě teprve čekalo na fakultě v podobě docentky Godulové. Při první přednášce dala pokyn, ať zvednou ruce ti, kdož jsou z gymnázií, bylo jich tam asi jedna třetina, a k těm pravila:
„Tak vy zkoušku možná uděláte, a vy, zbytek, běžte raději do bufetu, tam strávíte čas lépe.“
Nutno dodat, že měla docela slušný odhad. Ale zpátky k paní docentce. Má alma mater stojí v Karviné, paní docentka pochází z Orlové. A tak často při přednáškách sklouzávala ke gorolštině (směs polštiny a češtiny), nářečí to sice malebné, ale většině lidu českého nesrozumitelné. A tak se jednou moje kamarádka z Prachatic uprostřed přednášky postavila a pronesla:
„Paní docentko, já uznávám, že jsem vůl a nerozumím tomu, ale když na mě mluvíte polsky, tak už tomu vůbec nerozumím.“
Paní docentka bez váhání přislíbila nápravu, ale už v druhé minutě ve víru vášní uprostřed soustav integrálních a diferenciálních rovnic byla zase zpátky u své mluvy rodné.
Ale občas se nám jinak nudné hodiny, snažila zpestřit i vtipem. Jeden si pamatuji: Jde takhle integrál a derivace a na cestě někoho potkají a říkají mu: „Hele uhni, nebo ti něco uděláme.“ A ten někdo jim odpovídá: „Héheč, nic mi neuděláte, já jsem ex!“ Samozřejmě, že po tomhle vtipu bylo v posluchárně ticho, a tak paní docentka nabyla neklamného dojmu, že mezi námi žádný budoucí Einstein nesedí. A měla pravdu.
V mém případě zcela určitě.

Japina

Díky za příspěvek. Gorolské podání diferenciálních rovnic muselo být neodolatelné. Ale s tím vtipem... ehmmm... našel by se tady někdo, kdo by to nám ostatním humanitně zaměřeným vysvětlil??? :-)
Já to chápu tak, že ten nebohý výraz už jaksi exnul, že už je to vlastně taková matematická zombie, takže mu nemůže nikdo nic udělat. Ale co to ex vlastně matematicky je??

Reklama