Milá Meryl,

dnešní téma dne ve mně vyvolalo milou vzpomínku na statečnost mého muže. Můj muž je velmi citlivý člověk, a proto mě jeho rozhodnutí být u porodu mile překvapilo. Společně se mnou u prvního dítěte absolvoval předporodní kursy a otázek měl víc než všechny budoucí maminky dohromady. Dalo by se říci, že připraven byl vzorně.

První den D přišel nečekaně o tři týdny dřív. Kýchla jsem, dítko sebou škublo a protrhlo si obaly. Začala téct voda a já chtě nechtě musela volat sanitu. Manžel byl tou dobou v práci. Přilítl za mnou do porodnice připraven mě masírovat a ono nic. Skutečně se nic nedělo, k porodu to nesměřovalo, žádné bolesti, nic. Ležela jsem si na hekárně jako na rekreaci, sledovala cvrkot okolo a personál se na mě chodil dívat a nechápavě vrtěl hlavou.
Teprve druhý den ráno primář po vizitě vzhledem ke stálému pomalému odtoku vody rozhodl o vyvolání porodu. Ten pak nastal tak rychle, že to manžel z práce skoro nestihl. Ještě jsem neměla mobil, musela sem spoléhat na telefonní automat a tam už jsem málem nedošla. Mou klystýrovou kůru naštěstí nestihl. Ale pak už byl u mě, trpělivě snášel moje nadávky (jo jo, každému pomáhá něco jiného), pomáhal, jak mohl. A nakonec ještě stačil báječnou fotoreportáž.

Porod druhého dítka probíhal klasicky a taky velmi rychle. Z příjmu mě vedli rovnou na sál, hekárnu jsem si tentokrát nevychutnala. Jako matka mazák jsem tehdy už žádné kurzy neabsolvovala. Tuto skutečnost jsem si uvědomila až při příchodu na sál. Manžel ovšem evidentně taky. Lovil v paměti tři a půl roku staré střípky vědomostí a snaživě mě povzbuzoval, abych dýchala jako mašinka. Nebolet mě celý člověk, spadla bych smíchy ze stolu. Zachránila to sestřička, když ho jemně upozornila, že to maminka dělá dobře a raději ho poslala namočit ručník.
Zdárně přežil i porod dcery a fotoreportáž byla opět na jedničku. Schválně se pokoušel o stejné záběry, o dva z nejpovedenějších a mně nejmilejších se s vámi podělím. V oranžové postýlce je syn a v té růžové dcera.

Musím říct, že náš vztah se přítomností otce porodu nijak nenarušil, spíš naopak. Nevím, zda on je pyšný na mě, ale já na něj určitě. A občas, když se žertem přeme o tom, kdo je otcem dětí, nezapomene podotknout, že je mu jedno, který soused to je, ale matka že je jistá a že to viděl na vlastní oči.
 

 
 
 


Šája
 
Milá Šájo, díky. Moc hezké vyprávění..pozdravuj manžela. :o))
 
Reklama