Psycholožka Liz Brooksová z britského Institutu dyslexie přijela před lety do Číny a náhle se cítila úplně ztracena. V metru nevěděla, kterým východem má vyjít, nerozuměla nápisům na obchodech a v restauraci naslepo zapíchla prst do jídelního lístku. Teprve tam pochopila, jak je dyslektikům, kteří právě tak tápou ve světě písmen a čísel, která jsou pro ně jako rozsypaná rýže.

Jestliže ze všech postižení, která psychiatrie shrnuje pod termín „vývojové poruchy učení“ nejvíc vstoupila ve známost právě dyslexie, bude to pravděpodobně proto, že je v běžném životě nejnápadnější. Poslední medicínské výzkumy ale napovídají, že mezi jednotlivými typy poruch nevedou tak ostré hranice. Běžná je kombinace poruch čtení (dyslexie), psaní (dysgrafie)a počítání (dyskalkulie), přičemž u čtvrtiny postižených dětí se při vyšetření odhalí i porucha pozornosti a hyperaktivita.

Je vaše dítě v mnohém vynikající a v něčem má blok?
Začalo pozdě mluvit nebo se vyjadřovat jasně?
Má potíže se čtením nebo hláskováním?
Plete si pravou stranu a levou?
Odpovídá správně na ústně položené otázky, ale jsou-li napsané, má potíže?
Má potíže se slovním přízvukem a malý smysl pro rytmus?
Hláskuje slovo několika způsoby, ale vždy špatně?
Má potíže s pochopením gramatických časů a vidů?
Sestavuje číslice a písmena špatným způsobem, například zaměňuje 15 a 51 nebo b za d?

Pak byste určitě neměli váhat vyhledat odbornou pomoc. S dyslexií se lze dnes už velmi dobře vypořádat, není to nic, za co by se měl člověk stydět. Příčina problémů je v mozku. Není to věc mentální retardace, zanedbání v rodině ani ve škole. Je nutné hledat zvláštní cesty, jak dítěti pomoci.

Profesor Zdeněk Matějček o tomto problému říká: „Díky dobré nápravě se dá zhruba v 80 procentech případů dosáhnout sociálně únosného čtení. Na přelomu 2. a 3. třídy čtou děti běžně 70 až 80 slov za minutu. To je dostatečný počet slov, aby je čtení bavilo, aby se v něm neztrácely a nenudily se. A nastupuje zpětná vazba – čtou si pro zábavu a zlepšují se. Mohou se čtením učit. Dosáhne–li dyslektik této úrovně, přestává být dyslektikem.“

Dnes už existují i školy se speciálními dyslektickými třídami. V Praze je to například ZŠ Ohradní. Tady začali s projektem na pomoc dětem s vývojovými poruchami učení už před deseti lety.

„Dítě, které je přijato do dyslektické třídy, musí mít samozřejmě vyšetření z poradny. Správné vyšetření by mělo obsahovat i návod pro učitele, jak s dítětem postupovat, co mu dělá největší problémy, kde naopak vyniká. Když dítě zařadíme do dyslektické třídy, nabídneme mu další aktivity. Například na prvním stupni pracuje mimo vyučování pět skupin náprav. Jsou to různé kroužky, kde děti hravou formou dál pracují na nápravě své poruchy. V dyslektických třídách na prvním stupni učí speciální pedagogové. Celý náš sbor samozřejmě absolvoval různá akreditovaná školení o dyslexii, takže i učitel, který v dyslektické třídě neučí, ví bezpečně, co je dyslexie a jak s dítětem zacházet. S dyslektickými dětmi musejí pracovat velice kreativní lidé s dobrými nervy a velkou dávkou trpělivosti,“ říká PhDr. Marie Zimová, ředitelka školy.

Nebojte se tedy dětí - dyslektiků. Vysvětlete jim, že problémy, které mají, nenastaly jejich vinou. Podporujte je v rozvíjení ostatních schopností a nešetřete při tom chválou. Oceňujte pokroky, které ve čtení a psaní budou dělat. Prostě jim buďte všemožně nápomocni v boji s obávanými „dys“.

Vždyť v zahraničí se k řadám bojovníků s písmeny hlásí mnoho velmi úspěšných lidí, namátkou jmenujme bývalého britského premiéra Johna Majora nebo americké herce Whoopi Goldbergovou a Toma Cruise.  

zdroje: časopisy Rodina a škola, Zdraví a www.rodina.cz   

         
TÉMATA:
UČENÍ