Vztahy s velkým věkovým rozdílem nejsou v dnešní době žádnou výjimkou. Když se ale za výrazně staršího partnera provdáte a založíte s ním rodinu, může se časem objevit problém: Umře daleko dříve než vy.

manžel

Poslechněte si příběh paní Edity, která si vzala muže ve věku svého otce. Ačkoli má za sebou mnoho let šťastného manželství stvrzeného báječným synem, přesto má strach. Bojí se, že jí starší manžel může kdykoli zemřít a nechat ji na všechno samotnou...

Editin příběh

S manželem jsme se seznámili na jedné lékařské konferenci. Já tam byla na brigádě jako uvaděčka (dneska by se asi řeklo hosteska), on jako jeden z přednášejících - imunolog a mikrobiolog v jedné osobě. Vlastně mě na první pohled nijak nezaujal, postarší chlapík asi jako můj táta. Ale byl nádherně vytrvalý. Věnoval se mi celý večer, skládal mi komplimenty a mně to dost lichotilo, protože vedle mě byla spousta daleko hezčích holek, než jsem byla já. Ale Richard měl oči jen pro mě. Už ani nevím, jak ze mě vymámil adresu, ale chodily mi od něj tak překrásné milostné dopisy, že se nabídka schůzky zkrátka nedala odmítnout.

Potom šlo všechno překvapivě rychle. I když jsem si myslela, že z našeho vztahu nebude víc než bezvýznamný flirt, dostal mě. Byl tak vzdělaný, zkušený, ale přitom nijak nabubřelý. A ty jeho uhrančivé černé oči... Za měsíc jsem se, k neskrývané nelibosti rodičů, přestěhovala do jeho krásného velkého bytu na Letné a po čtvrt roce jsem nečekaně otěhotněla. Bála jsem se, že bude vyvádět a spílat mi, ale přijal tu zprávu neskutečně radostně a hned mě požádal o ruku. Byla jsem šťastná.

Ještě před svatbou jsme si koupili hezký nový domek za Prahou a těšili se na miminko - holčičku. Osud nám tehdy ale nepřál, Zuzanka se narodila přidušená a do tří hodin nám zemřela. Zhroutil se mi svět a nebýt manžela, jistě bych odešla za Zuzankou. Neuvěřitelně mě tehdy podržel, po dlouhé dva roky mi dodával sílu a jako jediný chápal, že se nechci hned pouštět do druhého dítěte, potřebovala jsem se zkrátka vzpamatovat. Myslím, že v této těžké době jsme umlčeli všechny pochybovače, kteří našemu vztahu předpovídali brzký konec.

S dalším miminkem jsme si dali nakonec na čas víc, než bylo původně v plánu - ve třiceti třech letech se mi narodil náš Jakub, to bylo Richardovi čerstvých šedesát. I když nebyl typickým tatínkem, který se synem hraje fotbal, naučil ho všechno důležité pro život - vážit si lidí kolem sebe, být hrdý, ale ne pyšný, umět naslouchat a pomáhat, kde je třeba. Zbytek jsem bez problémů obstarala já (i ten fotbal jsem se nakonec relativně naučila). Zase jsme byli šťastní a čas plynul.

Teď je mi padesát jedna let, mám sedmnáctiletého syna a osmasedmdesátiletého manžela. Miluji ho víc než svůj život a každý den děkuji nebesům, že mi dopřály jeho přítomnost v mém životě. Nedávno mi však zcela nečekaně zemřel tatínek a já si tak začala naplno uvědomovat manželův věk. Jistě, že jsem si vždy byla vědoma toho, že je starší a že asi zemře dříve než já. Ale čekala jsem, že tou dobou už budu také stará a schopná to zvládnout. Jenže nejsem. Necítím se dost stará ani silná na jeho odchod. Vím, že už jsem toho od života dostala strašně moc a že je sobecké chtít víc, ale stejně si přeji, aby se mnou Richard zůstal co nejdéle. Okolí mi říká: „Připrav se na jeho odchod,“ ale copak to jde, nachystat se na smrt své životní lásky? Zatím si užívám každý den, kdy jsme spolu, nelituji jediné minuty a zakazuji si černé myšlenky. Ale přesto mě budí ze snů strašlivé noční můry, kdy půl noci probdím a v obavách sleduji manželův dech...

Čtěte také...

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY