Tak předně: obléknout Betynku, to býval úkol pro zdravého, trénovaného jedince. Naše dcera v té době jen mlhavě chápala příčinné zřetězení jevů, takže argumentace typu: „Když chceš jít ven, musíš se pořádně obléknout,“ příliš nezabírala. S nadšením navlékla na téměř nahé tělíčko šusťákovou kombinézu, na holé nohy gumáky a stála u dveří, připravena k lovu tygrů. Honím tedy svou ratolest po celém bytě s punčocháči v jedné a tričkem v druhé ruce; bere to jako novou hru a s radostným pištěním zalézá pod stůl. Tak nevím – jsem vychovatel, nebo krotitel? – říkám si, když tahám to rozdováděné zviřátko z temných koutů a navlékám mu civilizovaný oděv, zatímco se mě snaží zneškodnit kopnutím do žaludku. Ještě absolvujeme několik vyčerpávajících hovorů na téma: „Tuhle čepičku néé, tamtu taky néé, ta kouše…“ a konečně otvírám dveře a vypouštím Bětku na zahradu, provázeje ji mateřskými radami, které stejně neposlouchá – s výkřikem „Čičíííí!“ se vrhá vpřed.

Nikdy mě nepřestalo naplňovat úžasem, jak magickou silou přitahovala moji dceru kočka – a jakýkoliv jiný, živý, teplý, chlupatý tvor. Byla schopná láskyplně krmit a uspávat plyšového medvěda i gumového slona, rozplakala se, když někdo nešetrně odstranil jejího miláčka z křesla, kam si chtěl sednout… ale pro živé zvíře zapomněla na celý svět. Desetkrát slyšela: „Netahej tu kočičku!“, desetkrát dostala vyhubováno, ba i naplácáno; a pojedenácté ji k sobě přitiskla se stejnou zarputilou vášnivostí.

Kočka, která se s námi v té době přátelila, nebyla žádný domácí mazlíček. Dalo by se říct, že nás trpěla na svém území, protože se nemusela příliš unavovat lovem a dostala ledacos dobrého do misky. Byla to zkušená, svobodná kočičí matka a s Bětkou si hrála jako s myškou. Předváděla se v plné kráse na střeše nebo na zídce, přibližovala se na dosah a zase unikala, prolézala kůlnou a křovím, zatímco se urousaná postavička oddaně potácela za ní a kvílela: „Číčo, počkéééj!“

Po nějakém čase to kočku omrzelo a Betynku odměnila – nechala se chytit. Bětka ji šťastně popadla a sevřela v náruči dětsky křečovitým, majetnickým způsobem. „Jééé, čičinka,“ radostí se až zalykala. „Nó, čičí, neboj se, hodná,“ chlácholila ji, zatímco kočka trpělivě visela z malé náruče jako černý, huňatý kožešinový límec.

 

 

 

Tahle patnáct let stará vzpomínka se mi vybavila, když jsem se připravovala na dnešní téma. Skoro každý dospělý má rád zvířata (aspoň některá) a zjihne při pohledu na koťátko nebo hrající si štěňata. U dětí jako by to ale byla skoro fyzická potřeba. Jsou schopné přemlouvat, prosit, podvádět, šetřit si kapesné, a dokonce se i učit :-))), jen aby dosáhly svého vytouženého cíle: mít doma nějaké zvíře. Samozřejmě na celé čáře vedou tvorové chlupatí. Jednou jsem se kdesi dočetla, že láska k chlupáčům, potřeba je hladit a dotýkat se jich je vlastně atavistická vzpomínka na dávnou opičí mámu, která byla samozřejmě taky chlupatá...

Ať je to jak chce, děti a zvířata jsou prostě kámoši. Máte taky takovou zkušenost?

 

Toužila jste jako dítě po zvířeti? A po jakém?

Chovají něco vaši potomci? A dokážou se o zvířátko sami starat?

Museli splnit nějaké podmínky, abyste jim to dovolila?

Na jakého (po)tvora byste v žádném případě nepřistoupila?

Máte se zvířetem nějakou špatnou zkušenost? Kouslo (píchlo, uštklo, podrápalo) vás nebo vaše dítě něco?

 

Na vaše zvířecí historky se těším na zena-in.cz. Pište, odměna vás nemine!

 

 

Reklama