Bezmála dvacet let. Tak dlouho vyhlížela Petra toho pravého, se kterým by mohla kráčet ruku v ruce životem. Nejdřív tomu nechávala volný průběh, pak do hledání zapojila kamarádky a nakonec zkoušela i různé seznamky a schůzky naslepo. Nic z toho ale nepřineslo kýžené ovoce. Když už se někdo líbil jí, nebyla pro něj zajímavá ona. A komu se líbila ona, ten zase neoslovil ji.
Foto: Shutterstock
„Nebyla jsem nějak extra vybíravá, to si nemyslete. Ale abych za každou cenu žila s někým, kdo o sebe nepečuje, dělá dluhy a nepracuje, je závislý na počítačových hrách nebo mě vůbec nepřitahuje, to už raději samota. Navíc těch možností nebylo tolik. Nejsem zrovna atraktivní ženská, na kterou by chlapi stáli frontu. Prostě taková tuctovka, jak mi jedno moje rande vmetlo do tváře,“ líčí neúspěšné hledání životního partnera Petra, která se po oslavě pětatřicátin rozhodla, že už ze sebe nebude dělat blázna. Smazala své inzeráty na všech seznamkách a aktivní hledání dala k ledu. Co se má stát, to se stane, řekla si. A začala se soustředit hlavně na práci a koníčky. Času na ně měla dostatek.
Už se pomalu začínala smiřovat, že spřízněnou duši asi nikde nemá, když narazila na Jakuba. Potkala ho při běhání. Na poslední chvíli se vyhýbala neohleduplnému bruslaři se psem a doslova mu spadla do náruče. Zanadávali si společně na jeho chování, pak se zasmáli komičnosti situace a nakonec se i zapovídali. „Od začátku se mi moc líbil. Byl rozvedený, staral se o jedenáctiletého syna a poslouchali jsme stejnou kapelu. Shodou okolností jsme se oba chystali na její koncert, kde jsme se taky znovu potkali. Bylo to všechno krásně spontánní, nenucené. Cítila jsem se s ním moc dobře a nebylo proč odkládat něco víc. I v posteli to s ním bylo skvělé, jestli to můžu při svých chabých zkušenostech vůbec hodnotit,“ směje se Petra, která se s Jakubem začala vídat pravidelně. Jeden do druhého se zamilovali. A to tak, že jí teď po půl roce randění nabídl, aby se k němu nastěhovala. To ji ale zaskočilo.
„Možná se to dalo čekat, ale já si při té jeho otázce uvědomila, že o tohle asi vůbec nestojím. Musím říct, že mě dost vyděsila představa, že se vzdám svého bytu, klidu, soukromí… Kubu miluju, je mi s ním skvěle, nicméně asi jsem si až moc zvykla na autonomii. Nikomu se nepřizpůsobovat, dělat si své. Že bych už byla na soužití s někým příliš stará? Tak je mi dvaačtyřicet... Samotnou mě moje pocity překvapily. Vždyť tolik let jsem netoužila po ničem jiném. Ale asi to přišlo příliš pozdě. Děti už neplánuji, tak proč se k sobě stěhovat? Užívat si můžeme i takhle, každý zvlášť. Jen nevím, jak na to zareaguje on, až mu to oznámím. Zatím mi běží lhůta na rozmyšlenou,“ přemýšlí Petra.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Je přirozené, že někoho taková nabídka zaskočí a vyvolá různé otázky. Lidé, kteří žijí delší dobu sami svým tempem/stylem, mohou cítit různé nepříjemné pocity spojené s takto velkou změnou. Petra zmiňuje, že ji děsí představa, že přijde o své soukromí, byt… Je i něco, co získá? Po čem dříve toužila, když si přála vztah? Slova jako lhůta na rozmyšlenou nebo oznámení zní poměrně radikálně. Vnímá Petra tuto situaci takhle radikálně? Dá se v ní najít i nějaká spolupráce nebo dialog s Jakubem? V rámci terapie bych se Petry ptala i na to, jak se cítí, když o tom mluví, co by v tuto chvíli potřebovala..
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Internetová seznamka- https://tonzes.com/datingcz.htm Jsem maximálně šťastná a spokojená. Našla jsem tady svou lásku, už spolu i bydlíme a zatím to vypadá moc fajn. Ten poplatek za členství mi rozhodně za tohoto partnera stál. Nebojte se a pokud to myslíte vážně, buďte aktivní a jděte do toho.
Jsou lidé, kteří jsou stvoření pro život v partnerství a jsou tací, kterým je lépe samotným. Pokud do svých 42 let byla sama a nijak jí to nevadilo, pak asi sdílet s někým domácnost vlastně nijak netouží. To samé se týká i dítěte - pokud by je skutečně chtěla, pak by se o to ve 42 s tím údajně pravým mohla alespoň pokusit. Někdo chce rodinný život, někomu víc vyhovuje kamarád s občasnými benefity. Spíš jde o to, zamést si před vlastním prahem a ujasnit si, co mi vyhovuje.
Nicméně k těm všem negativním až vysloveně zlým komentářům níže bych ráda podotkla, že pokud pán se synem nějak zvládat do teď, nezemřeli hlady ani neshnili ve špíně, pak asi hospodyni nijak nutně nepotřebuje ;-)
...jsem se nějak uťukla....vybudovanou a plně fungující existencí měla s odpuštěním přidělávat práci a rovnýma nohama skočit do péče o dva ,,chlapy". Myslím, že má právo být pohodlná. Proč ne. Proč by ze dne na den měla vařit, prát, žehlit a uklízet na tři lidi. Snažit se vycházet s úplně cizím dítětem. Organizovat program na víkendy sobě a druhým. Když se s přítelem klidně může jen vídat o domluvených volných chvílích. Ona by sestěhováním ztratila své dosavadní jistoty a on by získal, když to tak řeknu ošklivé, pracovní sílu zadarmo s bonusy a příspěvkem na nájem.
Přesně tak, paní Halátová. Proč by si žena se samostatně vybudov
A proč by se k němu měla stěhovat? Někdy je lepší, když jsou si partneři vzácnější než by byli ve společné domácnosti. Mít se rádi, trávit spolu čas, ale současně mít i svoje soukromí.
Dvaačtyřicet let, to není zase tak mnoho. Mnohé ženy měly v tomto věku první dítě. Ale vy jste pohodlná, máte ráda svůj klid, svůj byt, to svoje. On asi, zase, potřebuje, aby mu doma někdo uklidil, uvařil, postaral se mu o dítě, když on nebude mít čas. Od jedenáctiletého kluka, který je pro vás cizí a vy jste pro něj cizí, neočekávejte sympatie, spíš k vám bude mít opačné pocity. A co kdybyste navrhla tomu úžasnému partnerovi, aby on se nastěhoval k vám? A stanovila si přesná pravidla? Mnozí muži se domnívají, že když nabídnou partnerce společné bydlení, nebo snad "dokonce" sňatek, tak ona se z toho nadšením sesune k zemi.
No, asi to úplně nebude ten pravý...Pokud by byl, tak o tom nepřemýšlí takhle. Ano pokud žila dosud sama, velmi těžko si zvykne na společný život, to by musela chtít, ale nechce. Tak bude sama a občas si spolu vrznou ,asi to někomu stačí.
Jinak souhlasím s Rikinou. A vsadím se, že některé ty otázky ho ani nenapadly. Jemu by se tohle optimálně hodilo a zbytek si sedne. Však si syn a přítelkyně zvyknou. Nějak to dopadne. Co řešit dopředu. Typický chlap. Hlavně, že on bude spokojený. Je docela důležité, zda se o syna stará výhradně on, z jakého důvodu a jak dlouho.
Jasné je, že spolubydlení bude iniciovat on. Pomoc v domácnosti mu bude více než vítaná a nebude muset dělit čas mezi ní a syna. Na spolubydlení by nejvíc získal on. Ona by ztratila soukromí, pohodlí a nezávislost. A přidělala by si práci. Co si budeme povídat. Asi bych zvolila kompromis. Že u něj budu menší část týdne a uvidí se. Řekla bych mu, že i on se synem, stejně jako ona, si zaslouží po práci pohodlí a pohodu. On nemůže koukat jen na sebe. On musí koukat i na ni a na to dítě. A myslet trochu dál, než že ona převezme část jeho povinností. To je sice hezké, ale pouze pro něj výhodné.
Ono by možná stačilo si vyzkoušet týden nebo 14 dnů společné dovolené. To kolikrát člověk objeví netušené věci, které můžou soužití pěkně znepříjemnit. Pak může včas vycouvat, ještě má kam. Jak se jednou přestěhuje, a až pak zjistí, že to nepůjde, už má problém.
Málo informací. Kdybych se měla k někomu stěhovat, prvně se začnu ptát. Čí ten byt nebo dům je? Platí na něj pán hypotéku a bude chtít, abych se na tom taky podílela? Jestli je v nájmu, tak co na to řekne majitel, že se mu tam nastěhuje další osoba? Budu taky mít nájemní smlouvu? Jakým způsobem se budu podílet na běžných každodenních nákladech na společnou domácnost? Kam si dám svoje věci? Mám svůj byt a v tom bytě mám nábytek, haldy knížek, obrázky, kytky, nádobí, lůžkoviny, šatstvo, sezónní věci, sportovní potřeby, osobní věci, to se mu to všechno vejde k němu do jeho bytu/domu? Nebo se očekává, že přijdu jen s kufrem a všechno ostatní vyhodím, prodám, rozdám nebo nevím? Jaký vztah se ode mne očekává k tomu jedenáctiletému klukovi? Mám mu dělat macechu, vařit mu, starat se o jeho školní úkoly? Budu mít v tom jeho bytě/domě nějaké soukromí, svůj pokoj nebo ložnici? Nebo dostanu přidělenou půlku skříně a jednu poličku v koupelně? Proč vlastně chce, abych bydlela u něj? Aby měl větší kontrolu, co dělám, kam chodím, nebo aby měl pracovní sílu na domácí práce? Co se stane, kdybychom se v budoucnu rozešli, půjdu pod most? Otázky, mnoho otázek. A až bych znala odpovědi, tak bych se rozhodla.
Tak jestli ji dává lhůty na rozmyšlenou, tak to asi žádný princ nebude. Jestli spíš nehledá neplacenou služku. Šla bych se na něj nejdřív přeptat té jeho ex, ta nejlíp ví, jak se s ním žije.
Třeba je půl roku na Petru krátká doba, když je tak dlouho zvyklá sama. Možná potřebuje Jakub pomoc s klukem, jde do puberty, i když pro něj může být Petra narušitel. Nebo je prostě ještě zamilovaný. Hlavně se Petra nesmí nechat do něčeho tlačit, ať jí dá víc času.