„Mami, prosím tě, co se děje s Nickem?“

Srdce mi tlouklo a ruce se klepaly; co jsem v posledních dvou dnech zažila za podivnosti, nebylo nic proti tomu, jaký strach, jaká čirá hrůza mě popadla při představě, že se něco stalo s Nickem, s mým milovaným psem. Byl už víc než pět let můj věrný a nerozlučný společník, který se mnou prožíval všechny mé radosti i mé smutky a vždycky mě dovedl podržet. Dovedli jsme spolu neskutečně blbnout a vyvádět.
Ale když jsem měla splín, vytušil to svým dokonalým zvířecím instinktem, přišel ke mně, položil mi hlavičku na koleno a upřel na mě svoje nádherný, hluboký, hnědý oči. Bylo mi vše jasné – nasadil na mě svou terapii hlazením. Kdo by si myslel, že jsem já dělala v tu chvíli dobře Nickovi, je na omylu. To Nick prokazoval službu mně. Když se moje ruka rytmicky probírala jeho srstí, neskutečně moc mě to uklidňovalo. Přátelské teplo, sálající z jeho tělíčka, mi dodávalo pocitu souznění, důležitosti a taky uvědomění – tenhle tvoreček mě má rád, zcela nezištně mě miluje, ale taky mě potřebuje. Je tu pro mě a já tady musím být pro něj. Ať už mě v tu chvíli trápilo cokoliv, přece jen mi po „soukromé chvilce“ s Nickem bylo o něco líp. Měli jsme se navzájem a mělo to tak být.

O to strašlivější okamžiky jsem prožívala právě teď a mým mučitelem byla moje vlastní máma. Proč už proboha něco neřekne?

Namísto odpovědi mě vzala za ruku a vedla dovnitř. Přišlo mi to neskutečně dlouhé, než jsme prošly chodbou a vešly do obývacího pokoje, kde měl své obvyklé denní místečko i můj pes. Skoro jsem se bála podívat pod okno vedle velkého fíkusu, kde ležel košík a v něm… spící Nick. Aspoň jsem pevně doufala, že „jenom“ spí… mámina reakce a můj strach mě totiž už začaly připravovat na nejhorší.

Tázavě jsem se podívala na mamku, zda aspoň teď něco řekne, ale než tak stihla udělat, košík se zavrtěl. Překonala jsem sama sebe a přemluvila své nohy k pohybu. K přemístění se na druhou stranu obýváku mi stačily asi čtyři velké skoky a byla jsem u košíku s Nickem. Chtěla jsem se sklonit a podívat na něj, když v tu chvíli mi můj drahý přítel skočil málem kolem krku; vsadím se, že mít místo pacek ruce, objal by mě. Namísto toho se odrazil od mých ramen, zavrtěl ocasem a začal mě náruživě olizoval. Ničemu jsem nerozuměla, ale cítila jsem strašnou úlevu, že je Nick evidentně v pořádku. Když jsme se náležitě přivítali, zamáčkla jsem pár slziček, které se mi mezitím nahrnuly do očí, a otočila jsem se na maminu.
Užuž jsem chtěla spustit bandurskou a vynadat jí za nejapné žerty, ale když jsem spatřila její, víc než udivený, výraz, spolkla jsem ostrá slovíčka a nepříjemný tón a jen jsem se prostě zeptala: „Mami, co to má znamenat?“
„Já netuším, Viky… já vážně nevím…“
Máma byla úplně mimo.
„Mami, řekni mi, co je s Nickem? Vždyť vypadá dobře… že je v pořádku!?!“
„Jak jen bych ti to… prostě ti to řeknu. Dva dny potom, co jsi odjela, začal Nick stále víc spát. Myslím jako delší dobu. Zašla jsem s ním k veterináři, ale on mi řekl, že to je jen stres, když mu odjela panička.“

Píchlo mě u srdce; já věděla, že ho tady nemám nechávat samotnýho! Ale co jsem asi tak měla dělat – v hotelu se psem? Nesmysl!
Máma, jako by věděla, co se mi honí hlavou, konejšivě mě pohladila a pokračovala.
„Nick ale chodil spát pořád častěji, až nakonec posledních pár dní vylezl jen ráno na chvíli ven, pak se nažral, zalezl do košíku a spal zase až do rána. Vůbec jsme si s ním nevěděli rady!“
Byla jsem vytočená, že mi nedokázali zavolat, co se s Nickem děje, a zmatená z téhož důvodu.
„Bylo k nevydržení, pořád kontrolovat, jestli dýchá, jestli vůbec žije,“ řekla mamka a neměla daleko k pláči.
„Ale proč jsi mi to, mami, nezavolala? Proč jsi mi nic neřekla aspoň včera?“
„Protože tě znám! Byla bys schopná se okamžitě sbalit a přijet.“
„To teda jo,“ připustila jsem, ještě trochu naštvaně, ale chápala jsem. Namísto dalších otázek. které jsem měla na jazyku, jsem podrbala nadšeně skákajícího Nicka pod bradou. Kdyby mohl mluvit, určitě by říkal nějaká pochvalná slovíčka, protože z jeho očí jsem četla : Nepřestávej! Chci takhle drbat pořád… tak je to fajn… a hlavně už beze mě nikam neodjížděj!!!

„Neboj, Nicku, dneska už pojedeme spolu,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou žádost. „Máme teď krásnej byteček v pěkným strašidláckým domě a budeme si žít!“

Ani nevím, proč jsem řekla strašidláckým, ale postřehla jsem mámino pozvednuté obočí. Neptala se ale na nic, jen zakroutila hlavou nad mým tichým rozhovorem se psem. Myslím, že byla ráda, že jsem přesunula svou pozornost od ní k Nickovi. Už s klidnější hlavou odešla zpátky do kuchyně, a právě včas - knedlíky už plavaly na hladině.
Šla jsem za ní a, teď už v klidu i já, nasávala všechny vůně kuchyně, nejen tu od svíčkové. Bylo to příjemné a hlavně dokonale relaxační; kam se hrabou všechny esenciální olejíčky!
Sedla jsem si na lavici, na místo, které mi náleželo už odmalinka. Nick se uvelebil pod stolem a jak bylo jeho dobrým zvykem, ustal si na mých nohách a spokojeně a zhluboka si vzdychl. Věděla jsem přesně, co to znamená; konečně byl šťastný a spokojený… a já taky.
Máma se otáčela u sporáku a mně napadlo, že bych jí mohla taky trochu pomoct, ale pak jsem se hodila do klidu.
Kuchyně byla mámino hájemství, kam mě doopravdy nikdy moc nepustila, a nebýt toho, že jsem chodila na hotelovku, asi bych dodnes nezvládla dobře uvařit ani vodu na čaj. Takhle jsem o sobě mohla v klidu prohlásit, že jsem taky dobrá kuchařka, ale takovou tu klasicky „českou kuchyni“ jsem se ani na škole nenaučila. Proto jsem si teď užívala nosem i očima. Ty mi bloudily po kuchyni, ve které jako by se čas zastavil v dobách mého dětství. Stará, oprýskaná lavice, na níž jsem seděla, na sobě nesla nejen zub času, ale také stopy mých a bráškových prvních zoubků, neboť jsme si kupodivu oba vybrali tento kus nábytku jako naše první hlodátko. Dodnes se divím, že nám tenkrát – po těchto kousacích pokusech - v pusinách zůstaly všechny mlíčňáky až do konce jejich funkčního období.

Kuchyně byla čerstvě vymalovaná, na to si potrpěli oba mí rodiče, ale na stěnách visely už léta ty samé dětské obrázky ode mě a bráchy Petra a taky ty samé, kuchyňským vzduchem a léty již pomalu žloutnoucí fotografie naší rodiny. Měla jsem je ráda; obzvlášť ty, na kterých byli naši ještě mladí a „jen“ spolu chodili, a taky ty z našich společných prázdnin. Hodně jsme společně jezdili pod stan a já milovala tu romantiku západů slunce a zvláštní vůni svého spacáku.
Měli jsme z té doby neskutečné množství známých a přátel; někteří nám zůstali dodnes, jiní byli přínosem do našich životů jen po tu krátkou dobu letních dní.

Opatrně jsem svoje nohy vyvlékla zpod hlavy už lehce podřimujícího Nicka (líně zvedl jedno víčko a když pochopil, že nikam daleko neodcházím, zase ho přimlaskl zpátky) a vstala jsem za účelem nostalgické prohlídky snímků.
Tady jsou máma s tátou před kašnou kdesi na náměstí, máma v minisukni a táta v zeleném, to měl právě po přísaze. Hned vedle jejich svatební fotka a pak už malý brácha Petr a já coby mimino. Tím končí pečlivě naaranžované snímky a začínají povedené momentky a fotky z dovolených.
Tuhle mám asi nejradši; to léto na Rozkoši jsem se naučila plavat a našla si německou kamarádku. Bylo mi sice jen sedm a německy jsem neuměla „béknout“, ale přesto jsme si s Marielle dobře rozuměly, jak to asi dovedou jen děti. Držíme se za ruce, obě opálené jako černošky, což je dobře vidět i na černobílé fotce, neboť naše pleť je v ostrém kontrastu s našimi světlými culíčky. Jsme jak dvojčata. Křeníme se, protože nás zezadu lechtá Mariellin tatínek. Vedle něj stojí jeho žena, pak moje mamka a sousedi z okolních stanů. Chybí jen můj taťka, ten stál pochopitelně za aparátem…

Zarazila jsem se. Jedna tvář z fotky je mi nějak povědomá. Ta žena, stojící vedle Mariellina táty, hned za mnou. Drží mě jednou rukou za rameno; jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Nebo už jsem to zapomněla? Vždyť je to takový malý detail… naprosto nepodstatný. Určitě jsem zapomněla! Možný je všechno, ta fotka už taky něco pamatuje, ale tu ženu určitě znám! Nadělané vlasy, pěkně vytvarovaná trvalá, i na tu dobu, ta tvář… ta tvář… tak hladká a usměvavá, skoro bezstarostná. Ale jen na první pohled. Strkám nos skoro až ke sklu.

„Mami, kdo je to tady na té fotce?“

Mamka se otáčí od hrnců a bere si z poličky brýle. Na blízko už jí oči neslouží. Jde ke mně, ale ještě než se stačí přiblížit, už znám odpověď, a to mě děsí.
Už vím, čí je ta tvář. Už vím, odkud tu ženu znám. Je to správcová z mého domu na předměstí!

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY