Zdravím a přeji krásný den.
Dnes mi článek připomněl moje problémy s blbým tlemením se a ksichtama, se kterýma jsem měla veliké problémy ve škole a kvanta poznámek v žákovský knížce.
Nevím již přesně, ve které třídě to začalo, ale odehrálo se to na druhém stupni, mám dojem, že v 7. třídě. Ale to není zase tak důležité.
První poznámka zněla: „Pohledy Vaší dcery jsou drzé, až vyzývavé.“
Po předání žákovský knížky učitelkou a po přečtení poznámky jsem se neudržela a nahlas se rozesmála. Opravdu jsem za to nemohla, šlo to ze mne samo od sebe.
„Tak ono ti to je k smíchu?! Žákovskou sem!“ zařvala učitelka a už psala další poznámku.
To mě už smích přešel, věděla jsem, co mě bude doma čekat.
Dodatek k poznámce: „Vaše dcera se ještě mé poznámce drze směje, až baví celou třídu.“
Doma mě čekalo vysvětlování. Naštěstí byl doma i táta, který tyto záležitosti řešil v klidu, na rozdíl od mámy, která by mě rovnou zmlátila.
Zeptal se: „Prosím tě, vysvětli mi, Věrko, co těmto poznámkám předcházelo.“
Tak jsem vysvětlovala: „Byla jsem zkoušená z básničky, ze které mě shodou okolností táta doma vyzkoušel. Nevím co se stalo, určitě to znáte - výpadek paměti, a já si ne a ne vzpomenout na další sloku. Učitelka začala poklepávat prsty na stůl a tím mě znervóznila ještě víc. A já, aniž bych si to uvědomovala, jsem dělala nějaké grimasy. Učitelka prohlásila, že jsem se básničku nenaučila, já že ano, a ona, že lžu. Jo a ty se ještě budeš ksichtit? Žákovskou knížku měla na stole, nejen že jsem dostala za 5, ale k tomu ty dvě poznámky.“
Táta se usmál, máma řekla: „To máš po tátovi, také se tak občas chová.“ A táta poznámky podepsal a bylo vyřízeno.
Bohužel, během života jsem podobných situací zažila mnoho. Nevím, čím to je, neumím si to vysvětlit, ale když mám pocit, že když mi někdo nevěří, chovám se tak dodnes. Ponejvíce na úřadech při jakémkoliv vyřizování, takže mi bylo již několikrát řečeno: „Vám je to k smíchu?“
Je pravdou, že hlavou mi běží myšlenky různé a tím pádem asi mám grimasu, která lidi irituje. Nevím o tom, asi by mě měl někdo nafilmovat. Ale že jsem to zdědila po otci, to jsem se několikrát přesvědčila při různých příležitostech, když jsme spolu byli cokoliv vyřizovat. Takže jsme tam stáli dva drzouni s výsměšnou grimasou.
Co s tím mám dělat? Nic, nemůžu za to, ale myslím si, že to vždy zaviní někdo proto, že s jeho názorem nesouhlasím a nejsem schopna se bránit, neboť vím, že je to zcela i zbytečné.
Zdraví Věrulinka
Děkujeme za zajímavý příspěvek :). A udělujeme prémii 500 bodů do VVS.
Nový komentář
Komentáře
to znám
mne sa toto stava tiez, ale najma vtedy, ked vyvediem nieco zle, resp. urobim nejaku chybu a pride mi to smiesne, ale ostatnym vobec, nechapem, ako je to mozne?!
tohle znám
přesně můj případ
Tak to je super ze života, a k tomu moc pěkně napsané
Věrulinka:
reditelka: :o)))))Taky se mi stalo, že žákův pobavený úsměv mě přivedl k nepříčetnosti :o))
Taky se mi stalo, že můj pobavený úsměv přivedl kantorku k nepříčetnosti.
Fajn příběh, úsměvný!
Jsem drzá, ale takovýhle xichty při tom nedělám :)
můj syn to na základce,taky neměl jednoduché,je to ten týpek,co si myslí,tak řekne nahlas,no a učitelům to vadilo,takže i u nás se podepisovaly poznámky
vše jsem prořvala a s výrazem rudého indiána bych se raděj neviděla...
časem jsem se přestala červenat...sláva...to bude věkem.. a grimasy se snažím nedělat, ikdyž někdy by si je některý člověk zasloužil..
bejby: To verim.. ja jak kdy, vets. az kdyz uz je toho moc, tak reknu vsechno a naplno.
To já namisto ksichtu otevírám hubu.A to je horši.
Neumim si to nechat pro sebe a také někdy jsou z toho trapasy a
td.
Meander:
ale já nechtěla,to jde samo
myslela jsem si,že věkem se toho zbavím,kdepak mám to pořád
i na stará kolena.
Učitelům jsem smíchyem vzdorovat neuměla. Já si prostě sedla a mlčela.
Blbcům se můžeme, Věrulinko, bránit dost těžko. A těm na úřadech, kteří nám lžou do ksichtu, mám chuť se jim taky smát do očí.
Jsou celé řady vtipných poznámek a reakce rodičů. Prostě to už patří ke škole. Mě neustále vyhazovali ze třídy s kamarádkou protože jsme se pořád něčemu smály a rušily tak hodinu. A my se smály i když nás vyhodily za dveře, prostě jen jsme na sebe koukly a už to bylo...
Drzá, až vyzývavá a chechtající se...ouha, to znám ze ZŠ i SŠ.
Když já jsem si nikdy nemohla pomoct, když jsem ty fuchtle viděla, jak jsou echt kantorky
. Zajímavé je, že u kantorů s autoritou jsem tímto nikdy netrpěla
.