Rozdělujeme se na stopa. Náš cíl je jasný: zřícenina Arefu. Tady se má nacházet jediný, zaručeně pravý hrad hraběte Draculy. Stopneme s Michalem chlapíka v Dacii. Je plná hraček, plenek a dalších věcí pro děti. Prý akorát jede vyzvednout svoji ženu s dvouletou dcerkou a míří taky na dovolenou.

 

Veze nás asi třicet kilometrů. Projíždíme okolo jezera Vidraru. Dochází nám, jaké jsme měli včera s panem recepčím štěstí. Nikde se tu totiž nedá stanovat. Jezero sice opisuje silnice, ale... Nikde není jediný plácek, jediné místo, které by se dalo nazývat pláží. Jezero obepínají lesy a příkré srázy. Je to opravdový přírodní úkaz. Kdyby byl v Česku, má zaručeně smůlu. Srázy by vyhloubili chalupáři a rozeseli si tu svoje zahrádky, komposty a dřevěné víkendové domky. Tahle kultura je Rumunům zatím cizí. Zatím.

 

Z chlapíka v Dacii se kromě starostlivého otce vyklubal taky docela slušný průvodce. Anglicky mluví skoro tak "dobře" jako my. Takže si rozumíme. Jezero je za námi a my právě přejíždíme velký betonový most, nebo co. Je to ale přehrada Vidraru. Největší rumunské vodní dílo, staré třicet let. Inženýři spočítali, že stavba potrvá deset let. Socialističtí rekordmani to však nakonec stihli už za pouhý rok. Dnes přehradu v obavách z terorismu střeží vojáci s kulomety. Zvědavě si osádku "naší" Dacie prohlížejí, ale nakonec nás nezastavují.

 

Eva s Honzou mají náskok několika desítek minut. Stopli si náklaďák se dřevem. Za chvíli už na kopci vidíme hrad. A pod ním dva stánky s občerstvením. U nich spokojeně si hovící Evu s Honzou. Zastavujeme a děkujeme chlapíkovi za výklad i odvoz.

 

U stánků kupujemě nějaké nezbytnosti, jako je například pivo, brambůrky nebo zmrzlina. Honza, milovník nížin, rezignuje: "Jdetě nahoru sami. Mě ta zřícenina stejně skoro nezajímá. Počkám tady s batohama," říká. To se nám hodí. Shazujeme dvacetikilové krosny a vydáváme se nahoru. Naštěstí tu jsou schody, takže se jde docela dobře. Schodů je ... no, ani nevím, prostě hodně.

 

Když jsme se vydrápali nahoru, slyšíme nějaké podezřelé pohvizdování. Co to asi bude? Než jsme si stihli sdělit nějaké vtipné hypotézy, zdraví nás asi osmdesátiletý děda se stéblem trávy v puse: "Dobrý den, já jsem pokladna. Chcete na hrad?" Trochu nás tím šokuje. Kdo ví, jestli to není prostě jen chlápek, který se každý den vydrápe nahoru a hraje si na pokladního. Ale radši nic neříkáme. Chce padesát tisíc LEI (asi 45 korun) za osobu a dalších padesát tisíc za každého za foťák. Nakonec obě položky usmlouváme na šedesát tisíc.

 

Z hradu už nezbyla původní ani jedna stěna. Zřícenina je z velké části dostavěná cihlami. Z té výšky je krásný výhled. Vlad - nabodávač alias hrabě Dracula si svůj "domeček" nemohl vybrat líp. Nebýt té přehrady, je přehled po okolí dokonalý. O všech nepřátelských armádách musel Dracula vědět ještě dřív, než si oni sami stihli uvědomit, že jsou přímo pod jeho sídlem.

 

Rumunsko má ještě jeden Draculův hrad - pro všechny případy. Ale především pro turisty. Ten se nachází v městečku jménem Bran, od velkoměsta Brašov vzdáleném jen pár kilometrů. Tam turisté najdou cestu snáz než sem. Každopádně branský hrad má s Draculou společného asi jen to, že se jej hrabě jednou pokoušel dobýt. Jeho pravé sídlo však bylo tady, v Arefu. Ale zase - kdo ví.

Dědek-pokladna už trochu rozpustil naše představy o tom, že Rumuné přestávají být úplatní a vypočítaví. O tom, že korupce tu stále dost bují, se během celých čtrnácti dnů máme přesvědčit hned několikrát.

 

Sešli jsme dolů pro Honzu a vyrazili pěšky tři kilometry do nejbližší vesnice. Tam jsme se poprvé setkali se zařízením jménem Maxi Taxi. Jak už jsem psala v prvním díle, v Rumunsku se hromadnou dopravou dostanete kamkoliv - pokud se však omezíte jen na velká města. Cestování mezi vesničkami je pořád dost problematické. Toho využívají majitelé minibusů, kteří ze zanedbané dopravní infrastruktury těží. Celý den pendlují třeba mezi třemi vesnicemi a převážejí lidi. Samozřejmě za peníze. Jízdenku vám dá ale málokdo. Jak pak ale mohou platit daně? :o)

 

Do Maxi Taxi s vámi nastoupí dědek s kosou, ale i načančané sedmnáctky vyrážející na diskotéku. My se potřebovali dostat asi patnáct kilometrů do městečka Curtea de Agres. Tam jsme na louce rozložili stany a přespali.

Druhý den prožijeme na stopu. Potřebujeme se totiž dostat 70 kilometrů do Brašova. A odtud do Bucegi - dalších hor, které chceme navštívit. Tady se setkáme s medvěděm...

 

 

TÉMATA:
DOMA