Brácha 

Podívala jsem se ještě jednou a pak znovu a znovu, ale omyl byl vyloučen – musela to být ona. Její tváři sice scházelo to neuvěřitelné množství vrásek, které jsem viděla osobně a zblízka při prohlídce mého bytu, ale podoba byla neodiskutovatelná. Vyschlo mi v krku a jen jsem čekala, co mi řekne mamka. Moc mi ale nepomohla.
“Myslíš tahle ženská?”
Přikývla jsem.
"Jo, Viky, tak to já vážně nevím. Určitě jsme se s ní seznámili tenkrát na dovolené, byla tam s manželem… nebo se sestrou? Já už vážně nevím. A na jméno se mě už vůbec neptej, víš, jak na tom jsem s pamětí na jména.”
Věděla jsem. Mamka byla ráda, že si byla schopná zapamatovat jména blízkého příbuzenstva a sousedů, a dál už její schopnosti nesahaly.
“Ale víš co? Zeptej se táty! Ten na tom byl vždycky o hodně líp než já a pak – jeho zápisník! Víš, co myslím, že jo?” ušklíbla se na mě mamina, sundala brýle a vrátila se zpátky ke kamnům, aby snad její kulinářské veledílo nedoznalo během těch pár minutek nějaké úhony.

Dobře jsem věděla, o čem mluví – táta byl chodící encyklopedie a hlavně archiv. Měl v hlavě neuvěřitelnou spoustu údajů a co neměl v hlavě, našel v jednom ze svých zápisníků. Kamkoli šel, kamkoli jel, vždycky s sebou měl nějaký zápisník, notes, adresář či poznámkový blok. Zapisoval si jména i adresy lidí, kteří mu nějak prošli životem či významně zkřížili cestu. Znáte to, člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.
Napadlo mě, že to fakt bude nejlepší. Koneckonců za chvíli bude poledne a táta vejde do dveří. Ne, že by snad měl tak velkorysou pracovní dobu, ale věděl, že přijedu a vzal si na zbylého půldne volna.

Netrvalo dlouho a už jsme si všichni společně pochutnávali na svíčkové. Mamka prostřela na zahradě a jak se mi plnil žaludek, víc a víc jsem vnímala tu nádheru – rozkvetlé stromy a kolem nich bzučící včely, třesoucí se nedočkavě na svůj příděl nektaru. Nick pobíhal po zahradě a co chvíli chňapal po motýlech; ne snad, že by je chtěl doopravdy ulovit, ale byla to jeho oblíbena hra. Byla jsem ráda, že ho vidím takhle, a to, co se událo sotva před pár hodinami, mi přišlo jako dávný sen. Všechno bylo fajn. Všechno, až na to, že ve vzduchu visela nevyslovená otázka. Ta, která se týkala smutného pohledu máminých očí, a ta, která prozrazovala tátu, když se mimoděk drbal co chvíli na nose a za ušima; byla to neklamná známka toho, že se trápí, jinak se totiž svým citům snažil příliš nepoddávat.

Tu otázku jsem se odvážila vyslovit až za hodinu, když jsme já a táta seděli u pivka na zahrádce U Kopeckých.
“Co brácha, tati? Už se vám ozval?”
Než mi táta odpověděl, pořádně si přihnul z půllitru, otřel si pěnové vousy a znovu se podrbal na nose.
“Ne, děvče, neozval. Už je to víc než měsíc, co nám poslal ten mail z Nového Zélandu, a to víš, máma má strach.”

Bylo mi jasné, že strach má nejen máma. Táta byl taky celý nesvůj. Měl nás rád oba, ale přece jenom – Petr byl jeho prvorozený syn a splněná odvěká mužská touha. Petr ho sice trochu zklamal, protože nebyl jako on – domácí kutil, zahrádkář a fajn chlap od vedle, ale i tak byl tátova pýcha. Od malička to byl větroplach se zájmy proměnlivými jako dubnové počasí. Když nakonec vystudoval medicínu, všichni jsme to považovali za malý zázrak. Naši, myslím, ve skrytu duše zadoufali, že se konečně usadí, najde si práci, přítelkyni… Ale nestalo se. Tedy, práci si našel, ale radši než by se promenoval v bílém plášti po klinice, jezdil s humanitárními organizacemi léčit nemocné lidi po celém světě. Když se nakonec po měsících vrátil, tak jen proto, aby si dokoupil oblečení a přibalil jedno zavazadlo navíc. Zdržel se pár dní, jen tak akorát, aby potěšil mamku a uchlácholil tátu a taky trochu pozlobil svou “malou” sestřičku. Netrvalo dlouho a zase nás políbil na rozloučenou a vydal se do světa na zkušenou, jak říkal. Věděli jsme, že se o něj nemusíme bát, protože se zatím vždycky o sebe dokázal dobře postarat, ale teď to bylo jiné. Jiné v tom, že jsme nevěděli, kam míří a co tam hodlá dělat. Před odjezdem jsem ho viděla ve společnosti prapodivných lidí, takové míchanice ras, jazyků a kultur; takové typy by člověk jen těžko pohledal, ale Petr jich kolem sebe dokázal shromáždit hned celou partu. Netušili jsme, zda vyrazil s nimi, neřekl nám ani to.
A teď poprvé o sobě nedal vědět delší dobu a naši se už doopravdy trápili.
Měla jsem na Petra vztek. Proč jim to jen dělal? Stačil by jen dopis nebo smska, ale můj bratr byl zásadně proti svazující a osobní svobodu omezující moderní technice, takže se nám nepodařilo mu vnutit mobil ani na tak dalekou cestu. Prostě cvok, pomyslela jsem si navztekaně, ale žaludek se mi taky svíral strachem. Cožpak je mým budoucím osudem neustále se o někoho bát?

Podívala jsem se na tátu, který do sebe zasmušile a zcela nečekaně naklápěl už čtvrtý půllitr plzeňského a nějak jsem nevěděla, co mám dál říct. Na jazyku mě navíc pořád pálila otázka na správcovou, ale cítila jsem, že teď na to není vhodná chvíle. Usrkla jsem ze svého půllitru, když tu ticho mezi námi protnulo zapípání mého mobilu, které mi v tu chvíli přišlo zbytečně hlasité a nepatřičné. S neskrývanou nechutí jsem se podívala na displej, kde se mi zobrazilo Mírovo jméno. ´Copak si zapomněl?´ pomyslela jsem si a ulehčeně jsem otevřela textovku. Čekala jsem zase nějakou jobovku, ale pohled na Mírovo jméno mi posunul hladinu adrenalinu zase kousek dolů. Ne na dlouho. Jak jsem četla, otvírala se mi ústa údivem a ručička ukazatele mého stresometru nabírala opět horní směr: “Viky, prosím, zastav se co nejdřív u mě. Nevím, jak ti to říct, ale myslím, že ti jde o život!”

Předchozí díly