Otevřeli jsme seriál ve spolupráci s Nadací Terezy Maxové. Přečtěte si Rozhovor s Hanou Pazlarovou z Katedry sociální práce Filozofické fakulty UK. Co si myslí o chystané reformě péče o ohrožené děti.

„Nejvíc mě mrzí, že je ten koncepční spor mezi ústavní a neústavní výchovou tak vyhrocený,“ říká o chystané reformě péče o ohrožené děti Hana Pazlarová z Katedry sociální práce Filozofické fakulty UK. „Já to tak vyhraněně nevidím a myslím si, že v transformaci ústavních zařízení do nových typů služeb je velký potenciál. A přijde mi škoda, že oba ty pohledy se dlouhodobě střetávají.“

děti

Čím je to podle vás způsobeno?
Ústavní zařízení se cítí reformou ohrožena. A nejsem si jista, jestli roli nesehrává i nedostatečná komunikace vůči pracovníkům dětských center a domovů. Jsem s nimi v hodně úzkém kontaktu a cítím tu tenzi, obavy z toho, co přijde. Navíc razance, s jakou byla reforma oznámena, vyvolala strašnou bouři nevole, možná trochu zbytečně. A to je škoda, jedny dveře se sice zavírají, ale jiné se otvírají.

Existenční obavy by se daly pochopit – ale k reformě se kriticky staví i orgány sociálně právní ochrany dětí, které se nikdo rušit ani transformovat nechystá. Řada sociálních pracovnic, zejména těch s delší praxí, je proti reformě skoro zásadně...
To je celkem logické, zvlášť u lidí, kteří v orgánech sociálně právní ochrany dětí pracují delší dobu a mají s tím systémem nějakou zkušenost.

Dělali jsme několik výzkumů mezi sociálními pracovnicemi; ptali jsme se mimo jiné, co by potřebovaly. Jenže ony nevědí, co by potřebovaly. Jsou vlastně se současným modelem spokojené. Když jim dáte nějakou nabídku možností, zaškrtnou, že by potřebovaly všechno. Ale když se jich jenom zeptáte, co by potřebovaly, řeknou vám, že nic. Bojí se změny, to je přirozená lidská vlastnost. A domovy jsou pro ně něco, s čím si umějí poradit, je to pro ně bezpečná varianta, vědí, že když tam dítě pošlou, tak je o ně minimálně do osmnácti let postaráno. Kdežto když umístí děti do rodin, znamená to pro ně daleko víc práce.

Přece není hlavním důvodem jejich odporu obava, že jim přibude práce. Nebo ano?
Ale to vůbec ne, nemyslím to taky vůči nim nijak zle, protože ony jsou opravdu přetížené. Při té agendě, kterou dnes mají, je to, co se po nich bude chtít, skoro nereálné. Pokud nenaroste počet sociálních pracovnic, nemůže se systém změnit k lepšímu. Protože když na jednu sociální pracovnici připadá podle oficiálních čísel 360 případů za rok, jak se může individuálně věnovat každé rodině, kam umístí jedno dítě do pěstounské péče? Když jich má několik v jednom zařízení, je to praktické, bezpečné, jednoduché...

A nemají nakonec pravdu? Vždyť i dětské domovy se proměňují a transformují, děti z nich vycházejí dnes přece jen lépe připravené na to, co je čeká...
Pohybuji se v téhle oblasti patnáct let a skutečně vidím velký posun v tom, že je ze strany institucí velká snaha dětem víc přiblížit, co je čeká za branami domova. Projevilo se to i v zákonu o ústavní výchově, kde byla ustanovena povinnost tzv. rodinných skupin a je tam i řada technických opatření, aby se život v ústavních zařízeních víc podobal tomu rodinnému. Ale zůstávají tam ještě velké rozdíly – někde už se to podobá hodně, děti se opravdu naučí praktickým věcem kolem chodu domácnosti, jinde je to pořád spíš formální. Takže určitě vidím posun k lepšímu, jak v legislativě, tak v praxi, ale pořád to není dost.

No a to by nebyla cesta – vylepšovat to existující a fungující?
Když říkám, že vidím změny k lepšímu, je to proto, že hledám pozitiva. Ale ústavní výchova nikdy nemůže překročit svůj stín. Má určité limity – může děti naučit vařit a starat se o oblečení, ale to, co jim pak život komplikuje nejvíc, problémy v sociálních vztazích, to je už dáno právě principem ústavní výchovy. Jakmile nemáte tu jednu osobu, na kterou se můžete emočně navázat, projeví se to později jako těžký handicap. Že vás někdo naučí vyplňovat složenku, je fajn a určitě vám to samostatný život usnadní, ale to nestačí.

Pracovníci dětských domovů namítají, že ty potřebné těsné vztahy už děti navazují – že na jednoho vychovatele už nepřipadá dvacet třicet dětí jako v minulosti, ale spíš čtyři nebo pět, a tam už to jde... Zatímco když jdou děti do pěstounské péče, třeba na přechodnou dobu – zejména ty nejmenší – vztah se sice naváže, ale přetrhne se, když dítě přechází do nějakého stabilnějšího prostředí, třeba nové rodiny. A že to dítě traumatizuje a bylo by pro ně lepší, kdyby zůstalo v ústavu...
Oni vám těžko mohou říkat něco jiného. Když něco děláte, potřebujete se s tím vnitřně aspoň trochu ztotožnit, protože jinak to nemůžete dělat. Takže je to z jejich strany trošku psychologická obrana.

Samozřejmě, že když dítě přechází z jednoho typu péče do druhého, je to pro ně trauma. Ale tady se nebavíme o dobrém řešení. To dítě je traumatizováno už tím, že o ně od začátku nepečují ti milující rodiče. Ale podle mého názoru – který opírám i o řadu výzkumů, jež v této oblasti proběhly – je pořád vhodnější, když se dítě naučí v útlém věku ten kontakt, tu těsnou vazbu navázat. Pak pochopitelně při přechodu trauma nastane, ale dítě už to umí, má na co navázat. Kdežto když ty první, velmi důležité měsíce prožije bez téhle jedné blízké osoby, učí se to ve věku, kdy už to vývojově má umět. A to je horší.

Když už probíráme hlavní argumenty zastánců ústavní výchovy, zastavme se ještě u jednoho: jaký smysl má umisťovat do pěstounské péče děti, které v ústavu prožily třeba deset i víc let, jsou ve věku vzdoru, kdy utíkají i z biologických, fungujících rodin...?
To je oblíbený příklad. Ale musíme rozlišovat. I v zahraničí jsou malá zařízení pro teenagery, kteří se potřebují někde v bezpečném prostředí dočkat dospělosti. Jsou to malá rezidenční zařízení, osm deset dětí, která se mi jeví jako dobrá volba. A jako alternativa k nim pěstouni, kteří jsou na tohle zařízeni. Tady už ale nejde o navazování nějakých hlubokých vztahů. Pro dítě je to prostě nabídka: Chceš být v takovémhle zařízení, nebo chceš být u těchto lidí, kterým říkáš jménem, oni se o tebe postarají a ty tam budeš nějak fungovat? Čili je to neporozumění – když jde takhle velké dítě do pěstounské péče, už si samozřejmě nehrajeme na to, že to je nová šťastná rodina.

A není domov řešením aspoň pro handicapované děti nebo příslušníky menšin, kde hrozí, že je nikdo nebude chtít?
Myslím, že v rámci Evropy mám docela přehled, jak to chodí, mluvím o tom s kolegy z řady zemí. Třeba Britové či Skandinávci, kteří jsou v péči o ohrožené děti nejdál, říkají, že před třiceti lety na tom byli stejně jako my dnes. Chyběli jim pěstouni pro děti z menšin, pro děti handicapované či dlouhodobě nemocné. Dnes už je mají. Je to běh na dlouhou trať, ale jde to. Osobně jsem navštívila řadu rodin, které měly v péči děti z minorit, děti handicapované, nebo to byli pěstouni specializovaní na problematické teenagery. To všechno chce čas. Ale musí se to nastartovat a dát tomu potřebné podmínky. Věřím, že lidé se najdou, když budou mít patřičnou podporu a systém bude věci nakloněn.

Doposud jsme probírali víceméně odborné argumenty a „pro“ a „proti“ obou koncepcí. Jenže nejde jen o koncepční spor – do hry vstupují i nejrůznější vyslovená i nevyslovená podezření, že při reformě jde o majetek dětských domovů. Že si na něj už někdo brousí zuby, že se na pozemcích dětských domovů budou stavět golfová hřiště...
Já nevylučuji – těch zařízení je skoro dvě stě – že v našem prostředí se v nějakých ojedinělých případech někdo pokusí něco takového vymyslet. Ale určitě nevěřím tomu, že to je hlavní motiv reformy. I proto, že znám lidi, kteří na ní pracují. Jejich motivace to tedy určitě není.

Zastavme se ještě na „druhé straně“ reformy, u pěstounů. Názory na to, zda jich budeme dost a kvalitních tak rychle, jak by bylo potřeba, se různí. Jaký je ten váš?
Hodně záleží na tom, v jaké podobě projde parlamentem novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, protože ta obsahuje spoustu nástrojů, jak skutečně podpořit rozvoj pěstounské péče. Ale bez ohledu na to si myslím, že je to práce na roky a termíny, které se objevily v médiích, mi přijdou trošku nereálné. Myslím, že to potrvá déle, než se získá potřebný počet dobře připravených pěstounských rodin. Byla by chyba dávat za každou cenu co největší počet dětí do rodin, které by nebyly dobře připravené a hrozilo by jejich selhání.

Myslíte, že jsou u nás v současnosti pěstouni na svou práci připravováni dostatečně?
Určitě ne. Doposud je to v Česku tak, že jejich přípravu mají v kompetenci kraje. Což znamená, že někde jsou dostatečné a kvalitní, ale jinde zase třeba organizují přípravy pěstounů a osvojitelů dohromady. Což je z principu nesmysl, protože to jsou různé skupiny lidí s různými potřebami. Myslím si, že nějaká standardizace by byla potřeba.

Čili potřebujeme co – jednotnou metodiku přípravy?
Možná ani tak jednotnou metodiku jako nějaké minimální standardy. Spíš jde o sjednocení obsahové, aby bylo jasné, že pěstoun připravovaný v Aši dostane stejné informace jako ten ve Zlíně. A to se zatím neděje.

Ale tohle je úkol pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, to je jediný orgán, který k tomu má kompetence.

Není to ale jediný problém současného systému pěstounské péče...
Slabým místem jsou služby doprovázení pěstounů. Zákon zatím ukládá sociálním pracovnicím sledovat pěstounské rodiny pravidelně jednou za několik měsíců a krajům jednou za rok na úrovni provést konzultaci výkonu pěstounské péče. A to je strašně málo. Všechno ostatní je na neziskových organizacích, které si samy shánějí peníze a docela tvrdě musejí bojovat o přežití. Doteď třeba nemají jistotu, že když se budou starat například o dvacet pěstounských rodin, jimž budou poskytovat takové a takové služby, že jim na to obec nebo kraj dají příslušné prostředky. Ale i to by mohla novela změnit, vidím v tom velkou naději, že by se systém, doposud velmi roztříštěný, mohl stabilizovat.

Ona totiž ta největší práce začíná v okamžiku, kdy dítě přichází do rodiny. Takže diskuse o tom, jestli má být počet hodin příprav pěstounů takový nebo onaký, je sice důležitá, ale z mého pohledu je ještě mnohem důležitější, co se bude dít, až děti přijdou do rodin. Protože pak teprve nastanou ty největší problémy, pak budou rodiny potřebovat největší podporu.

A kdo by ji tedy měl poskytnout?
Myslím, že služby vzniknou podle toho, jaká bude potřeba. Když na to bude čas a peníze, mohou si je zřizovat obce samy, nebo je mohou nakupovat od neziskových organizací. Obojí je možné, obojí ve světě funguje. Bylo by ale dobré, kdyby měla pěstounská rodina vyhrazenou nějakou sumu, kterou může čerpat. Ne že by ty peníze dostala na ruku nebo na účet – ale někde na úřadě by měla virtuální konto s určitou částkou, kterou by prostřednictvím těch služeb mohla čerpat. Podobně jako je to dnes třeba s příspěvkem na péči.

Byla jste přizvána ke konzultacím o zmíněné novele zákona; co důležitého by měl z vašeho pohledu ještě vyřešit?
Velmi důležité je myslet v něm i na děti, které péči opouštějí, po dosažení plnoletosti nebo ukončení studia. My o ně totiž do jejich osmnácti let pečujeme ze všech sil – a pak najednou nic. A přitom když opustí ústavní zařízení nebo pěstounskou rodinu, přichází pro ně právě ta nejtěžší doba, kdy se potřebují postavit na vlastní nohy.

Dokončujeme teď na katedře mezinárodní výzkum, který se týká mladých lidí po odchodu z péče. Probíhá ve čtyřech zemích zajímavou metodou – mladí lidé, kteří ústavní výchovou nebo pěstounskou péčí sami prošli, se ptají svých vrstevníků, kteří tím zrovna procházejí. Už z prvních výsledků je zřejmé, že období, kdy se osamostatňují, je pro ně skutečně velmi těžká doba. Už dopředu se toho obávají – a jejich obavy se bohužel naplňují.

Úplně bez pomoci přece nezůstanou. Jsou tu třeba domy na půli cesty...
Tak zrovna ty jsou provozovány většinou nestátními neziskovými organizacemi, které, jak jsem už říkala, bojují o přežití. Každý rok znovu shánějí peníze, aby je mohly financovat, ale nikde není řečeno, že je každý rok seženou. A navíc jsou mezi těmito domy velké rozdíly. Někde s mladými lidmi skutečně pracují, jinde fungují jen jako ubytování, což je zase málo.

A pokud jde o jinou podporu, děti, které opouštějí ústavy, do začátku nějakou – sice maličkou, ale přece jen – finanční podporu dostávají. Zatímco u pěstounských rodin se tiše počítá s tím, že jim pěstoun dál pomůže a postará se – jenže už bez peněz, což mi přijde nefér. Ale v jednom z poslaneckých pozměňovacích návrhů je na to pamatováno, tak doufejme, že se to zákona skutečně dostane. Zkrátka jakákoliv podpora pro tyhle mladé lidi, která se uzákoní, bude dobrá. Ostatně, celá novela zákona je krok správným směrem.

Viktor Vondra

Zdroj: tisková zpráva

Čtěte také:

TÉMATA:
DĚTI