A tak jako oba panovníci vešli do dějin jako Ferdinand II. a Ferdinand III., také tyto Eleonory občas neoficiálně historikové označují jako Eleonoru I. a Eleonoru II.

V případě ženichů se jednalo o otce a syna, příbuzenství nevěst nebylo tak blízké, jednalo se o pratetu s praneteří. Zároveň je pojil také vztah tchyně se snachou. Zajímavostí je, že obě Eleonory Toskánské zemřely ve stejném věku – ve svých šestapadesáti letech. Oba Ferdinandové byli věrní manželé a milující otcové, není známo nic o jejich případných milenkách, nemanželských dětech či milencích jejich manželek, což bylo v té době běžné například na francouzském dvoře. Seznamte se tedy dnes s osudy první z nich…

Eleonora I. Toskánská (1598-1655)
Když se čtyřiadvacetiletá Eleonora v roce 1622 vdávala, řešil její císařský manžel Ferdinand II. (1578-1637) vážné politické problémy. V Evropě se rozhořela třicetiletá válka, a právě v průběhu jejích prvních let potřeboval Ferdinand II. upevnit svou moc. V roce 1621 se vypořádal se svými odpůrci v Čechách proslulou popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, pak následovalo období konfiskací a tvrdé rekatolizace. Díky tomu získal přídomek Krvavý, ale jinak ho historikové charakterizují jako člověka mírné povahy, laskavého, důvěřivého, štědrého až marnotratného. Drastická opatření k potlačení českého stavovského povstání prý nepocházela z jeho hlavy. Stáli za tím jeho političtí rádcové. Traduje se, že předtím, než podepsal rozsudky smrti, údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem. Kdo ví, toto nás na hodinách dějepisu neučili…

Se svojí první ženou Marií Annou Bavorskou měl Ferdinand sedm dětí. Po její smrti zůstal šest let vdovcem a v tomto období se prý svým sexuálním choutkám bránil tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami. I když jeho druhá manželka Eleonora, nejmladší dcera mantovského vévody Vicenza I., nebyla českou šlechtou považovaná za extra partii pro císaře, Ferdinand II. se do ní zamiloval. Cenil si jejího mládí, krásy, noblesy a zbožnosti. Dvůr Gonzagů v Mantově patřil v té době ke kulturním centrům v Itálii. Eleonora získala katolickou výchovu v mantovském klášteře sv. Uršuly, kde se jí dostalo nejen širokého vzdělání, ale i velkého kulturního přehledu.
 

 Mantova je krásné historické město. Foto: Jiří Lády

Její zásluhou došlo ke kulturnímu, ale především mravnímu povznesení vídeňského dvora. Největší důraz kladla na manželskou věrnost, nesnášela žádné intimity. Nevěru považovala za největší hřích a sex jako nepříjemnou nutnost manželství. Podle historiků byl tento postoj nejspíš příčinou toho, že měla jakýsi psychický blok, nedokázala se uvolnit, a tudíž neměla děti. Toto téma však bylo v době jejího života tabu, takže není vyloučena ani její neplodnost. Přesto prožila s manželem harmonické patnáctileté, byť tedy bezdětné manželství. Oba byli prudérně založení, a tak si skvěle rozuměli v náboženských otázkách. Eleonora jako korunovaná česká královna často manžela doprovázela na cestách do Čech. Považovala za svou povinnost stát po jeho boku v té kacířské zemi, která mu nadělala tolik problémů a kde nebyl ani trochu oblíbený.

Podobně jako jiné královny či císařovny i ona se věnovala charitativním a veřejně prospěšným činnostem. Založila ženské karmelitánské kláštery ve Štýrském Hradci a ve Vídni. Na svou předchůdkyni Annu Tyrolskou, která iniciovala založení vídeňské kapucínské hrobky, navázala založením zvláštní kaple v augustiniánském kostele, určenou k pohřbívání srdcí zesnulých Habsburků. Svého manžela přežila o osmnáct let, ale i po jeho smrti si udržovala významné místo na vídeňském dvoře. Vycházela velmi dobře se svým nevlastním synem a manželovým nástupcem Ferdinandem III. S největší pravděpodobností se zasloužila o to, aby se v roce 1651 oženil s její stejnojmennou praneteří. Zemřela v roce 1655 a její ostatky spočinuly ve vídeňském klášteře karmelitánek, u jehož založení stála.

Za týden se můžete těšit na příběh druhé z těchto pozoruhodných žen…
 
Na našem webu jste si mohli přečíst:

Reklama