Mezi nejčastější důvody, proč byly děti umisťovány do dětských domovů, patřily donedávna i špatné sociální podmínky jejich rodin. Situace se sice v poslední době zlepšila a také orgány sociálně právní ochrany dítěte už na věc začínají nahlížet jinak, přesto se tenhle důvod odebírání dětí rodičům ještě nepodařilo úplně vymýtit.

Sociálně slabých rodin bohužel neubývá. Zvlášť patrné je to v regionech s vysokým počtem lidí bez práce, k nimž tradičně patří i Bruntálsko – nezaměstnanost a s ní související bydlení v často otřesných podmínkách, dluhy, problémy s alkoholem i drogami tu zahánějí rodiny do pasti, z níž se bez pomoci nejsou schopny dostat.

K těm, kdo poskytují nejohroženějším rodinám individuální podporu, aby co nejméně dětí končilo ze sociálních důvodů v ústavech, patří i terénní služba Sociální asistence, již v Krnově zřídila v březnu 2006 Slezská diakonie.

Nejlepší je, když přijdou sami od sebe

„Máme pobočky na třech místech – tady v Krnově, v Rýmařově a ve Městě Albrechtice – a v každém je situace trochu jiná,“ říká Katrin Surovková, která krnovské Středisko sociální asistence vede. „Zatímco v Rýmařově spolupracujeme s rodinami především na doporučení orgánu sociálně právní ochrany dětí, když jsme rozjížděli pobočku ve Městě Albrechtice, přicházeli za námi většinou lidé sami. Leccos už o nás slyšeli, věřili, že jim můžeme pomoci,“ vysvětluje, když nás provází prostorami centra. To tvoří pár pronajatých místností v budově bývalé školy – velká, vesele a vstřícně vybavená herna, umně skloubená s kanceláří a místností pro terénní pracovníky. Tady často tráví svůj čas děti, které nemají to štěstí, aby si mohly hrát ve vlastním pokojíku, nebo si nemají kde (a mnohdy s kým) napsat domácí úkoly.

Začátek spolupráce střediska s ohroženou rodinou je vždycky stejný: skoro by se chtělo říct jako u kterékoliv jiné zakázky – s rozdílem, že za tuhle „zákazník“ nic neplatí.

Ze všeho nejdřív je potřeba pojmenovat problém, který rodina má, a zjistit, v čem a jak je středisko schopno pomoci. O tom všem se pak sepíše smlouva, uzavíraná zpravidla na rok, kterou ale rodina může kdykoli vypovědět. Do smlouvy se zanese cíl, na něamž se bude pracovat.

„Snažíme se, aby byl konkrétní, hmatatelný a měřitelný, aby bylo vidět, jestli a nakolik se jeho naplňování daří a dalo se to nějak posoudit,“ říká Katrin Surovková.

Škála problémů, s nimiž rodiny přicházejí, je široká, ale ty hlavní se opakují: neschopnost samostatně hospodařit, velké dluhy, nezaměstnanost, potíže s bydlením, se vztahy, s výchovou dětí, ale také třeba v komunikaci s úřady

Po podpisu smlouvy začne do rodiny docházet asistentka a společně s jejími členy pracovat na řešení problému. Na návštěvách se domlouvají; minimum je hodina týdně, ale v případě potřeby mohou být kontakty intenzivnější. Asistentka společně s rodinou pak ještě vypracovává individuální plán, který už stanovuje konkrétní kroky a také říká, kdo je musí udělat.

„Stručně řečeno, snažíme se o aktivizaci rodin, aby se postupně osamostatňovaly a v budoucnu dokázaly fungovat samy, bez naší pomoci,“ říká vedoucí střediska.

Vyjde-li žádost o pomoc rovnou z rodiny, je to vždycky lepší. S lidmi, kteří jsou sami motivováni ke změně, se kontakt navazuje snadněji, lépe spolupracují a zpravidla se také dřív podaří dosáhnout hmatatelného pokroku. Naproti tomu leckdo z těch, kteří přicházejí až na popud orgánu sociálně právní ochrany dětí, ve skutečnosti o žádnou změnu moc nestojí a snaží se jen vyhovět úřadům, aby měl klid.

Generalizovat se však nedá. „I s těmi, kteří přijdou až na doporučení úřadů, se mnohdy podaří navázat dobrý vztah a postupně je motivovat natolik, aby si změnu sami přáli,“ říká Katrin Surovková. Možná k tomu přispívá i fakt, že k rodinám tu přistupují s respektem, bez kritiky a méně formálně.

Situace špatná, výsledky dobré...

„Mám bohužel pocit, že počet rodin, které potřebují nebo budou potřebovat naši pomoc, narůstá,“ říká Katrin Surovková. „V našem regionu mají problém najít práci i lidé se středoškolským vzděláním, natož ti, kteří jsou bez vzdělání a většinou i bez pracovních zkušeností. A pokud už práci najdou, musejí za ní často dojíždět daleko, což ještě zvýší jejich náklady. Mnozí si to pak rozmyslí a zůstávají na sociálních dávkách. A to je další problém – vyrůstá nám tu nová generace dětí, která vidí ten nežádoucí životní styl, kdy nikdo v rodině nepracuje. Proto se snažíme pomáhat rodinám nejen řešit akutní sociální těžkosti, ale podpořit i výchovu a vzdělávání jejich dětí. Aby nejen mohly vyrůstat ve vlastním prostředí, ale aby pak i do života vstupovaly s co nejmenším handicapem a pokud možno co nejméně poznamenaní negativními příklady...“

Pomoc ale potřebují i rodiny, jejichž situace není ještě tak vyhrocená, aby bezprostředně hrozila ústavní výchova; jsou však ve stavu, že stačí malá změna a nastane zvrat, který se pak dlouho a těžko napravuje.

„Proto naše služba má i podpůrný charakter, aby se rodina dokázala udržet na dosažené úrovni. Často jí pomůže i vědomí, že v tom není sama, že se o ni někdo zajímá,“ říká Katrin Surovková. „Máme třeba řadu maminek-samoživitelek, které k nám přicházejí, protože si nemají s kým o svém problému promluvit, nemají s kým ho sdílet. Jsou většinou úplně bez zázemí, nemají nikoho, kdo by podal pomocnou ruku, poradil, nějak je nasměroval. Pro ně má i tenhle prostý zájem velký význam,“ dodává.

Rychlé a jednoduché řešení, jak situaci zdejších rodin zlepšit, Katrin Surovková nevidí. Ví, že jedinou šancí regionu je víc pracovních příležitostí, podmíněných také lepší dopravní dostupností. „A taky levné sociální bydlení,“ připomíná. „Pro mnohé rodiny, se kterými pracujeme, je nereálné zaplatit vysoké kauce v nájemních bytech. Bydlení ve  městech či standardně vybavených bytech se pro ně stává nedostupným, a tak se stěhují do menších obcí regionu Osoblažska a Albrechticka či Rýmařovska, kde lze najít bydlení levnější, avšak mnohdy nevyhovující. Navíc se rodiny dostávají do určité pasti, neboť se kvůli dostupnému bydlení odstěhují do oblasti, kde není práce, chybí služby, děti musí dojíždět do školy... V regionu se pak kumulují lidé se sociálními problémy.“

A tak se Středisko sociální asistence aspoň snaží pomáhat, jak nejlépe umí. Že dokáže pomáhat účinně, o tom nakonec svědčí i fakt, že na přibližně padesát ohrožených rodin, jež devět terénních pracovníků krnovského střediska a jeho poboček aktuálně podporuje, připadl za letošek jediný případ, kdy byly děti umístěny do ústavní výchovy. Ale i ty se po odvolání ke krajskému soudu z důvodu procesní chyby (situace v rodině je opravdu špatná) vrátily zpátky k rodičům, stejně jako se do ní nyní vrátí dítě, umístěné dočasně do Klokánku. Zbývá tak jediný případ, o němž se teprve bude rozhodovat.

To všechno je jistě důvodem ke spokojenosti nad odvedenou prací, ale...

„Člověk vždycky musí zvažovat, kde bude dítěti nejlépe. A někdy je to opravdu velké dilema. Víme sice, že pokud to jen trochu jde, dítěti je nejlépe doma, ale když někdy přes všechno úsilí u rodičů nevidíte ani náznak snahy o změnu k lepšímu a máte psát třeba posudek pro nařízení o ústavní výchově, je to těžké. Hodně těžké,“ uzavírá Katrin Surovková.

Viktor Vondra

TŘI PŘÍBĚHY: JAK ZABRÁNIT ODEBRÁNÍ DĚTÍ

Dlouhá cesta k samostatnosti

Paní X je maminkou sedmi dětí. S jejich otcem dlouho bydlela v pronajatém domku na Albrechticku a soužití to nebylo ideální. Rodina měla finanční potíže, v pořádku nebyly vztahy mezi partnery. A hlavně – děti žily v naprosto nevyhovujícím prostředí. V domě chybělo sociální zařízení a především právě kvůli velmi špatným hygienickým podmínkám rodině hrozilo odebrání dětí do ústavní výchovy.

Matka se svými omezenými silami pokoušela situaci řešit – s partnerem se rozešla, našlo se pro ni místo v azylovém domě, po čase ve spolupráci s úřady získala nové bydlení ve vesničce na Osoblažsku, kam se přestěhovala sama se čtyřmi děti; tři zbývající mezitím dosáhly plnoletosti a z domova odešly.

Jenže ani tady problémy nezmizely a hrozba odebrání dětí nad neúplnou rodinou visela dál. Zadlužená matka se neustále potýkala s nedostatkem peněz. Měla sice nárok na sociální dávky, ale v jejím případě musel být zřízen institut zvláštního příjemce (toho ustanovuje orgán, který dávky vyplácí, ve správním řízení – děje se tak v případech, kdy hrozí, že s dávkami nebude nakládáno dostatečně účelně, jejich potřebná část není vynakládána na děti a podobně. Zvláštní příjemce pak vyplácí peníze třeba po částkách a také dohlíží na to, jak jsou vynakládány, aby je ten, komu jsou vypláceny, neutratil hned první den). Matka nakonec situaci přede dvěma lety úplně přestala zvládat a zhoršil se i její psychický stav.

Tehdy začala spolupracovat se Střediskem sociální asistence. A začít se muselo skoro od začátku.

S pomocí asistentky se matka nejprve naučila vyplňovat formuláře žádostí o sociální dávky, s jejím doprovodem se také v podstatě učila komunikovat s příslušnými úřady, aby časem byla schopna vyřizovat si tyto záležitosti sama.

Protože se svěřenými penězi sama nedokázala hospodařit, její dluhy se nezmenšovaly (zátěž pro rozpočet představovalo například i dojíždění dětí, protože všechny musely navštěvovat speciální školu). S asistentkou se proto musela začít učit sestavovat jídelníček a postupně i celý rodinný rozpočet. Což zpočátku znamenalo, že společně chodily i nakupovat, aby se naučila účelně vynakládat peníze. Když jich začalo trochu zbývat, mohly se postupně splácet i dluhy. I to se nakonec podařilo dotáhnout do úspěšného konce, rodina je dnes bez finančních závazků.

A zlepšil se i psychický stav matky; k ambulantnímu specialistovi, kam ji také musela zprvu doprovázet asistentka, už dnes dochází sama.

Přesto středisko pomáhá rodině dál, i když obvyklá roční doba spolupráce minula už víc než dvakrát. Ale protože je maminka sama absolventkou jen speciální školy a má omezené schopnosti, asistentka teď v rodině pomáhá s doučováním dětí... Co je však podstatné – jejich odebrání už nehrozí.

Nevzdávat se, to je, oč tu běží

Rodinu Y z Rýmařova Středisko sociální asistence podporuje už od roku 2009. V době, kdy se obrátila na středisko s žádostí o pomoc, sice měla kde bydlet a co jíst, ale i tady stačilo málo, aby děti skončily v ústavu. Matka ztratila práci, otec sice dočasnou měl, ale také měl velké problémy s alkoholem a hrozilo, že o ni zase brzy přijde. To se odrazilo i ve školním prospěchu dětí, který byl velmi špatný.

I když středisko samo práci nabídnout nemůže a jeho možnosti jsou v téhle oblasti omezené, s něčím přece jen pomoci dovede: vyhledává na internetu i jinde vhodné nabídky, pomáhá s psaním a rozesíláním životopisů – a hlavně rodiny podporuje a povzbuzuje, aby hledání práce nevzdávaly. A vyplatilo se to i v tomto případě – i když to trvalo dlouho, práci pro matku se nakonec podařilo najít a nedávno mohla nastoupit u technických služeb.

Asistentka se ovšem věnovala i otci rodiny – docházela s ním na protialkoholní ambulanci a díky téhle péči se podařilo udržet jeho problém s alkoholem na únosné úrovni. Což nakonec vyústilo v další pozitivní důsledek – jeho termínovaný pracovní poměr se změnil na dobu neurčitou. Pro rodinu to znamená další posílení stability, o stupínek vyšší sociální jistotu.

A konečně děti – protože doma nemají pro učení úplně ideální podmínky, docházejí na pobočku střediska za asistentkou. Píší tu s ní domácí úkoly, učí se na obtížnější předměty. Ideální samozřejmě je, pokud se děti mohou pod dohledem asistentky připravovat doma, ve svém prostředí, a nejlépe i ve spolupráci s rodiči. Jenže ne vždycky to jde – někdy chybí kompetence rodičů, někdy klid a vhodné prostředí, někdy všechno najednou. Což je právě zmíněný případ. Ale i v takových podmínkách se dá hodně udělat – a to se taky stalo. Děti si letos před prázdninami přinesly ze školy velkou pochvalu za výrazné zlepšení prospěchu...

Chybělo málo, a...

Rodina paní Z, s níž středisko začalo spolupracovat letos, patří sice k těm sociálně slabým, ale nejvíc ji trápila situace kolem prostředního ze tří dětí - dcery, která měla za pár měsíců závěrečnými zkouškami absolvovat učební obor. Jenže kvůli absencím a dalším problémům jí místo výučního listu hrozilo vyloučení.

Protože rodiče i s ohledem na své vzdělání nebyli schopni situaci sami řešit, i když je velmi trápila, obrátili se s žádostí o pomoc na středisko. Tady se jí začala intenzivně věnovat asistentka. S dívkou se pravidelně scházely a spolupracovaly na přípravě na závěrečné zkoušky.

Protože šlo o obor kuchař-číšník, součástí zkoušek byla i příprava tabule, v čemž byla dívka bohužel dost bezradná. A protože se nenašel nikdo další, kdo by s tím pomohl, musely si s asistentkou poradit samy. Ale i tohle nakonec zvládly.

V centru střediska trávily dlouhé hodiny. Pod dohledem asistentky tu dívka zpracovávala i svou závěrečnou práci, protože doma neměla přístup na internet. Tady ji nakonec i načisto napsala, tady si ještě naposledy ověřovala svoje znalosti.

A asistentka ji doprovodila i k závěrečným zkouškám. Tam její svěřenkyně nejenže uspěla, ale mezi absolventy patřila podle pedagogů k nejlepším.

Co víc – rozhodla se, že bude studovat dál, a přihlásila se (a také ji přijali) na další obor. Přitom chybělo málo, a bez pomocné ruky skončila těsně před cílem, bez kvalifikace, a tudíž s velkým handicapem do dalšího života.

Pro rodinu to byl cenný úspěch. Středisko s ní spolupracuje dál, protože řada problémů, s nimiž potřebují pomoci, přetrvává. Ale ukončené vzdělání dcery pro ně bylo velkým povzbuzením.

Čtěte další články z Edice Otvíráme

Reklama